JAKUB JUREK
Spojené státy stupňují námořní operace v Karibiku, které prezentují jako součást „obrany proti pašování drog“, zatímco Caracas varuje před hrozbou agrese. Série útoků na plavidla spojená s venezuelskými kartely vyvolala pochybnosti o jejich legálnosti i skutečných motivech Washingtonu. Zatímco Bílý dům mluví o sebeobraně, region vnímá americké akce jako krok k možné intervenci. Venezuela mezitím mobilizuje armádu, civilní milice i propagandu, a oblast se nebezpečně přibližuje prahu ozbrojeného střetu.
Spojené státy provedly v posledních týdnech řadu ozbrojených zásahů proti plavidlům v Karibském moři, při nichž podle amerických představitelů zahynulo několik údajných členů drogových kartelů. Série operací, oznámená nejprve v září prezidentem Trumpem, byla prezentována jako součást „obranné kampaně“ proti pašování drog z Venezuely do USA.
První z útoků měl zničit loď, která podle Washingtonu vyplula z Venezuely a provozoval ji kartel Tren de Aragua, označený americkým ministerstvem zahraničí za zahraniční teroristickou organizaci. Podle Bílého domu byla plavidla součástí rozsáhlé sítě pašování drog do Spojených států. Informovala o tom britská stanice BBC.
Další útoky následovaly během října. Bílý dům sice zveřejnil několik nejasných záběrů údajně zachycujících zásahy, avšak bez jakýchkoli ověřitelných důkazů o pašování drog či identitě osob na palubě. Tato informační prázdnota podnítila rostoucí skepsi nejen v Latinské Americe, ale i mezi odborníky na mezinárodní právo.
Napětí vystupňovalo kolumbijské obvinění, že jeden ze zničených člunů patřil kolumbijským občanům, nikoli venezuelskému kartelu. Washington tvrzení odmítl, přesto incident otevřel širší otázku legality amerického postupu v mezinárodních vodách – tedy mimo jakoukoli výsostnou jurisdikci Spojených států.
Z právního hlediska operace stojí na vratkém základě. Spojené státy sice nejsou smluvní stranou Úmluvy OSN o mořském právu ( UNCLOS ), avšak tradičně deklarují, že její pravidla respektují. Úmluva jasně stanoví, že zásahy do svobodné plavby v mezinárodních vodách jsou nepřípustné, s výjimkou případů pronásledování z vlastních vod nebo bezprostřední sebeobrany.
Podle profesora Lukea Moffetta z Queen’s University Belfast lze smrtící sílu použít jen tehdy, „hrozí-li bezprostřední nebezpečí života nebo vážného zranění“. V kontextu karibských zásahů však Spojené státy nepředložily žádné důkazy, že by jejich jednotky čelily okamžité hrozbě. Moffett i další právníci proto považují akce Washingtonu za pravděpodobně neslučitelné s mořským právem.
Zpochybněna je rovněž americká argumentace o sebeobraně. Podle článku 2(4) Charty OSN je použití síly legitimní pouze jako reakce na ozbrojený útok. USA však nevedou válku ani s Venezuelou, ani s kriminální sítí Tren de Aragua. Profesor Michael Becker z Trinity College Dublin označil pokus zařadit kartely mezi ozbrojené nepřátele za „roztažení právních definic až k neudržitelnosti“.
Strategie označovat kartely za „narkoteroristy“ podle expertů umožňuje americké administrativě rozmazat hranici mezi trestní justicí a válečným právem – a tím obejít mezinárodní omezení pro použití síly mimo vlastní území. Kritici varují, že tento přístup otevírá cestu k legitimizaci preventivních zásahů proti nestátním aktérům bez mandátu OSN.
Spor se však nevede pouze na mezinárodní rovině. Také vnitrostátní legalita operací zůstává nejasná. Ústava Spojených států svěřuje pravomoc vyhlásit válku výlučně Kongresu. Prezident může jako vrchní velitel armády nařídit vojenský zásah pouze v rámci sebeobrany nebo na základě povolení k použití vojenské síly (AUMF) z roku 2001, přijatého po útocích z 11. září.
Odborník na ústavní právo Rumen Cholakov z King’s College London upozornil, že AUMF se vztahuje na skupiny odpovědné za teroristické útoky proti USA, nikoli na drogové kartely. Trumpova administrativa však podle něj rozšiřuje interpretaci zákona, aby kartely spadaly do stejné kategorie. Nejasné zůstává i to, zda prezident konzultoval akce s Kongresem, jak vyžaduje rezoluce o válečných pravomocích. Návrh, který by konzultace učinil povinnými, Senát v říjnu zamítl.
Na operační úrovni se Spojené státy v regionu výrazně militarizovaly. Podle zjištění BBC Verify se v karibské oblasti nachází nejméně 14 amerických vojenských lodí, včetně torpédoborců s řízenými střelami, výsadkových plavidel a několika dronů a letounů operujících z Portorika. Prezident Trump rovněž potvrdil , že pověřil CIA tajnými operacemi ve Venezuele.
