NIKOLA BORNOVÁ
Je deštivé úterý, 28. říjen, rok 2025.
Dnes bychom měli slavit vznik země zvané „samostatné Československo“, které je prý jasným předchůdcem našeho současného státu, optimisticky nazývaného „samostatná Česká republika“…
Ale máme opravdu co slavit? Jsme opravdu samostatná země?
Nejprve trocha historie (bez ideologické hysterie)
Pro kontext se nejprve podívejme, jak vlastně tenhle svátek vznikl.
V říjnu 1918 se blížil konec velmi zmatené První světové války (oficiálně skončila 11. listopadu). Na jedné straně v ní bojovaly státy Dohody – Francie, Británie, Srbsko, Japonsko Rusko…ano, tehdy ještě Rusko nebyl pohádkový Mordor a smělo se s ním spolupracovat v boji za svobodu. Na druhé straně, v podstatě v roli agresora, byly země Ústřední mocnosti – Německo, Rakousko-Uhersko (tedy i my), Osmanská říše (dnes Turecko) a překvapivě i Bulharsko. První světová válka ale vznikla v absolutním chaosu začátku 20. století, kdy se spolu všichni dlouho handrkovali o všemožné kousky území, o oficiální jazyky atd. Okupované státy (jako my) navíc chtěly samostatnost a hroutící se starý systém jim dával příležitost konečně se osvobodit. Proto je trochu komplikované v tomhle konfliktu určit, kdo byl padouch a kdo hrdina. Ve Druhé světové válce byly role o dost jasnější.
Válka byla zmatená i pro nás, protože oficiálně jsme jakoby bojovali na straně Rakouska-Uherska a Německa, jenže ty tu brala většina lidí jako utlačovatele a chtěla se od nich osvobodit . Důsledkem bylo, že naši vojáci byli pro R-U extrémně nespolehliví – když to šlo, tak naši v obrovských počtech přebíhali k „nepříteli“, tedy k Rusku, které brali jako potenciálního osvoboditele.
A to se v chaosu První světlové války také nakonec ukázalo jako správný předpoklad – země Dohody (Rusko aj.) porazily země ústřední Mocnosti (Německo, R-U) a už v říjnu 1918 vyběhly do ulic nadšené davy českých vlastenců, kterým se nakonec povedlo vyjednat samostatný stát. A to dokonce ve spojení se Slovenskem, což byla součást zákulisních bojů o politický vliv a sílu. Už tehdy bylo inteligentním vlastencům jasné, že spojenectví Čech, Moravy a Slovenska je nezbytné, abychom měli aspoň trochu síly na nemilosrdném mezinárodním poli. Do role prezidenta byl dosazen svobodný zednář T.G.Masaryk, který přesvědčil představitele Británie, Francie a USA, aby naší osamostatněnou zemi uznali.
A tak začalo období První republiky – naše země se stala i přes maličkatou populaci významným hráčem světového průmyslu a dokonce i kultury. Přestože i v tomto období byla řada problémů, které se dnes záměrně ignorují, byla to doba obnovy samostatnosti a hrdosti naší dlouhověké země. V té době jsme začali slavit 28. října.
V letech 1938-1945 se nás znovu zkusili pohltit a „zcivilizovat“ Němci, za což zaplatilo životem až 365 000 Čechoslováků, v drtivé většině civilistů. Pokrok holt muší bejt! Pak nás znovu osvobodilo Rusko (Sovětský Svaz), které ve válce s nacistickým Německem ztratilo neuvěřitelných 26 miliónů lidských bytostí, z čehož byla většina (15,5 milionu) obětí civilních. Československo bylo opět svobodné a mohlo naplno slavit 28. října.
Jenže válkou ztýrané a obecně velmi zchudlé obyvatelstvo chtělo velkou změnu… i díky tomu se v roce 1948 dostali k moci komunisté. U těch se prodrali k moci ti nejradikálnější jedinci (mimochodem – řada nejhorších komunistů byla z rodin dnešní „demokratické a strašlivě anti-komunistické“ chátry u moci). Pod jejich taktovkou nastal poměrně nepříjemný teror, který ale totálně zresetoval majetkové vztahy – v řadě ohledů věci napravil, v mnohem větším měřítku všechno podělal. 28. říjen se ale slavil dál, i když pod jménem Den znárodnění.
