URZA
Jsou tomu bezmála čtyři roky od doby, co tu vyšel můj poslední text; a údivem mě naplnilo zjištění, že od toho úplně prvního uplynulo více než šestnáct let. Články už moc nepíšu; o to víc však přednáším, debatuji, točím videa, pracuji na další knize (většinu mám napsanou, příští rok snad vyjde), a navíc učím jako dobrovolník v sebeřízené soukromé škole Ježek bez klece v Brně, kde teoretické anarchistické myšlenky svobody mohu žít v praxi, což sice není tak úplně legální, zato rozhodně funkční – jak pro děcka, tak i pro dospěláky. Svoboda je mé životní téma – nikdy jsem se jí nepřestal aktivně věnovat; a posledních osm let mě její zkoumání dokonce živí (samozřejmě bez čerpání z jakýchkoli veřejných rozpočtů). I když jsem ušel docela dlouhou cestu, nezapomínám, že D-FENSův weblog patří mezi důležité milníky spjaté s jejími počátky; vždyť tady jsem se učil psát, argumentovat, sbírat kritiku a integrovat názory ostatních tak, abych se z nich poučil, ale zároveň se nenechal převálcovat. Rád na ty roky vzpomínám a cítím přitom vděčnost, ačkoliv to nebylo vždy snadné; čte-li tohle někdo ze starých matadorů, děkuji Vám všem (a samozřejmě i D-FENSovi).
Churchill řekl, že kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, zatímco kdo jím zůstane do čtyřiceti, nemá rozum. Mnozí mé volnotržní myšlenky označují za pravicové (byť mně osobně dělení na levici a pravici přestalo dávat smysl); já sám si jen stále silněji uvědomuji, že mi v hrudi bije srdce anarchisty – skoro dvě dekády se hlásím k anarchokapitalismu a voluntarismu, necelou dekádu i ke kryptoanarchii a v posledních letech mi začal dávat velký smysl také anarchoagorismus – tedy tržně anarchistická cesta k dosažení svobodné společnosti a odmítání politiky (z pozice zákonodárce i voliče) coby nástroje k jejímu dosažení. Nečekám od zdejších čtenářů souhlas s tímto postojem; a na rozdíl od let minulých se ani nesnažím kohokoliv přesvědčit – jen přináším podněty k zamyšlení.
Ať už věříme čemukoliv, domnívám se, že klíč k hlubšímu štěstí či skutečné seberealizaci spočívá v tom, že své hodnoty doopravdy žijeme a promítáme je jak do důležitých rozhodnutí, tak především i do všední každodennosti; tomu se snažím přizpůsobit svůj život – a přináší mi to nejen dlouhodobý pocit uspokojení a naplnění svého smyslu, ale především mě to posouvá v pozná(vá)ní jako takovém. Anarchokapitalistické teorie, jež jsem tu prezentoval (stále je můžete najít mezi mými články z roku 2013), se mi propojily s prací na sobě a seberozvojem, ale především s několikaletou praxí ve svobodném vzdělávání – pár let poté, co jsem začal psát články o sebeřízených školách v zahraničí, začaly takové vznikat i na území ČR (dnes jsou jich desítky). Výsledky toho, když dítěti necháme plnou odpovědnost za jeho vzdělání (i život), mi připadají fascinující; a to nejen z hlediska připravenosti na budoucnost, ale především ve vztahu ke svobodě.
Dlouhodobě kritizuji přímou státní propagandu ve školách – státní strategie vzdělávací politiky i rámcové vzdělávací programy se sice na jednu stranu hojně odvolávají na podporu kritického myšlení, nicméně v praxi jej umožňují pouze tam, kde se to hodí; vždyť v těch samých dokumentech najdeme i spoustu hodnot (často prostátních, prodemokratických, ale i otevřeně protianarchistických), ke kterým jsou učitelé povinni své studenty vést. Bez ohledu na to, co považujeme za správné, není možné někoho vést ke kritickému myšlení a zároveň mu vštěpovat určité hodnoty: Buď studentovi dodám co nejvíc pokud možno nezaujatých informací a nechám na něm, aby si vytvořil svůj nezávislý pohled (čímž podpořím jeho kritické myšlení, ale nevedu ho ke konkrétním hodnotám, protože může dojít k jiným závěrům než já); anebo se snažím (přímo či nepřímo) zformovat jeho postoje určitým směrem, který považuji za správný (v tom procesu však jeho kritické myšlení obcházím, protože nechci, aby došel k něčemu, co sám považuji za nežádoucí, či dokonce nepřijatelné) – i proto nemám ambice dělat ze svých studentů anarchisty.
