VÁCLAV KLAUS
D ěkuji za zorganizov ání této vzpomínkové akce a za pozvání zde vystoupit. P řed v íce ne ž t ýdnem jsme si – alespo ň někteř í – p řipom ínali významné výro č í : uplynulo 100 let od narození jedné z nejv ětš ích osobností sv ětov é politiky 70. a 80. let minulého století, Margaret Thatcherové. Její historická úloha musí být známá i dne šn ím student ům. A vzhledem k tomu, kam dnešn í sv ět směřuje, je to o to důležitějš í.
Na toto téma jsem v posledních týdnech mluvil u ž dvakr át. Nejd ř íve to bylo na konferenci, kterou v Budape šti zorganizoval můj dlouholet ý p ř ítel, blízký spolupracovník Margaret Thatcherové, John O’Sullivan. Je jedním z autentických pam ětn ík ů, neboť byl v ýznamným speechwriterem této velké britské premiérky. Konference se konala za ú časti velmi reprezentativn í skupiny britských politik ů tehdejš í doby a dokonce i členů nejužš ího týmu Margaret Thatcherové.
Ve svém projevu jsem tam mimo jiné vyjád řil obavu, že u n ás toto výro č í výrazn ě připom ínáno nebude. Pak mne napadlo zorganizovat v rámci IVK vzpomínkové setkání a jsem moc rád, že je dnes na VŠE N árodohospodá řskou fakultou zorganizov áno setkání dal š í. My šlenky t éto zcela mimo ř ádné britské premiérky se musí dostat i do podv ědom í dne šn í vysoko školsk é generace. Tím, co vykonala, není politikem u ž d ávno zapomenuté minulosti. O co usilovala, je vysoce aktuální i dnes. Ideové a politické souboje, které vedla, mají svou platnost a svou relevanci stále.
Na V ŠE jsou jistě ještě pamětn íci mimo ř ádné události, kdy Margaret Thatcherová spolu se mnou – tehdy p ředsedou Poslaneck é sn ěmovny našeho Parlamentu – odhalovala na n ám ěst í p řed budovou školy sochu Winstona Churchilla. Bylo to ve velmi mraziv ý den 17. listopadu 1999, v okam žiku 10. v ýro č í listopadu 1989, který ona svým oble čen ím, vhodným snad pro Londýn, ale ne pro Prahu, velmi podcenila. Museli jsme ji potom dlouho „rozmrazovat“ v m é parlamentní kancelá ři.
Ekonomov é by si hlavn ě měli pamatovat a sv é studenty vyu čovat, jak é ekonomické postoje Margaret Thatcherová zastávala a jaké významné bitvy v dob ě sv ého premiérování – od roku 1979 do roku 1990 – vyhr ála.
V ka žd ém p ř ípad ě je mimo veškerou pochybnost, že svou vlastn í zemi práv ě ona – a z pohledu mnoh ých z nás výrazn ě pozitivně – ovlivnila a zm ěnila. Je smutn é, že v jej í politické stran ě, v britsk é Konzervativní stran ě, ž ádné velké oslavy letos nebyly. Tato strana se jejího odkazu z řekla. Jev, kter ý v politice není nijak výjime čn ý.
Ur čitě toto stolet é výro č í nem ěla důvod slavit současn á labouristická vláda a její premiér, který – p ři evidentn ím nezvládání své vládní funkce (anebo práv ě proto) – o to usilovn ěji zakl ádá koalice ochotných a zcela nezodpov ědně přisp ívá k vyvolání války v Evrop ě. Ať ale dnešek nesrovn ává s Mnichovem v roce 1938. Tehdy šlo o něco úpln ě jin ého. Kdy ž jsem před t ýdnem podobné v ěty ř íkal na vzpomínkovém shromá žděn í v na šem institutu, seděl v prvn í řadě současn ý britský velvyslanec a nijak neprotestoval.
I v komunistickém Československu sedmdes átých a osmdesátých let u nás nebylo málo t ěch, kteř í Lady Thatcher vnímali jako zcela mimo ř ádnou osobnost. Nebylo to obtí žn é. Bylo z řejm é na první pohled, že byla v mnoha ohledech jin á ne ž běžn í politikové Západu:
1. Byli jsme si u ž tehdy vědomi toho, že se j í poda řilo vr átit Velkou Británii zp ět ke kapitalismu, od něhož se začala tato země v pov ále čn é dob ě v íce a více odvracet.
