FP
Když šéf největší vojenské aliance na světě osloví prezidenta Spojených států „tati“, budiž vám odpuštěno, když si pomyslíte, že je konec s funkční nezávislostí, natož s důstojností, podřízených dětí.
Mistrovská třída podlézání Marka Rutteho, generálního tajemníka NATO a bývalého nizozemského premiéra, která se letos v létě konala na pódiu v duchu úcty k americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, může znamenat nejvýznamnější moment v evropském zbavování se moci. Evropané musí doufat, že to bude znamenat něco méně bezútěšného, třeba hledání nového modus operandi v performativnějším světě.
Během prvního roku Trumpova druhého funkčního období došlo k mnoha momentům, které by se mohly vyrovnat tomu červnovému, kdy se evropští členové NATO obávali, že bez soustředěného „bombardování láskou“ by se Spojené státy mohly stát darebákem a opustit alianci, která Západu po téměř osm desetiletí zajišťovala bezpečnost.
Proto Rutte udělal to, co udělal, proto francouzský prezident Emmanuel Macron položil ruku na Trumpovo koleno a proto britská královská rodina udělala slušný krok a podlézala Trumpovi během jeho okázalé a bezprecedentní druhé státní návštěvy Spojeného království.
Děje se za těmito rituály ega něco víc? Nedávné události na Blízkém východě naznačují, že ano – že degradace Evropy je skutečná.
Trump během svého vítězného kola v egyptském Šarm aš-Šajchu, jen několik hodin poté, co Hamás v rámci dohody o příměří s Izraelem propustil 20 izraelských rukojmích, několikrát srazil evropské lídry palbou.
Pokynul britskému premiérovi Keiru Starmerovi k řečnickému pódiu, než se od něj otočil a poslal ho zpět k řadě svých fanynek. Italskou premiérku Giorgii Meloni označil za „krásnou“ a vtipkoval na účet Macrona a kanadského premiéra Marka Carneyho. Německý kancléř Friedrich Merz si zmínku nezasloužil, což by se dalo interpretovat pozitivně i negativně.
Pokud byste byli vlídní, mohli byste Trumpovy výroky popsat jako láskyplné vtipy. Ať tak či onak, potvrdily, že co Trump požaduje, to Trump dostane. Pokud mu bude nakonec udělena Nobelova cena míru, pak dosáhne nejvyššího uznání, po kterém touží. Žádné jiné dary se tomu ani zdaleka neblíží, i když existuje spousta obchodních dohod, které by mohly být uzavřeny.
Jak tedy nejlépe reagují lidé jako Starmer, Macron a Merz? Nejzřejmější odpovědí je chladnokrevnost, kterou už projevují. Jak akceptují, ať už v soukromí, ne-li na veřejnosti, že od Bílého domu pravděpodobně nezískají více pozornosti ani přízně než vůdci jiných středně důležitých mocností, jako je Saúdská Arábie, Katar a Turecko.
Nezůstalo bez povšimnutí, že Trump zahrnul chválou Abdala Fattáha as-Sísího, svého egyptského protějšku a spolupořadatele mírového summitu v Gaze. Svému „příteli“ Sísímu řekl, že „Spojené státy s ním byly celou dobu“ v potlačování nepokojů (neboli opozice), a prohlásil: „Ptám se na zločin a oni téměř nevědí, o čem mluvím.“
V této transakční éře Trump hledá podobně smýšlející duše, a to nejen v zahraniční politice. Zarazilo mě to, když jsem nedávno poslouchal podcastový rozhovor s Mathiasem Döpfnerem, předsedou představenstva a generálním ředitelem společnosti Axel Springer SE. Döpfner by mohl být pro určitý typ liberálů v Německu veřejným nepřítelem číslo jedna (odznak, který nosí s hrdostí); má také velmi dobré kontakty s určitým typem konzervativců ve Washingtonu.
Podstata jeho argumentu spočívá v tom, že Evropa ztrácí na významu kvůli celému svému přístupu k tvorbě politik. Je byrokratický, dává přednost regulaci před inovacemi a nikde se neobjevuje v oblasti technologií, zejména umělé inteligence. Navíc je posedlá válkami „probuzených“ kultur, nerespektuje svobodu projevu a je endemicky antisemitská.
