HSP
Státní rozpočet, školní zákony, zákon o hazardu. Kromě těchto, asi nejvíce medializovaných záležitostí, se ale poslanci NR SR na říjnové schůzi věnovali i řadě jiné legislativy.
O rozruch se postaraly například i záležitosti, které se týkají dopravy, zejména stanovení maximální rychlosti na chodníku. Internet, i mnohá média, se předháněla v tom, kdo přijatou legislativu nejvíce zesměšní, ale je to vůbec na místě? Bohužel, snaha být za každou cenu vtipná u nás často nahrazuje přemýšlení.
Motoristický novinář Alexander Štefuca v rozhovoru pro Hlavní zprávy vysvětluje, proč považuje stanovení maximální rychlosti na chodnících za krok správným směrem. Vůbec totiž nejde o „zákon o chůzi“, ale o snahu uklidit chaos způsobený koloběžkáři a cyklisty, kteří se po stezkách prohánějí jako na závodech. Jde o reakci na realitu, ne o nesmysl a legislativa jen reaguje na chování lidí.
Poslanci se věnovali i další „řidičské“ legislativě, která upravuje věkové limity na zdravotní prohlídky seniorů, na ověření jejich způsobilosti řídit. “Není fér zakazovat řídit podle věku. Posuzujme zdraví, ne číslo v občanském “, tvrdí Štefuca. Schválené úpravy ale hodnotí pozitivně, celkově totiž jde o rozumné opatření, nikoli o „buzeraci“.
Pozitivně vnímá i odsouhlasení předního brzdového světla na automobilech jako možnost doplňkové výbavy. Jedná se o praktickou záležitost, která také může pomoci zabránit nehodám i tím, že mimo jiné zlepší komunikaci mezi řidiči i chodci.
V rozhovoru však nechybělo ani téma umožnění měření rychlosti v obcích samosprávou, jakož i městskými policiemi. Takový krok by měl smysl tehdy, pokud by se vybrané peníze investovaly zpět do bezpečnosti – do osvětlení, průchodů či chodníků. V praxi se ale snadno může stát, že samosprávy budou radary využívat zejména jako zdroj příjmů.
Více o tom, že do legislativy, ale i chování za volantem, je třeba opět vrátit zdravý rozum, ale také o tom, proč mnohé současné předpisy a zákony o silničním provozu již absolutně nereflektují realitu, uslyšíte ve videorozhovoru s motoristickým novinářem, Mgr. Alexandrem Štefucem.
Poslanci NR SR na říjnové schůzi mimo jiné schvalovali i věci, které se týkají dopravy, motoristů i chodců. Začněme tou, která převálcovala internet – stanovení maximální rychlosti na chodnících na šest kilometrů za hodinu. My jsme si o tom už povídali dříve a shodli jsme se, že s provozem na chodnících se už dávno mělo něco dělat.
Podle mě to byl krok správným směrem. Pomůže to vnést alespoň trochu pořádku na stezky, kde se to dnes mísí úplně všechno – koloběžkáři, cyklisté, skútristé, chodci, děti, starší lidé… Chaos jako vyšitý.
Více ve videorozhovoru:
Play
00:00 00:00
Je to zajímavá sociální sonda do toho, jak vlastně žijeme. Namísto toho, aby se lidé potěšili, že se někdo začal zajímat o jejich zdraví a bezpečnost, začali se smát a dělat si z toho legraci. A přitom jde o normální věc – o ochranu zdraví i zdraví našich dětí.
Někteří cyklisté jezdí po stezkách jako blázni. Nechci to zobecňovat, ale znáš to – viděli Sagana v telce, mají dres Bora-Hansgrohe, kolo za pár tisíc a myslí si, že jsou závodníci Tour de France. Jezdí čtyřicítkou mezi chodci a jsou přesvědčeni, že dělají něco hrdinského.