Tvrdý režim z padesátých let se postupně zklidňoval a ke konci šedesátých let už se lidem zase dýchalo lépe. Kultura i průmysl zažívaly solidní boom a třeba české filmy z konce šedesátých let jsou světový fenomén. Ale zákulisní hry mocností rozhodně neskončily – USA, Rusko, Čína, Německo, Británie, Francie…ti všichni neustále hledají způsoby, jak ovládnout jiné země a ideálně je začít vysávat. A malé Československo bylo většinu historie překvapivě lákavým soustíčkem – to kvůli kombinaci skvělé geografické polohy uprostřed Evropy (kdy je skvělým nárazníkovým pásmem pro Východ i pro Západ), pro rozvinutý průmysl a díky chytré, pracovité a vzdělané populaci.
A tak se v roce 1968 připravoval puč, po kterém by místo „spřáteleného“ Sovětského svazu převzal kontrolu nad Československem Kolektivní Západ. Sovětskému svazu se to pochopitelně nelíbilo, takže sesbíral vojska Varšavské smlouvy a puči zabránil. Při operaci zemřelo při různých nehodách přes sto Čechoslováků. Akce to byla tak rychlá, efektivní a tvrdá, že v řadě lidí zanechala pocit hořkosti a dokonce zrady, že nám nebylo dovoleno rozhodovat se samostatně. Většina totiž dodnes nechápe, že nešlo tak úplně o NAŠE svobodné rozhodování na jakou stranu se přiklonit , ale o boj o moc mezi dvěma mocnostmi na našem území . My jsme hráli jen druhé (třetí?) housle. Svátek 28. října jsme ale slavili dál.
Na konci osmdesátých let se začal Sovětský Svaz hroutit, v důsledku celé řady okolností. Tím i klesala jeho schopnost ovládat svoje satelity. Toho využila americká CIA a rebelská frakce KGB a společně začali organizovat převraty po celé východní Evropě. V roce 1989 tedy Československo přestalo být satelitem Sovětského Svazu…aby se postupně stalo satelitem a nakonec i kolonií Kolektivního Západu, především skrz organizace NATO a EU. Prostě jsme jak evropský pingpongový míček.
Československo navíc bylo v roce 1993 rozseknuto na dva menší státy, na Česko a Slovensko, protože menší státy se mnohem lépe kontrolují. Jako vždy si ale většina lidí naivně myslí, že to bylo jakési dobrovolné rozdělení a ne důsledek zákulisních her tajných a zpravodajských služeb . Dobré na tom bylo alespoň to, že jsme dokázali procesem projít mírumilovně a nezničit si vztahy mezi Českem a Slovenskem. Na rozdíl třeba od Jugoslávie, ve které probíhala podobná operace krájení dortu, ale dopadla mnohem hůř. Jugoška byla bohužel rozvrácena válkou a sociálním inženýrům se povedlo zapustit například mezi Srby a Chorvaty docela solidní řevnivost. U nás se pokusila rozeštvat obě naše země Fialova demoliční četa, ale Češi a Slováci jsou na tohle díkybohu přeci jen příliš ostražití a nenechali se.
A tím jsme se dostali k současnosti. Nyní jsme v roli čím dál tím víc podřízené kolonie EU a USA. Původní stát rozseknutý na dvě půlky. Ve dne 28. října ale dál slavíme Den vzniku samostatného Československa, přestože Československo bylo v roce 1993 rafinovaně zničeno…
Nyní, v roce 2025, je čas se zamyslet, co to vlastně slavíme a jaký to má smysl…
Co můžeme po roce 1989 oslavovat
Omlouvám se za delší historickou exkurzi, navíc pro mnohé zřejmě podanou z velmi neobvyklého úhlu pohledu „dezoláta“ (tedy člověka se samostatným myšlením, který nepřevléká kabáty podle počtu slíbených stříbrňáků). Ale bylo nutné si připomenout, co tenhle svátek vlastně znamená.
Je důležité si srovnat v hlavě, co nám vlastně přinesl předem nachystaný převrat v roce 1989 a jestli je vůbec ještě co slavit… „Sametová revoluce“ totiž z počátku přinesla nejen skutečnou (ale dost krátkou) svobodu, ale i monstrózní rozkrádání státu a postupnou změnu samostatného Československa na něco, co už můžeme klidně nazývat „kolonie Čechie“. Zůstalo nám z roku 1989 vlastně ještě něco pozitivního?
