Máme problém. Kvůli naší bezhlavé produkci skleníkových plynů se planeta otepluje. Brzy tu již nebude k žití. Evropa, která to vše způsobila, musí nyní spasit svět. Nebo ne?
Přístup k tomuto tématu, jednomu z největších témat dneška, rozděluje politické strany i občany. Podívejme se na některé jeho aspekty. V první řadě je třeba si vyjasnit, co je tu vlastně ohroženo.
O planetu se bát nemusíme. Ta si bude rotovat a obíhat kolem Slunce, i když do ní třeba narazí meteoroid a vyhubí většinu druhů. Planeta nás k ničemu nepotřebuje. Pak jsou tu zvířata. Ta mohou v případě teplotních změn migrovat a část z nich opravdu může i zahynout. Ale pokud jde někomu o utrpení zvířat, tak denně trpí obrovské množství zvířat ve velkochovech jen proto, abychom měli na talíři maso. Kdo chce snížit utrpení zvířat, ten má spoustu práce i bez oteplování. A pak jsou tu lidé. Ano, těm oteplování uškodit může. Třeba skrz zvýšení hladiny moří. Nebo skrz oteplení v oblastech, kde je už teď docela horko. Boj proti oteplování tedy znamená hlavně boj o to, aby lidé mohli na planetě bez větších problémů dál žít.
Těžiště všech opatření by tedy logicky mělo být, jak se daří lidem. Bojujeme proti oteplování, aby se lidem dařilo dobře, ale bojujeme proti němu zároveň tak, aby ten boj samotný lidem příliš neuškodil. Nic jiného ani nedává smysl. Problém nastává, pokud se z tohoto boje stane ideologie, o které se nediskutuje. Ona totiž každá společnost potřebuje mít nějaký cíl, smysl. A když je ta společnost bohatá a na vrcholu (západní Evropa), tak si prostě najde něco jako „zachránit svět“. A zuřivě se do toho pustí, hlava nehlava, ať už jednotlivá opatření dávají smysl nebo ne. Protože je to pro ni cíl, který ji pohání. Bez cíle a smyslu by zbyla úzkost a vnitřní prázdnota, a to věru nejsou právě příjemné prožitky. Mezitím ta společnost přestane být ekonomicky na vrcholu, ale daný cíl a smysl se mění jen velmi, velmi pomalu. Je třeba si všimnout, že při kandidatuře na předsedu Evropské komise hrozil místo Leyenové Timmermans, fanatický zastánce GD. Leyenová pak působila jako mírnější volba, i když leckomu jako mírná přijít nemusí. Západní voliči zřejmě střízliví jen pomalu.
To, jak moc se země otepluje kvůli lidské činnosti, je otázka pro vědce, ne pro aktivisty, a v žádném případě to není „jasné“. Globální klima je nesmírně složitý mechanismus, jeho předpovídání je velice obtížné. Třeba rozsáhlé plochy solárních panelů paradoxně zemský povrch ohřívají. Ale dejme tomu, že člověk má významný vliv a měl by ho utlumit. Stále však platí, že jsme na stejné planetě s Číňany, Indy, Američany a Afričany. Většina z nich je chudší než my, jsou tedy ohroženi více a proto by jejich země měly postupovat proti vypouštění emisí razantněji, než my. To se ale samozřejmě neděje. Chudší země se (logicky) snaží zvyšovat životní úroveň svých občanů, což se bez fosilních paliv zřejmě neobejde. Jejich závazky, vztahující se k roku 2060 či 2070, nejsou při stávající výstavbě uhelných elektráren příliš věrohodné. A Amerika si už vůbec dělá, co se jí zachce. Bezmocná EU s tím nic nenadělá, místo toho se před ní musí klanět, kdykoli o to Amerika požádá. A když se zrovna neklaní, bojuje proti oteplování tak, že poškozuje drahými energiemi a regulací vlastní firmy, takže ty pak zanikají, stěhují se do Ameriky a též potenciální nové firmy kvůli tomu nevzniknou. Výsledek bude, že zboží se do Evropy bude odněkud dovážet a emisí bude ještě více. Případně se dovoz omezí kvůli neekologické výrobě daného zboží a životní úroveň Evropanů se sníží, což už se tak jako tak děje. Mezitím oteplování dál vesele pokračuje, sebedestruktivní chování EU zatím nedojalo ani planetu, ani jakýkoli jiný další stát. Též se tu velmi spoléhá na zatím neexistující či neprofitabilní technologie typu zelená ocel nebo vodíkové elektrárny. Bohužel technologická budoucnost se píše v úspěšných firmách, ne v kancelářích politiků.