Namísto toho, aby si lidé řekli – fajn, někdo se začal zajímat o pořádek, reagují podrážděně. Prý jsme jediná země na světě, která omezuje rychlost chůze. Ano, je to zvláštní, ale reaguje to na realitu – my máme bohužel omezené někdy i lidi, kteří porušují pravidla zdravého rozumu. A když se lidé chovají hloupě, musíme mít hloupé zákony. To je celé.
Vždyť pokud musí být na americké pračce napsáno, že „neslouží k praní srsti živých koček“, tak i my musíme mít napsáno, jakou rychlostí se smí pohybovat po chodníku.
Samozřejmě, mnoho lidí si ten zákon hned vysvětlilo po svém. Na internetu se začaly objevovat vtipy o teniskách s radarem, o policistech, kteří měří rychlost chodcům… Zcela mimo. Nikdo nikdy neřekl, že se to bude týkat chůze. Jde o koloběžkáře a cyklisty, kteří jezdí mezi chodci.
Představ si, že do tebe vrazí 90kilový chlap na koloběžce rychlostí 20 kilometrů za hodinu. V lepším případě máš zlomenou nohu, v horším páteř. A když vyběhne malé dítě z kavárny a srazí ho cyklista jedoucí třicítkou, to už není vtipná situace.
Proto říkám, že to je sice celé na první pohled kuriózní, ale ve skutečnosti to má smysl.
Zároveň je to pěkná ukázka, jak jsme jako společnost nastavení – raději se smějeme, než bychom ocenili, že se něco řeší. Namísto diskuse máme hned memečka a recesi. Ale alespoň ta diskuse vznikla, a to je dobře.
Možná to otevře širší téma – jak se vlastně chovají cyklisté, koloběžkáři, chodci. Například já mám čerstvou fotku na mém Facebooku – tři kola odložená přímo ve středu chodníku před školou. Ty tam nemůžeš ani zastavit autem, protože bys dostal pokutu, ale kola tam stojí vesele, bez problémů a bez trestu.
Takže ano, bylo to třeba upravit. Ale hned chci říct – nemám rád přístup „zakažme to celé“. Jsou města, která to udělala, zcela zakázala koloběžky. To není řešení. Nezakazujme si hned kola ani koloběžky. Diskutujme o tom, hledejme pravidla, která budou logická. A trochu se i zasmějme, to je v pořádku – jen ať ta diskuse má hlavu a patu.
V konečném důsledku jde jen o jedno – chovat se normálně, abychom byli v bezpečí. My všichni.
Poslanci ošetřili i povinné zdravotní prohlídky pro řidiče – seniory. Ty se budou dělat jednou za pět let a věková hranice se zvyšuje z 65 na 70 let. Mělo by to platit od začátku příštího roku. Argumentem je, že starší řidiči nezpůsobují tolik nehod, jak se často tvrdí. Souhlasíš?
Myslím, že ano. Ono je to docela milé opatření, které má hlavu i patu. Mnozí lidé, kteří se považují za seniory jen proto, že dovršili nějaký věk, to berou velmi osobně. Vnímají to jako urážku – že „co jsem já nějaký dědeček, abych musel chodit na prohlídku?“ Jenže když se na to podíváme střízlivě, jde o zdraví a bezpečnost.
Já se tam věkově už pomalu blížím a upřímně – necítím se jako člověk, který potřebuje speciální lékařskou prohlídku kvůli řidičáku. Cítím se být zdravý, svěží, vnímám okolí, reaguji včas. Ale na druhé straně chápu, že jsou i tací, kteří už mohou mít zdravotní problémy a sami si je neuvědomují.
Proto se mi líbí, že tyto prohlídky lze sloučit s pravidelnou preventivní prohlídkou u lékaře. Když tam člověk jede, může rovnou požádat o vyšetření potřebná pro řidičský průkaz a má to vybaveno. Nemusí běhat po dalších doktorech, platit znovu, řešit nové termíny. Zjednoduší se to a zároveň se tím podpoří prevence.