Ano, samozřejmě že ano.
Za prvé – můžeme volně cestovat po celé Evropě a český cestovní pas stále patří k těm nejsilnějším na světě. I když… chystané digitální ID a patnáctiminutová města mají zavést takovou kontrolu pohybu, jakou jsme tu zřejmě neměli ani za Druhé světové války. Covidismus ukázal betaverzi toho, jak by to pro nás mělo fungovat navždy – nad hlavami nám budou létat psychopatičtí papaláši kam se jim zlíbí, ale mi budeme moct mimo své sídliště jen pokud budeme mít dostatek ujetého sociálního a uhlíkového kreditu. Ale zatím se to globalistické mafii skrz EU ještě nepodařilo naplno prosadit a my můžeme jen doufat, že se EU rozpadne dříve, než z nás udělají plnohodnotné moderní otroky.
Druhé pozitivum – svobodné podnikání. I přes neustále rostoucí byrokracii, házení klacků po nohy, nesmyslně rostoucí poplatky, nerovný boj se zahraničním korporátem a šílené obstrukce z EU je pořád ještě možné plus-mínus svobodně podnikat. Stále můžete mít svojí živnost nebo si založit firmu a pořád je ještě několik oborů, kde můžete i docela prosperovat. Ale tyhle možnosti se rychle tenčí – zcela očividným cílem je, aby vše ovládla hrstka parazitických korporátních monster, které vlastní a řídí hrstka neviditelných super-elit (neboli super-parazitů) a které skrz „hluboký stát“ dostávají všemožné absurdní výhody oproti normální firmám a poctivým start-upům.
Třetí pozitivum – opravené a domy a památky. Česko i Slovensko jsou dnes prostě hezčí, i když Praha se pod nadvládou Pirátů pomalu mění v urbanistické peklíčko. Zlepšení stavu většiny nemovitostí ale není zásluha českého státu a už vůbec ne EU s jejich absurdními dotacemi (aneb „ my EU povinně dáme peníze, oni si z toho velký kus užerou a pak nám něco z těch našich peněz vrátí s podmínkou , že je smíme použít jen na to, co oni dovolí “). Opravené památky i nové či zkrášlené domy jsou v naprosté většině případů zásluhou samotných lidí a jejich úsilí. To je mimo jiné ukázkou faktu, že soukromé vlastnictví je v řadě ohledů přirozená lidská nátura. Na údržbu domu, který je „všech“ nebo který bude patřit nějakému korporátu lidi kašlou, ale svůj dům nebo zámeček si nadšeně opravují a zlepšují.
Čtvrté pozitivum – větší duchovní svoboda. Tohle je možná nejpozitivnější část současné doby – je poměrně jednoduché si SAMOSTATNĚ HLEDAT informace, přemýšlet, pátrat v různých ideologických směrech, filozofiích, náboženstvích či zkoumat oficiální i neoficiální verze lidské historie. Kdo chce duchovně růst, má obrovské možnosti – možná jako nikdy v historii. Rychlý proud různorodých informací po celé planetě ale rozhodně není zásluha našeho státu a už vůbec ne EU – ti se naopak svobodnému šíření informací snaží čím dál tím agresivněji bránit. Pozitivní změna je hlavně zásluhou internetu a obecně informačních technologií. Smutné a překvapivé ale je, že většina lidí nemá o vlastní hledání pravdy absolutně žádný zájem a nechávají se líně krmit čím dál tím absurdnější propagandou . Přestože mají přístup k informacím jako nikdy v historii.
Co je v roce 2025 špatně
A nyní se podívejme, v jakém stavu je naše země a společnost dnes, v roce 2025, po čtyřech letech pod zatím nejdestruktivnější a nejvíc vlastizrádnou vládou naší historie od roku 1918 (ale ty předchozí většinou nebyly zas o tolik lepší).