Brzy máme začít platit povolenky za pohonné hmoty, uhlí a plyn, v podstatě další daň. Evropská komise zřejmě pokračuje ve své strategii daněmi a pokutami přinutit občany a firmy, aby sami nějak realizovali její politiku, v tomto případě zřejmě přechod na jiné druhy vytápění a přepravy. Výsledkem je přesun firem mimo EU, případně jejich úpadek. Jaké strany budou volit občané zatížení novými poplatky, to se teprve uvidí. Vyměnit evropské potentáty by mohlo být levnější než najednou změnit způsob vytápění velké části zástavby. Každopádně, pokud to takhle půjde dál, budeme brzy platit poplatek za každý pšouk.
Aby omezování emisí mělo význam, muselo by se dít ve všech důležitějších zemích stejným tempem. Zároveň by bohatší země musely masivně pomoci zvýšit životní úroveň v těch chudších, aby ty nebyly motivovány používat levnější fosilní zdroje (utopie). A i tak zůstává spousta technických problémů, třeba energetická náročnost výroby a likvidace všech těch „ekologických“ solárů a větrníků a jejich nespolehlivost odvozená od nespolehlivosti počasí. Budoucnost je zřejmě v jádře, geotermální energii a dalších spolehlivějších nefosilních zdrojích.
Co nás tedy čeká? Planeta se bude oteplovat dál, ale EU bude přesto dál bláznit. Všechny přírodní katastrofy bude svádět na oteplování a bude se tvářit, že skrze svá opatření opravdu může ovlivnit počasí (co nám to jen připomíná, že?). Pokud oteplování opravdu způsobí významnější změny, bude třeba se adaptovat. Možná tu místo jablek budeme jednou pěstovat mandarinky a olivy. Naši chrabří politici s plány EU příliš nenadělají, silné řeči je přejdou někde u hranic, čest výjimkám. Paušální opatření navíc uškodí hlavně těm chudším zemím, což je i naše nebohá republika. A k problémům způsobeným vlastní hloupostí se přidá ještě ruská válka a nutnost zbrojení, poněkud drsný přístup Ameriky poslední dobou, zadluženost našich států a obecná ekonomická neschopnost EU, která není daná jen Green dealem a regulací, ale i obchodními bariérami mezi jednotlivými evropskými zeměmi.
Alespoň se však nebudeme nudit. Konec konců jenom ten, kdo nemá rád výzvy, může mít strach. A strach je nebezpečný, nutí lidi dělat špatné věci a myslet si, že za ně nenesou odpovědnost. Takže je lepší strach nemít. Spoléhat se můžeme třeba na to, že na západě časem přeci jen dostatek lidi pochopí, kudy cesta opravdu nevede. Že Němce přejde láska k byrokracii a za hlavní cíl si dají opět ekonomický rozvoj. A pokud tento proces bude opravdu tak pomalý, jak bylo naznačeno výše, bude třeba hledat cesty, jak zvládnout ekonomické výzvy po svém. Kdo žije u hranic, jistě již využívá možnost levnějších nákupů mimo Česko. Kdo měl ve škole němčinu, možná se ještě bude hodit, platí celkem slušně. A tak dále. Český člověk zřejmě bude muset nyní být opět velmi vynalézavý.
Zdroj: https://blog.idnes.cz/petrkubik/duvod-a-smysl-green-dealu.Bg25100394