2. V ěděli jsme, že rozhodně h ájila to, na co Evropa za č ínala stále více zapomínat: byly to základní konzervativní hodnoty jako svobodný trh, volný obchod, politická svoboda a pluralita.
3. V ěděli jsme, že vyhr ála mnohé i námi za komunismu sledované bitvy, zejména zcela klí čovou st ávku horník ů, kter á porá žkou mocn ých odbor ů změnila ekonomickou a politickou atmosf éru v zemi. Do té doby odbory diktovaly i soukromým firmám. Opírala se o názory takových velikán ů ekonomie, jak ými byli Hayek a Friedman. Díky tomu byla v permanentním st řetu s většinou britsk ých keynesiánských ekonom ů, což prozradil i slavn ý protestní dopis 364 britských ekonom ů v roce 1981.
4. Věděli jsme, že se důsledně stavěla proti komunismu a socialismu ve všech jejich podob ách a p řevlec ích a že, spolu s Ronaldem Reaganem, sv ým neústupným postojem v ůči sovětsk ému komunismu významn ě přispěla k jeho p ádu.
A ž do listopadu 1989 jsme měli možnost Margaret Thatcherovou sledovat pouze na d álku a zprost ředkovaně. Dnešn í mladé generace jen t ěžko mohou pochopit a domyslet, že se člověk jako j á dostal do Velké Británie poprvé a ž v roce 1990, tedy ve věku sv ých tém ěř pades áti let. Byl jsem tam tehdy jako ministr financí nov ě svobodn ého Československa, abych s tehdejš ím britským ministrem financí, dnes lordem, Normanem Lamontem podepsal smlouvu o zamezení dvojího zdan ěn í mezi na šimi zeměmi. (Mimochodem, smlouvu připravenou už předchoz í komunistickou vládou. Tyto aspekty p řed- a polistopadov é nenulové kontinuity fungování na šeho st átu lidé u nás dnes netu š í a neznají. Studenti V ŠE by to vědět měli.)
Do p ádu komunismu byla pro nás Margaret Thatcherová velmi daleko a nedostupn ě. Vůbec by mne ani nenapadlo pomyslet na to, že bych se s n í n ěkdy mohl setkat. Přesto jsme ji mnoz í vnímali jako n ěkoho, kdo změnil svět a běh dějin.
Obdivovali jsme jej í názory, postoje a politiku. Ve v šech těchto třech věcech byla mimoř ádná. O významných kontinentálních politicích tehdej š í doby – kte ř í propadli iluzi tzv. helsinského procesu a v ěřili, že se s komunistick ým Sov ětsk ým svazem dá domluvit – jsme si mysleli, že podstatu socialismu a komunismu vůbec nepochopili. Už tehdy jsme byli přesvědčeni, že n ám jen rasantní politické postoje Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové mohou pomoci zm ěnit naše životy, i když jsme – a mus ím smutn ě ř íci, že bohužel jen někteř í – v ěděli, že největš í úkol je na nás samotných. V tomto ohledu mnohým otev řel oči asi ne listopad 1989, ale roky po něm.
Margaret Thatcherovou jsem vysoce oceňoval a považoval ji za svůj politick ý vzor. V posledních letech u ž unaven é, slabé, m ěkk é a evidentn ě m álo funk čn í komunistické éry v na š í zemi (a v celé st ředn í a východní Evrop ě) se pro n ás stala jedním ze symbol ů nadějn é budoucnosti. Jak p řed p ádem komunismu, tak po n ěm jsme ji vn ímali jako n ěkoho, kdo k n ám promlouvá a kdo nám rozumí více ne ž jin í západní líd ři. Důležit é pro nás bylo zejména to, že n ám i naslouchala. V politice vzácný jev.
D ůsledně se stavěla proti všem variant ám tzv. „t řet ích cest“ – a pr áv ě o tot é ž tehdy usilovala prvn í generace na šich polistopadov ých politik ů. Chtěli jsme „cestu prvn í“ – a tou byl kapitalismus. Z t é doby pochází i m ůj dodnes citovan ý výrok, který jsem řekl v Davosu v lednu 1990, že třet í cesta je tou nejrychlej š í cestou do t řet ího sv ěta.