Propaganda – je všudypřítomná, naprosto jednostranná a až směšně nesmyslná…ale zároveň tak sofistikovaně šířená, že si většina lidí ani neuvědomuje, že žije v iluzorním světě a že je kolem nich postavena skoro neprostupná zeď proti objektivním informacím. Když srovnám kvalitu současné západní propagandy a masové manipulace s tou východní před rokem 1989, musím se ušklíbnout, jak naivní a hloupoučké to tehdy bylo. Ta dnešní je úplně jiné žrádlo – zneužívá každičkou chybu lidské mysli a doslova hackuje lidi jak nějaké počítačové programy. A díky znalostem z různých ohavných programů ala MKUltra, zkušenostem z obchodního marketingu a PR a dnes i s pomocí AI se schopnosti propagandy stále zlepšují, takže ze dvou třetin lidí jsou dnes takřka úplné…mentální zombie. Smutné je, že ani ta propaganda není naše – slepě přebíráme vše z ciziny, s nulovou vlastní invencí. Takže žádná samostatnost.
K valita potravin – přestože se neustále prezentují další a další programy a zákony na „ochranu spotřebitelů“ a ochranu přírody a podobné kecy v kleci, tak v reálu se kvalita potravin neustále zhoršuje. Přibývá všemožných aditiv a zhoršuje se i kvalita vstupních surovin. Zdroje se nesmyslně převáží po planetě sem a tam, takže nakonec si nejste ani jistí, jestli to „české“ jídlo na vašem talíři není nějaký podivný mix ukrajinského obilí s argentinským masem a francouzskou omáčkou z Afriky (a vše jíte čínskou lžící na švédském talíři z Běloruska).
Ztráta potravinové soběstačnosti – naše pole jsou záměrně likvidována. Dělají se na nich velkosklady, solární elektrárny, divoké podrosty kvůli EU dotování „nepěstování“ atd. Farmáři jsou drceni dalšími a dalšími pravidly a prakticky už nemůžou fungovat bez dotací. Ale aby dotační peníze od EU dostali, tak musí plnit čím dál tím nesmyslnější příkazy – třeba vylévat nadojené mléko a ideálně i vybíjet celé chovy kraviček nebo drůbeže kvůli „strašně spolehlivým PCR testům“. Uvolněné místo na trhu pak přebírají nemilosrdné nadnárodní koncerny ala Monsanto nebo Mondeléz, které jsou navíc štědře dotované, jakože „přinesou pracovní příležitosti“ (které byly předtím šikovně zničeny, aby bylo místo pro cizí korporát). Takže už ani v potravinářství nemáme samostatnost.
Ztráta strategické výroby – náš průmysl je soustavně a nemilosrdně likvidován, aby uvolnil místo zahraničním dravcům. U něčeho by to tolik nevadilo, ale některé obory jsou takzvaně strategické – mají zásadní význam pro obranyschopnost a samostatnost státu. Například jsme měli poměrně pokročilý farmaceutický průmysl a mnoho léků jsme si vyráběli sami. Včetně kontroverzních vakcín – u těch vlastních jsme aspoň měli jistotu, že je jejich složení takové, jaké je veřejně deklarováno a nejsou tam nějaké experimentální přísady pro plošné A/B testy na lidech. Náš farmaceutický průmysl byl záměrně zničen a teď ze zahraničí nakupujeme příšerně předražené „značkové“ léky (které bychom si jako generika bez problémů mohli vyrábět sami za zlomek ceny), vakcinační sajrajty jako jsou hexavakcíny nebo dokonce vražedné mRNA utrejchy. Zdraví populace jde plynule do háje – například alergie u dětí jsou dnes naprosto absurdně vysoké. Zatímco v osmdesátých letech (v tom příšerně znečištěném vzduchu průmyslové země!) bylo spíš výjimečné, že jste měli ve třídě jednoho kluka se sennou rýmou, co mu při výletě na louku trochu teklo z nosu, tak dnes máte v ročníku jednoho alergika vedle druhého a to tak silné, že si někteří musí sebou nosit adrenalinovou injekci, kdyby třeba nechtěně snědli oříšek nebo je ďobla včela… Ze strategické výroby nám asi zůstala už jen výroba malých ručních zbraní a plus-mínus výroba osobních aut (i když Škoda teď patří německému Volkswagenu, který ji dostal jako dárek za jednu korunu). Samostatnost? Ani prd.