Velmi jsem se rozzuřil nad posledními třemi výtkami kritiky, ale teď není čas je podrobně rozebírat. Zjistil jsem však, že s prvními třemi souhlasím, nebo alespoň instinktivně nesouhlasím. Proto se Trumpova administrativa tak široce vyhýbá multilaterálním institucím, v neposlední řadě Evropské unii. Nevidí důvod, proč by měla podstupovat tolik překážek, aby mohla spolupracovat s 27 zeměmi a jejich složitou byrokracií. Národní stát je zpět, respektive osobní vztah s jednotlivcem, který je v čele.
Evropa si dělá, co může, kde může. Stejně jako studenti zvedají ruce ve třídě, i národy se ucházejí o určité úkoly v rámci Trumpova velkého dvacetibodového mírového plánu pro Blízký východ. Britové tvrdí, že jejich zkušenosti se Severním Irskem jim dávají jedinečnou roli v budování míru, zatímco Francouzi a Němci navrhli, aby se ujali vedení v oblasti obnovy Gazy.
Oblastí, kde si Evropané myslí, že získali největší vliv, i když byl křehký a omezený, byla Ukrajina. Slib (i když různě a vágně uplatňovaný) zvýšit výdaje na obranu na 5 procent HDP zřejmě Trumpa uklidnil.
Trumpova frustrace z toho, že ruský prezident Vladimir Putin na summitu na Aljašce nevyhověl jeho prosbám, ho přiměla uvědomit si, že dosažení míru v rusko-ukrajinském konfliktu je mnohem obtížnější. Zdálo se, že dal naději ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému a Evropanům, že konečně začal chápat jejich postoj.
Pak přišel jeho páteční útok na Zelenského v Bílém domě, jeho zdánlivé přijetí Putinových postojů a oznámení summitu USA-Rusko, navíc, v Maďarsku – v zemi Evropské unie, která je okázale přátelská ke Kremlu. Trump sice může pokračovat v kličkování, ale znamení nejsou dobrá. I v tomto konfliktu se přesvědčil, že on a jen on sám dokáže vykouzlit nějaké řešení pouhou silou svého charakteru.
Existují limity: Nejvíce donkichotská prohlášení z počátku tohoto roku – týkající se kontroly nad Grónskem, Kanadou a Panamským průplavem – možná byla odložena. Za současných okolností to není snadný úkol. I když je možný odpor, musí být proveden rozhodně a extrémně zdvořile.
Jen občas se nějaký vůdce odhodlá k otevřenému vzdoru, jako například španělský premiér Pedro Sánchez , který odmítá zvýšit výdaje na obranu jakkoli blízko americkým požadavkům a veřejně zastává otevřenější přístup k imigraci. Sánchez se zatím Trumpovým hrozbám cel statečně postavil , a proto k žádným aplikacím dosud nedošlo.
Poté, co Carney odmítl absurdní myšlenku, že se Kanada stane 51. americkým státem, musel snášet problémy s dovozem a zvýšení cel. Jeho odhodlání však nepolevilo. Pokud jde o Francii a Spojené království, jejich rozhodnutí uznat stát Palestina si vysloužilo hněv izraelské vlády, ale kromě ostré rétoriky členů administrativy byla reakce samotného Trumpa znatelně utlumená. Možná v tom spočívá klíč. Vyberte si své bitvy, vyhněte se prvoplánovým urážkám, zachovejte si odvahu a buďte připraveni na dlouhou trať.
Až donedávna bylo v evropských metropolích jedním z konvenčních názorů, že to všechno přejde, že Trump ztratí zájem o přetváření světa k obrazu svému. To ale už převládající názor není. Trump nejenže neztrácí zájem, ale zdá se, že se mu podařilo zajistit budoucnost hnutí MAGA. Od amerického viceprezidenta J. D. Vancea dolů toto hnutí přetrvává a postdemokratický americký přístup k moci se zdá být neměnný.
Doby, kdy nastupující americký prezident vyhledával Londýn, Paříž nebo Berlín jako svou první zastávku a přísahal si věčnou dobrou vůli, jsou dávno pryč.
The post Trapný sestup Evropy first appeared on .