Důraz pan í Thatcherové na deregulaci a privatizaci britské ekonomiky se výrazn ě prosadil i v naš í ekonomické transformaci. I ve Velké Británie bylo díky povále čn é socializa čn í é ře co deregulovat a co privatizovat. Po II. světov é válce byly ve Velké Británii znárod ňov ány hut ě, doly, elektr árny a doprava. Pomoc britské premiérky byla pro nás ve slo žit é transforma čn í chvíli d ůležit á. Pomohla nám nejenom silnými slovy, ale i tím, že na naše ministerstvo financ í, které jsem tehdy ř ídil, poslala sv ůj t ým. Aby tam s námi sed ěl. Nejenom aby přijel, řekl několik moudr ých slov, a zase odjel. Tak to d ělali všichni ostatn í – n ám údajn ě pom áhající – zem ě a politici Z ápadu.
Dovoluji si zmínit i to, že jsme i v době komunismu měli – alespo ň někteř í – nemal é pochybnosti o nekriticky p řij ímaném projektu evropské integrace, který u ž tehdy proděl ával velmi problematické posuny. U ž d ávno to nebylo ono p ůvodn í – pro n ás velmi p řijateln é – EHS. Evropsk é spole čenstv í se postupn ě st ále více posouvalo od ekonomické integrace k politické unifikaci. I to je klí čem k porozuměn í dne šn í dob ě.
Někteř í dodnes tvrdí, že to bylo v rozporu s myšlenkami pov ále čn ých, v Bruselu dodnes velebených tzv. otc ů-zakladatelů evropsk é integrace. Já jsem v šak přesvědčen, že to bylo a je s nimi v souladu. Lid é jako Schuman a Monnet se to tehdy pouze neodva žovali ř íkat tak p ř ímo a bezprost ředně, jak by chtěli, protože by pro to v 50. letech nemohli z ískat v Evrop ě podporu. Věděli, že to mus í teprve uzrát, že si na to lid é v Evrop ě mus í zvyknout.
Tyto zm ěny byly – jak v íme – institucionalizov ány Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvou, co ž nikdy nebylo a ani nemohlo b ýt cílem demokraticky uva žuj ících obyvatel Evropy. U ž tehdy jsme mnoz í chápali význam projevu Margaret Thatcherové v Bruggách (v roce 1988) a byli jsme zklamáni, že se mu v z ápadní Evrop ě nedostalo zasloužen é podpory. Západoevropané, kterým chyb ěla naše zkušenost s komunismem, narůstaj ící rizika a hrozby k na š í velké lítosti necítili.
Dovolím si p řidat ještě jeden – pro mne nikoli zanedbateln ý – tehdej š í politický spor. Margaret Thatcherová byla jediným významným západním politikem, který si dovolil vyjád řit pochybnost o jednostrann é, zcela pozitivní reakci Západu na n ěmeck é sjednocení, které výrazn ě zv ý šilo s ílu a roli N ěmecka v evropsk ých zále žitostech. Margaret Thatcherov á to vid ěla jinak hned od poč átku. My, Češi, se sv ými staletými historickými zku šenostmi s t ímto na š ím sousedem, jsme m ěli – a n ěkteř í máme dodnes – obavy podobn ého typu. Nedávné zvolení Friedricha Merze n ěmeck ým kanclé řem a jeho dosavadn í politické kroky tyto obavy – v ka žd ém p ř ípad ě u mne – jenom pos ílily.
M ěl jsem př íle žitost setk ávat se s Margaret Thatcherovou opakovan ě a byl jsem nesm írn ě poctěn, když mne jednou nazvala sv ým „nejlep š ím ž ákem“ v nov ě svobodn ých zemích st ředn í a východní Evropy. Jejím stoupencem a následovníkem jsem opravdu byl. A jsem dodnes.
Na oficiální náv štěvu do Prahy přijela jako premi érka v zá ř í 1990 a velmi rychle jsme si porozum ěli. V m ém domácím politickém sporu s Václavem Havlem, který ve skute čnosti nechtěl kapitalismus, svobodn é trhy a opravdové politické strany a jejich soupe řen í, se jednozna čně postavila na mou stranu – a řekla mu to v m é p ř ítomnosti.