Destrukce reálné vědy – reálná věda se vždy ptá, vždy zpochybňuje a bez problémů vyvrací stará dogmata, pokud ke změně pohledu vedou nová data. Do roku 1989 věda nefungovala úplně ideálně, ale ve většině oborů byla upřímná snaha provádět výzkum opravdovou vědeckou metodou . I když to bylo nemotorné a lidi v komunismu byli obecně málo motivovaní k…čemukoli. Takhle už ale naše současná „věda“ nefunguje ani náhodou. Současná věda je anti-věda! Funguje už skoro čistě na bázi objednávky – zadavatel chce konkrétní výsledek/“pravdu“ a vědci ohýbají data tak dlouho, až splní zadání. Anti-věda je protlačována pomocí grantů, které se dávají jen pokud dodáváte konkrétní závěry (bez ohledu na data). Požadovaná „pravda“ je vynucována pomocí dosazování poslušných lidských dronů na vedoucí pozice, pomocí zastrašování a zesměšňování jakékoli odbočky a dokonce i pomocí čím dál tím rozsáhlejší cenzury a sem tam už i za pomoci fyzické likvidace nepohodlného vědce! A je jedno, jestli jde o „vědu“ z oboru farmacie, klimatologie, historie, umění, dietologie, geologie, psychologie, biologie nebo čehokoli jiného. Vše je outsourcováno k zahraničnímu vedení globalistické mafie, která určuje, co je „pravda“ a co je třeba umlčet.
Řízené rozklížení společnosti – v každé zemi se vždy najde hrstka udavačů a u nás to není jiné. Rozhodně ale není pravda, že je u nás práskačů víc než jinde – to je právě součást rafinované manipulace Čechů, u kterých se sociální inženýři rozhodli tlačit na snížené národní sebevědomí. Takže i před rokem 1989 byli různí „důvěrníci“, spolupracovníci StB atd., kteří naprášili úřadům kohokoli a kdykoli, a to jen pro svůj prospěch nebo z nějaké osobní řevnivosti. Takoví jsou tu i dnes a provádí stejnou destruktivní práci (viz všechny nové politické procesy, jako ten s učitelkou Bednářovou). V současnosti jsou ale v chodu neuvěřitelně sofistikované a pokročilé programy na masové ovládání mysli, ať už přes sociální sítě, vyhledávače, média nebo i úpravu vzhledu veřejného prostoru. Lidé jsou záměrně rozškatulkováni do menších skupin a různými triky štváni proti sobě, aby se nikdy nemohli sjednotit proti skutečným tyranům. Tyhle programy jsou tak neskutečně účinné, až se z toho tají dech. Vakcinovaní proti nevakcinovaným, rouškaři vs bezrouškaři, proukrajinští vs proruští, Apple vs Google atd.
K orupce, jaká v naší historii ještě nebyla – když se podíváte na kroky posledních několik vlád (ale hlavně té z let 2021-2025), vidíte úroveň korupce, ze které se vám svírají v pěst i chodidla. I přes to, že stále ještě máme jakés takés volby, tak vrcholní politici jsou do svých rolí prakticky dosazováni – mají hysterickou podporu médií, dostávají obří peníze na reklamu, justice kryje jejich zločiny atd. Zvolení političtí křiváci pak svým sponzorům nahazují zakázky tak šílené, že to doslova likviduje celý stát. Z poslední doby jde například o obchody spojené s covidismem nebo se současným válečným běsněním, kdy vzduchem létají doslova STOVKY MILIARD korun za nesmyslné, zbytečné nebo extrémně předražené zakázky. Mezitím třeba strádajícím důchodcům jsou rozkrádány důchody, protože na ně prý „nejsou peníze“. Korupce tu byla vždy, jako kdekoli na světě, ale tohle je dovozová super-korupce, takový kekel tu ještě nebyl…
Tragická p orodnost – ať se k biologii a sociologii stavíte jak chcete, ať věříte že jsou pohlaví jen dvě nebo jich je třeba 666, tak zřejmě uznáte, že bez dětí národ prostě zanikne. To je nemilosrdná logika. A nízkou porodnost opravdu nevyřešíte dovozem cizinců – určité malé množství imigrantů sice společnost dokáže absorbovat (dokonce ji to může v určité konfiguraci i obohacovat), ale přivážet miliony kulturně nekompatibilních lidí váš národ nezachrání. Masovou migrací jen na vybraném území bez jediného výstřelu nahradíte jeden národ (vymírající) nějakým jiným. Když se podíváte na současnou porodnost v České republice, je to jak sledovat horor. Ať už je to důsledek jedovatých covidových injekcí (které mimo jiné napadají pohlavní žlázy) nebo je to víc důsledek všeobecné ekonomické nouze a ztráty důvěry v budoucnost, tak máme NEJNIŽŠÍ PORODNOST V HISTORII. Co má ukázat víc na fakt, že země je v naprosto dezolátním stavu, než katastrofální porodnost směřující k vymření národa? Můžeme tedy alespoň zkusit zavádět politiku, která porodnost podpoří, jako to dělají některé jiné země? Ne, protože i o tom se rozhoduje jinde…