Tento krok zapadá do jeho dlouhodobé snahy oslabit režim Nicoláse Madura, který Washington považuje za ilegální a prolezlý korupcí. V praxi se tak „válka proti drogám“ stává součástí širší geopolitické strategie – kombinující vojenský tlak, zpravodajské operace a politickou destabilizaci venezuelského režimu.
Přímý střet se přibližuje
Eskalace mezi Spojenými státy a Venezuelou navíc v posledních dnech vstoupila do nové fáze. Válečná rétorika se proměňuje v praktické manévry, zatímco Caracas se otevřeně připravuje na možnost přímého střetu. Prezident Nicolás Maduro tento týden oznámil, že venezuelské ozbrojené síly disponují více než 5 000 přenosnými protiletadlovými raketami Igla-S, které mají být rozmístěny na „klíčových obranných pozicích po celé zemi“. Na jeho prohlášení upozornil server El País.
Maduro tím vyslal dvojí vzkaz. Dovnitř, že režim je připraven „bránit vlast za každou cenu“ a že armáda zůstává pevně pod jeho kontrolou. Navenek, že jakýkoli útok na Venezuelu bude mít reálné vojenské důsledky. Pro Washington to představuje jasnou hrozbu. Igla-S jsou efektivní zbraň proti letadlům a dronům operujícím v nízké výšce, tedy přesně proti prostředkům, které Spojené státy nyní používají při svých operacích v Karibiku.
Ve stejný den, kdy Maduro (zatím rétoricky) demonstroval sílu, americký prezident potvrdil další dva útoky na lodě podezřelé z pašování drog, tentokrát už i v Tichém oceánu, v blízkosti kolumbijských vod. Pentagon následně přiznal, že šlo o osmý podobný zásah od srpna, kdy Washington zahájil svoji „rozšířenou protidrogovou operaci“. Zatímco Bílý dům tvrdí, že jde o pokračování tažení proti narkotikům, venezuelský režim tyto kroky interpretuje jako předehru k ozbrojené intervenci.
Caracas reaguje stupňováním vojenských cvičení a rozsáhlou mobilizací civilních sil. V celé zemi se pořádají manévry a taktické výcviky, do nichž jsou zapojeny i milice a dobrovolníci z řad civilistů. Současně Maduro posiluje systém tzv. „lidové inteligence“, což je síť občanského dohledu a udavačských mechanismů, která má umožnit režimu monitorovat „podezřelé aktivity“ v reálném čase.
Tento krok zřetelně směřuje ke konsolidaci vnitřní kontroly. Vytváří atmosféru trvalé pohotovosti, která umožňuje ospravedlnit represivní zásahy vůči opozici, nezávislým médiím či občanským organizacím. Vojenské pojetí společnosti se tak stává součástí politické identity režimu – obrana státu se proměňuje v obranu režimu samotného.
Rozmístění protiletadlových systémů, častá cvičení a trvalá přítomnost amerických lodí v karibských vodách násobí riziko náhodného incidentu. Každý omyl, technické selhání či chybná interpretace pohybu na radaru může přerůst v ostrý střet. Přítomnost tajných operací a dronových misí, o nichž Washington veřejně neinformuje, situaci dále znepřehledňuje.
Regionální spojenci, zejména Kolumbie, která je vtažena do dění jak geograficky, tak politicky, varují před „nechtěnou eskalací“, která by mohla přerůst ve vícestranný konflikt. Tato možnost je reálná zejména proto, že některé venezuelské posádky mají volné pravomoci reagovat na „podezřelou aktivitu“ bez přímého rozkazu velení. Upozornil na to například server Al-Džazíra .
Za rostoucím napětím nestojí jen boj s narkotiky . Spojené státy sledují širší cíl – oslabit režim Madura a přerušit vliv Ruska, Íránu a Kuby v regionu. Caracas je pro Washington symbolem postsovětské sítě autoritářských vlád, které kombinují represivní politiku s kontrolou surovinových toků.
Venezuelská militarizace dopadá i na civilní sféru. Rostoucí nejistota a obavy z ozbrojeného konfliktu zrychlují migrační toky a destabilizují sousední země. V posledních měsících se podle venezuelských úřadů vrátilo z USA více než 15 tisíc občanů v rámci repatriačních letů, které však nesou i propagandistický podtón – vláda je prezentuje jako důkaz, že se „národ semkl“.
Ekonomické důsledky jsou rovněž zřejmé. Zahraniční kapitál z oblasti odchází, pojišťovny zvyšují rizikové prémie a obchodní trasy se vyhýbají venezuelským i okolním přístavům. Region se tak postupně propadá do spirály nejistoty, jejíž epicentrum tvoří politický střet mezi Caracasem a Washingtonem, ale jejíž dopady zasahují i ekonomiku Kolumbie, Panamy a karibských ostrovů.