Každodenní kontakt s dětmi žijícími ve svobodném prostředí mě však přivedl k tomu, že přímá státní propaganda zdaleka není největším ohrožením svobody. Díky pozorování propastných rozdílů ve smýšlení i jednání drtivé většiny dětí z klasických škol a děcek z Ježka bez klece jsem došel k závěru, že podstata spočívá v něčem úplně jiném – a totiž v (ne)poslušnosti. Poslušnost bývá společností vnímána jako ctnost; já se však domnívám, že naučit děti poslouchat je jedna z nejhorších věcí, které jim můžeme udělat. Někteří z nás se oddávají iluzi, že i když jedinci v jeho nejcitlivějším období – tedy dospívání – vštěpíme základy poslušnosti, magickým úderem osmnáctých narozenin se z něj stane svobodný a zodpovědný člověk; tak to ovšem nefunguje, což lze pozorovat v celé společnosti.
Aby bylo jasno, nemám na mysli to, čemu se někdy říká „moderní“ či „volná“ výchova – tedy když dítě skáče po hlavách rodičů či učitelů, již se mu bezvýhradně podřizují; mluvím o sebeřízeném vzdělávání, kde si samozřejmě rodič i učitel hlídá své vlastní hranice. Nejedná se o nadřazování potřeb dítěte nad potřeby dospělých; ale ani naopak o nadřazování potřeb dospělých nad potřeby dítěte. Věřím, že jediný způsob, jak se člověk může naučit navazovat rovnocenné vztahy – nad nikoho se nepovyšovat, ale ani se před nikým neponižovat – je v nich prostě žít; a to čím dříve, tím lépe. Čím více času stráví dítě v podřízené roli třeba vůči učiteli, tím spíše takového učitele pak nahradí politik, úředník, policajt či jiný vůdce, kterému se (po letech, až vyroste) podřídí.
Ve společnosti plné poslušných lidí pak mohou vzniknout i takové nesmysly jako zločiny bez oběti, aniž jim to vzbudí nějaký větší odpor; a tak nemalá část platné české legislativy ukládá sankce za jednání, s nímž všichni zúčastnění souhlasili a ani zpětně se jím necítí nijak poškozeni. O této problematice roky přednáším, píšu, diskutuji, točím videa; potřeboval jsem však udělat víc než to, a tak jsem se rozhodl v rámci své tvorby vymýšlet a realizovat vystoupení, v rámci kterých budu porušovat zákony veřejně, před svědky a kamerou, přičemž záznamy hodlám zveřejňovat (přes decentralizovaný protokol nostr, aby mi je státní orgány nemohly mazat). Zajímá mě, co se teď stane. Bude někomu stát za to mě udat? Začne se tím policie seriózně zabývat, nebo nad tím mávne rukou? Zvedne to nějaký horlivý státní zástupce? A pokud ano, co na to řekne soudce? Ať se stane cokoliv, vnímám to jako součást své tvorby, pokračování experimentu; zároveň se nehodlám před státem sklánět a v rámci obhajoby tvrdit, že jsem zákon neporušil – chci totiž poukazovat na jeho nesmyslnost.
Na video z první akce se můžete podívat tady; ačkoliv jsem spáchal zločiny se sazbou odnětí svobody v součtu za víc než osm let a přestupky s pokutou skoro dva miliony korun , nikomu jsem přitom neublížil.
The post #ne_poslušnosti: Proč veřejně porušuji zákony před kamerou? first appeared on .