Rozvrácené d uševní zdraví – naše země prošla mnoha krizemi, ta nejděsivější asi byla v období třicetileté války, kdy naše populace prošla naprostým peklem a psychická odolnost každého jedince musela projít obrovským testem. Ale v posledních 100 letech byla populace většinu času vcelku v dobrém stavu – ano, mrmlalo se, nadávalo se, ale to byly jen běžné emoce. Ale to co se děje teď se nedá označit jinak než epidemie duševních nemocí a problémů. Přestože na povrchu vypadáme jako spokojená a bohatá společnost, tak množství různých duševních problémů v poslední době rychle roste. Především jde o deprese a chronické úzkosti – v roce 2024 se s tímhle problémem u nás pralo až 700 000 lidí! (Poznámka – počet sebevražd se u nás překvapivě udržuje na podobné úrovni, nejvyšší byl v době hospodářské krize před Druhou světovou válkou). Bohužel problém špatného psychického zdraví celé společnosti se neřeší tím, že by se pracovalo na odstraňování příčin. Místo toho se jen zobe víc a víc psychofarmak. A zahraničnímu farmaceutickému průmyslu tenhle stav samozřejmě vyhovuje. V České republice roste spotřeba antidepresiv nejvíc na světě, mezi lety 2000 a 2020 vzrostla o 577% a to tam ještě není doba covidismu a ukrajinismu!
Destrukce kultury – kultura je jedním ze základů duše národa. Literatura, hudba, divadlo, filmy a seriály… I v „temných“ dobách 1948-1989 jsme tu měli kapely jako Olympic, Lucie, Chinaski, Buty, Spirituál kvintet, Pražský výběr, Tata Bojs či zpěváky jako Karel Gott, Karel Černoch, Waldemar Matuška, Petr Novák, Michal Tučný a stovky dalších unikátních a skvělých hudebníků, a to nezmiňuji ty ze slovenské části Československa. Skladatelé filmové hudby jako Karel Svoboda, Luboš Fišer nebo Jiří Šust. Hromady geniálních a unikátních herců jako Hrušínský, Sovák, Brodský, Heřmánek, Werich, Preiss, Čepek atd. – všichni s unikátním stylem hraní, vzhledem i hlasovým projevem. Tucty excelentních spisovatelů jako Čapek, Hrabal, Páral, Kundera, Hašek atd. Připomínám, že jde jen o umělce z doby samostatného Československa. Osobnost vedle osobnosti. I takový Svěrák, který se dnes chová tak podivně, udělal svoje naprosto nejlepší věci za „zlých komunistů“. Stejně jako se v té době prosadil „extrémní anti-komunista“ Ondřej Vetchý a mnoho dalších oportunistů. A co máme dnes? Pokáče, který před davem zfanatizovaných krypto-fašistů „zpívá“ odrhovačku „ Putíííín je vraaah, Putííín je vrah, má mééétr šedééésát “? Nebo jakési Mádlo, které se jelo na půl roku nachytřovat do USA a pak udělalo jakési Vlny a všichni Lepší Lidé si z toho nudného a hloupoučkého filmu povinně učůrávají do plenek? No nevím… Ano, nějaká kultura tu ještě zůstala, ale obvykle je spojená s umělci, kteří se vyprofilovali ještě v osmdesátých nebo devadesátých letech. Od té doby je to strašlivá bída, strašlivá. Vše tu prakticky ovládla anglosaská větev světa (já osobně proti ní vůbec nic nemám, přinejmenším proti té do roku cca 2010 – jde o tu monolitičnost, kdy není dovoleno nic jiného). Na naši vlastní kulturu prý nejsou peníze a máme KONZUMOVAT tu z Kolektivního Západu. Jako kdyby kultura bylo nějaké žrádlo pro prasata, které se má KONZUMOVAT. Zajímavé je i to, jak je kulturní zeď vůči zemím na východ od nás fascinujícím způsobem „neviditelná“ – lidé si ani neuvědomují, že žijí za neprůhlednou zdí! Ale ta bariéra tam je, a to opravdu vysoká. Kdy jste třeba naposledy viděli čínský, ruský nebo indický film? A to opravdu není o tom, že by tam nic kvalitního nevznikalo.