Venezuela nemá šanci, USA jakbysmet
Myšlenka přímého střetu mezi Spojenými státy a Venezuelou zatím zůstává v teoretické rovině. Přesto napětí, které se hromadí v Karibiku, už dávno přesáhlo běžné vojenské manévry. Pokud by Washington překročil hranici od námořních zásahů k otevřené operaci, šlo by o největší ozbrojený konflikt západní polokoule od invaze do Panamy v roce 1989 s potenciálem zásadně proměnit geopolitickou rovnováhu v regionu.
Americká strategie by pravděpodobně stavěla na koncepci „chirurgického úderu s politickým efektem“, tedy sérii přesně vedených námořních a leteckých zásahů, jejichž cílem by bylo ochromit velení venezuelské armády, radarovou síť, sklady paliva a komunikační infrastrukturu.
Výsledek by byl vojensky předvídatelný. Venezuela, jejíž ozbrojené síly se potýkají s chronickou podfinancovaností a nízkou úrovní interoperability, by americké převaze nedokázala čelit. Protivzdušná obrana, založená mimo jiné na přenosných raketách Igla-S, by sice mohla ohrozit nízkoletící cíle, ale proti řízeným střelám a dronům operujícím mimo její dosah by byla prakticky bezmocná. Během několika dní by Spojené státy pravděpodobně ovládly vzdušný prostor i karibské námořní koridory, čímž by režim připravily o strategickou mobilitu i možnost koordinovaného odporu.
Porážka armády by však neznamenala konec boje. Madurova vláda by se s vysokou pravděpodobností rozpadla do sítě polovojenských skupin a loajálních milicí, které by přešly k asymetrické válce. Zatímco Washington by usiloval o rychlý kolaps režimu a nastolení prozápadní přechodné vlády, Caracas by zvolil strategii opotřebovacího konfliktu s vysokými civilními ztrátami – válku, která by měla Spojené státy politicky vyčerpat.
Domobrana a ozbrojené civilní složky, budované léta v rámci „bolívarské revoluce“, by se staly páteří odporu. Země by se proměnila v nerovnoměrné bojiště – mozaiku konvenčních a guerillových zón, kde by přímé vítězství přestalo být měřitelné vojensky a přešlo by do roviny legitimity a veřejného mínění.
Z čistě vojenského hlediska by Spojené státy dominovaly. Z politického nikoli. Jakýkoli rozsáhlejší zásah bez mandátu OSN by posílil protiamerické nálady napříč Latinskou Amerikou, včetně zemí, které dosud s Washingtonem úzce spolupracují. Otevřená intervence by navíc mohla aktivovat ruský, íránský a kubánský faktor – a přetvořit konflikt v klasickou proxy válku. Dodávky zbraní, instruktorů a zpravodajské podpory by udržovaly venezuelský odpor při životě, zatímco Washington by čelil rostoucí izolaci.
Regionální organizace, od OAS po Mercosur, by se rozdělily. Zatímco část států by zásah vítala jako „konec diktatury“, jiné by jej považovaly za porušení suverenity a návrat imperiální politiky. Humanitární následky by přišly okamžitě: masová migrace, zhroucení infrastruktury, přetížení hranic Brazílie, Kolumbie a karibských ostrovů. Krize by mohla dosáhnout rozměrů venezuelského exodu z let 2018-2020 – tentokrát však v podmínkách války.
Ani v případě vítězství by tedy Spojené státy neunikly nákladům. Vnitropoliticky by prezident čelil rozštěpené veřejnosti – mezi jestřáby, kteří by volali po „nové Monroeově doktríně“, a odpůrci další zahraniční intervence. Kongres by zkoumal legalitu zásahu a otázku, zda šlo o obranu, nebo o politickou expedici.
Na trzích by konflikt vyvolal výkyvy cen ropy a napětí v dodavatelských řetězcích, zatímco americké společnosti působící v regionu by čelily bezpečnostním rizikům. Z pohledu mezinárodního práva by Washington čelil reputačním škodám. Precedent „války proti narkoterorismu“ by mohl otevřít dveře dalším mocnostem, které by obdobně ospravedlňovaly vlastní zásahy mimo své území.
Spojené státy by z vojenského hlediska zvítězily během několika týdnů, ale strategicky by mohly „prohrát“ mír. Venezuela by se s vysokou pravděpodobností rozpadla na nestabilní území s trvalou přítomností ozbrojených skupin, podobně jako Irák po roce 2003. Okupace by byla politicky neúnosná a odchod bez stabilizační mise by zemi uvrhl do chaosu. Obě možnosti, trvalá kontrola nebo rychlý ústup, znamenají vysoké náklady a nejistý výsledek.
EUROZPRAVY.CZ
The post Svět stojí na prahu nové války. Už teď je ale jasné, že nebude mít vítěze first appeared on Pravý prostor .