Její odchod z politiky v listopadu 1990 rozhodn ě nebyl dobrovoln ý. Jejím náhlým politickým pádem jsme byli mnozí zcela šokov áni, i kdy ž někteř í z vlastní zku šenosti dobře v íme, jak se život politika pohybuje st ále na hran ě. Byla to velk á ztráta pro nás v šechny. Nebylo to rozhodnut í voli čů. Byl to důsledek dlouhodobě velmi křehk é situace v britské Konzervativní stran ě, předevš ím pokud šlo o evropskou integraci v době, kdy se rozhodovalo o tom, jestli se m á Evropské spole čenstv í zm ěnit v Evropskou unii. Mnoho předn ích britských konzervativc ů tehdy st ále je ště věřilo, a někteř í v ěř í dodnes, v krásu a kouzlo evropské unifikace a z ní plynoucího podvolení se Bruselu.
Nemám k dispozici ž ádný seznam na šich vz ájemných setkání, ale n ěkolik jich zm íním. V úvodu jsem mluvil o nezapomenutelném odhalování Churchillovy sochy tady nedaleko. Nemohu nep řipomenout ani to, jak jsme vedle sebe seděli několik hodin na vratk ých a tvrdých d řevěn ých židl ích za chladného prosincového dne p řed budovou maďarsk ého parlamentu na poh řbu J ózsefa Antalla , prvního postkomunistického premiéra Ma ďarska. Pamatuji se dobře na jej í silný projev u p ř íle žitosti toho, kdy mi před ávala čestn ý titul „Doctor of Science“ na „sv é“ University of Buckingham, kde tehdy p ůsobila jako kancl é řka.
Nikdy nezapomenu na n á š rozhovor v roce 2004 v hotelu kdesi ve Washingtonu. Bylo to ve chv íli, kdy jsme tam p řijeli na pohřeb Ronalda Reagana, se kter ým si byla mimo ř ádn ě bl ízká. Vedli jsme tam spolu dlouhou debatu o tom, zda má druhý den ve Washingtonské katedrále nad Reaganovou rakví promluvit živě, nebo použ ít p ředem nahran é video. Vid ěl jsem, že už přest ávala v ěřit ve svou schopnost promluvit před mnoha lidmi naživo. To jsem se j í sice sna žil rozmluvit, ale marně.
Pan í Thatcherová si velmi pe člivě zorganizovala i svůj vlastn í poh řeb (kdo m á mluvit, kdo kde sed ět, jak á hudba se má hrát) a jako výraz jejího p ř átelství a na šeho vz ájemného porozum ěn í jsem vnímal to, že mne v katedr ále sv. Pavla posadila do první řady nedaleko b ývalých britských premiér ů, vedle Henryho Kissingera .
Jsem si jist, že jsem na někter é d ůležit é okam žiky zapomněl, budu ale vždy zast ávat názor, že relevantn í a hodné zmínky je jen to, co z minulosti z ůst ává v na š í pam ěti. Když si na něco nevzpom ínáme, asi to tak významné nebylo.
Odkaz Margaret Thatcherové žije a zůstane s n ámi — pokud ho my živ í, živ ým budeme udr žovat. K m ému velkému zklamání se dne šn í politická realita, sou časn é intelektuální klima i nálada ve řejnosti od jej ích názor ů a od jej í doby velmi vzdálily. Platí to jak pro na š í zemi, tak pro Evropu jako celek.
Jsem p řesvědčen, že potřebujeme nov ý Bruggský projev. Já sám jsem se o n ěco takov ého kdysi pokou šel v Evropsk ém parlamentu. Viktor Orbán to odvá žně děl á v Bruselu a Štrasburku opakovaně. Nově vznikl í „Patrioti pro Evropu“ slibuj í v n ěčem podobn ý postoj. P řesto se ob ávám, že – pomalu, ale jist ě – sm ěřujeme do levič áckého progresivistického sv ěta, do světa, proti kter ému Margaret Thatcherová b ěhem sv ého života a politick é kariéry tak úsp ěšně bojovala. Potřebovali bychom ji v Evropě i dnes. Zejm éna by se m ěla opět narodit v nějak é velké evropské zemi. Ty malé oni moc vá žně neberou.
V á clav Klaus, předn á ška ke st ému výro č í od narození Margaret Thatcherové, V ŠE, Praha, 22. 10. 2025
The post I dnešní studenti by měli vědět, kdo je Margaret Thatcherová a co historického vykonala first appeared on .