D estrukce národní hrdosti – hlavně od roku 2004 jsou všichni převychováváni, aby se styděli za to, kdo a odkud jsou. Ba dokonce aby sami sebe nenáviděli. Nejvíc je tahle agenda zaměřena na děti ve vzdělávacím systému. Jede se pořád dokola ve stylu: Styď se, že jsi běloch, ty malý rasisto! Určitě nejsi Slovan, to je odporná rasa troglodytů, které je potřeba vygenocidovat – ty jsi přece Evropan! Češi nemají žádnou historii, jsou to jen takoví horší Němci! Zlí Češi strašně ublížili Němcům, když je po Druhé světové vyhnali – kajte se, vy hříšníci! Češi nikdy nic nevymysleli, jsou to jen trapáci co nosí igelitky, ponožky v sandálech a všude dělají ostudu! A tak dále, vše vysoustruženo pro specifickou českou povahu (a nenechte se mýlit, třeba ve Švédsku, Irsku nebo kdekoli jinde v zóně vlivu parazitů se jedou podobné agendy sebenenávisti!).
C enzura – po krásné názorové divočině v devadesátých letech se začala smyčka cenzury opět utahovat. Poprvé proces zrychlil v roce 2004 (hádejte proč), podruhé při začátku migrační krize kolem roku 2015 a naprosto brutálně se rozjela během covidismu v roce 2020 a následně ukrajinismu v roce 2022. Současná nebezpečnost cenzury je v tom, o kolik je rafinovanější než pouhé „pálení knih“ a věznění nepohodlných lidí. Dnes se totiž cenzuruje nenápadně – třeba tím, že se nepohodlná pravda neukazuje ve vyhledávačích. Video platforma doporučuje jen „správné“ názory podporující agendu parazitů. Úspěšní hledači pravdy dostávají „shadow ban“ (to znamená, že jsou před ostatními schováváni, ale ne vždy, takže se to těžko prokazuje). Smutné je, že dokonce ani ta současná cenzura není naše vlastní – rozhoduje se o ní v zahraničí. U nás jsou maximálně tak užiteční idioti, kteří ji podle zadání aplikují a hledají „nebezpečné volnomyšlenkáře“.
Architektura – architektura tvoří ducha místa. Je to zásadní součástí kulturního dědictví národa, která formuje naše vědomí už svojí samotnou přítomností – působí na nás neustále, ve městech a vesnicích je všude kolem nás. A české země jsou proslulé svojí nádhernou architekturou po celém světě – naše překrásná secese, uklidňující vesnické baroko a tak dále. Dnes se ale prostorem rozrůstají nelidské černé kostky, které jako kdyby byly stavěny pro roboty od robotů. Tam, kde vyrostou, mizí unikátnost národního slohu. Vše pak vypadá stejně jako kdekoli jinde na světě, kde vládne parazit. Viz třeba popis výletu do Vídně , která trpí stejným problémem.
Máme tedy co slavit?
Nevím. S každým dalším rokem je naše země méně naše. Méně samostatná. Méně česká. Původní česká populace se dostává do bodu zlomu, kdy začíná pomalu ubývat a vymírat. Nevládneme si sami, vládnou nám loutky řízené ze zahraničí. Mizíme.
Říkám si, jestli by se v aktuálním stavu neměl „ Den vzniku samostatného československého státu “ slavit vyvěšováním černých vlajek, jako na pohřbu. Československo už neexistuje. Samostatnost už takřka neexistuje. Dokonce ani náš stát „Česko“ už skoro neexistuje, protože se rozpouští v byrokratickém pekle EU.
Ale naděje pořád existuje. Český národ byl vždy velmi houževnatý. Přežil i německou/rakouskou okupaci, která trvala v podstatě 250 let. Tak snad přežijeme i EU, NATO a hroutící se USA.
BORNOVA.PUB
The post Den samostatnosti Československa … máme opravdu co slavit? first appeared on Pravý prostor .
