NATALIE AKLIVIADOU
„Nenávist je nenávist – nikdo by jí neměl být vystaven,“ prohlásila před časem Ursula von den Leyenová . Boj s nenávistí se v Evropě rozmáhá, ale kritici upozorňují, že postihy jsou neúčinné a navíc samy ohrožují svobodu slova. O tomto tématu hovořil v týdeníku ECHO Adam Růžička s kyperskou právničkou Natálií Alkiviadou. Z rozhovoru přinášíme několik postřehů.
Existují samozřejmě hrůzné projevy, jejichž trestání problém není – typicky takové, jež přímo vybízejí k násilí. Vezměme si například Myanmar, kde před několika lety došlo ke genocidě muslimských Rohingů, která byla koordinována a podněcována na facebooku. Podobně v devadesátých letech u genocidu ve Rwandě sehrálo roli rádio. Komunikační platformy jistě mohou posloužit jako zbraň a vést k masovému zabíjení. To je ovšem úplně jiná situace. Současné zákony proti nenávistným projevům cílí na mnohem měkčí výroky, které mohou být sice odsouzeníhodné a dokážou ranit city, ale nejsou takto extrémní.
Problém s postihy je v zásadě trojí. (1) Zaprvé je tu nebezpečí zneužitelnosti. Vy nevíte, kdo bude v budoucnu u vlády a zda tyto nástroje nepoužije k umlčení svých kritiků. Tohle v Evropě vidíme například i v maďarsku, kde se omezuje projev také pod záminkou boje s nenávistí.
(2) Zadruhé jejich účinnost je minimální a můžou být i kontraproduktivní, tedy tyto zákony nikomu reálně nepomáhají. Jenom to vyvolává zbytečnou paranoiu, a to nejen u těch, co verbálně útočí na druhé, ale i u umírněných přihlížejících, kteří si pak také dávají pozor na jazyk. Navíc se skuteční útočníci mohou tvářit mučednicky a prohlásit: Podívejte, mainstream mě cenzuruje, takže asi musím říkat pravdu. Vede to také k tomu, že se v on-line prostoru tito lidé přesouvají do „podzemí“, na méně regulované platformy, kde si mohou získávat další příznivce bez oponentury a případná nenávist se může posilovat a extremizovat. Jacob Ravndal, výzkumník z University v Oslu, se zabýval tím, co stojí za nárůstem násilí v západní Evropě. Jedním z významných faktorů – pochopitelně jich bylo více – se ukázalo být omezování demokratických práv, jako je svoboda projevu. Tady se vracíme až k Freudovi: věci, o nichž se nemluví, se stávají zdrojem násilí.
(3) A za třetí jsem přesvědčena, že v porovnání s cenzurou je řádově lepší nástroj protiprojev, tedy aktivní vymezování se proti nenávisti. Když se vydáme cestou zákazů, tak se připravujeme i o příležitost na tyto jevy reagovat a vypořádat se s nimi ve svobodné diskusi. Nefunguje to dokonale, ale je to zdaleka to nejefektivnější řešení.
Protijedem vůči nenávistným projevům je více otevřenosti, více možností se vůči nim vyjádřit a ubrat jim tak na jejich síle. Věc se často prezentuje tak, jako by předsudečné komentáře na internetu vedly automaticky k tomu, že ti, kdo si je přečtou, se také stanou rasisty, sexisty a podobně. Takhle to přece vůbec nefunguje a účinek je často opačný. Mnozí lidé se přirozeně ohrazují proti nenávisti a existuje mnoho organizací, které přístup protiprojevu úspěšně uplatňují. Je to navíc řešení, které je dlouhodobě udržitelné.
Nakonec je ale třeba si také uvědomit, že předsudečnost nevzniká izolovaně sama od sebe, ale rodí se z hlubších sociálních neduhů. Stálo by za to obrátit více pozornosti k tomu, co ve společnosti nefunguje a přispívá k nevraživé atmosféře. Není to jen o tom, že někdo něco hlásá na internetu. (…)
Ursula von den Leyenová už roky mluví o tom, že by se nenávistné projevy měly dokonce stát zločinem na úrovni Evropské unie. Doopravdy nemáme jiný způsob, jak se vypořádat s problémy našich společností? Někdy mám pocit, jako bychom na vlastní obyvatele nazírali jako na úplné idioty, které musíme neustále chránit a shora jim určovat, co smí a nesmí vidět. Tenhle paternalistický přístup jsme názorně viděli za pandemie covid-19 a je to podle mě také jeden z důvodů, proč je nyní spousta lidí tak nedůvěřivá k institucím. (…)
V Evropě dochází k úpadku v podobě legislativy a judikátů ve jménu boje s nenávistí či s fake news . To následně přispívá k degradaci společenské atmosféry ohledně svobody projevu. Máme tu mrazivý účinek na veřejnou diskusi a více autocenzury – kdybych byla novinářka a zabývala se negativními dopady imigrace do Evropy, tak bych měla totální stihomam. Hodně lidí se pak rozhodne, že se ošemetnými tématy raději vůbec nebude zabývat a nebude o nich ani mluvit, aby se náhodou nespálili. Víte, takové prostředí nejen, že vytváří strach, ale především otupuje společnost, protože ztrácíte příležitost o těžkých otázkách otevřeně mluvit a nahlas kriticky myslet. Obávám se, že tím jako společnost dost hloupneme.
Natalie Alkiviadou, kyperská akademička v oblasti práva, působí jako vedoucí výzkumnice v projektu Future of free Speech na Vanderbiltově univerzitě v USA. Rozhovor Adama Růžičky pod názvem „Zacházejí s námi jako s dětmi“ přinesl týdeník ECHO 43/2025.
The post Svoboda slova: Nefunguje dokonale, ale je to nejefektivnější řešení first appeared on Pravý prostor .