Souhlasím s tím, že posunutí hranice z 65 na 70 let je rozumné. Dnešní sedmdesátníci jsou často aktivní, sportují, jezdí na kole, chodí na túry, starají se o sebe. Společnost se změnila, lidé stárnou pomaleji.
Samozřejmě, ne všichni senioři jsou stejní. Někteří jsou v úžasné kondici, jiní mají zdravotní problémy, které je limitují. Proto by se to mělo řešit individuálně – ne podle čísla v občanském, ale podle skutečného zdravotního stavu.
Jsou země, kde stanovily pevný věkový limit, po kterém už člověk nesmí řídit. A to je podle mě naprosto scestné. Nemůžeme osmdesátníkovi, který je fit, zakázat jezdit jen proto, že má osmdesát. A naopak, někomu, kdo má 60, ale má vážné problémy se zrakem nebo s pozorností, by se mělo řízení raději omezit.
V tomto případě je důležitý individuální přístup. Zákon by měl vytvářet rámec, ale ne plošně trestat všechny starší řidiče.
A ještě jeden detail – mně se moc líbí, že ty přehlídky mohou mít i preventivní charakter. Tedy že nejde jen o řidičák, ale také o zdraví samotné. Často právě při takové návštěvě lékař odhalí něco, co by se jinak neodhalilo – problémy se zrakem, tlakem, srdcem… A to může zachránit nejen život řidiče, ale také životy ostatních.
Čili celkově to vnímám pozitivně – ne jako buzeraci, ale jako snahu nastavit systém, který pomáhá.
Od roku 2029 bude platit, že přední brzdové světlo může být oficiálně dobrovolnou výbavou vozidla. Ty ses k tomu už vyjadřoval a hodnotil jsi to jako pozitivní věc.
Ano, přiznávám, prošel jsem vývojem. Když jsem to slyšel poprvé, říkal jsem si – proboha, co zase vymysleli? Jaká další světélka nám chtějí montovat na auto? Vždyť už teď některá auta vypadají jako vánoční stromek. Tehdy jsem byl striktně proti. Ale časem jsem změnil názor.
Vidíš to v praxi a pochopíš, že to má smysl. Jednou jsem šel po vedlejší silnici, auto na hlavní začalo brzdit a já to zaregistroval právě díky tomu, že mělo takové světlo. Měl jsem čas zareagovat, vyhnul jsem se kolizi, nic se nestalo. Tehdy jsem si řekl – aha, tak tohle není úplně špatná myšlenka.
Člověk se učí celý život. Když jsem to viděl opakovaně v provozu, pochopil jsem, že to opravdu pomáhá. Víš dopředu, že auto na vedlejší silnici zpomaluje, že se možná chystá zastavit, že tě zaregistrovalo. To vše snižuje stres a riziko.
Takže dnes říkám – líbí se mi to. Myslím si, že některé automobilky to začnou montovat dobrovolně ještě dříve, než to legislativa schválí jako standardní výbavu. Dnes, 1. listopadu 2025, věštím, že za pár let se to stane naprosto běžnou věcí.
Automobilky si s tím začnou hrát, stejně jako si kdysi hrály se světelnými linkami, podsvícením masek či logy. Sluze bylo zakázáno, aby znak na autě svítil. Dovolili jen světelnou linku, ale znak svítit nesměl. Teď už to povolili. Tak proč ne i přední brzdové světlo?
Legislativa v tomto směru postupně dospívá. A já se tomu těším. Neboť všechno, co zvyšuje bezpečnost, má smysl.
Samozřejmě, jako vždy, hned se ozvali „odborníci“ a začali řešit nesmysly – že když bude svítit zelené světlo, chodec to pochopí jako signál, že může vejít na průchod, a auto ho srazí. To jsou naprosto absurdní argumenty.
Vždyť ani když jede auto po hlavní a má zapnutou směrovku, ty přece nesmíš vejít na hlavní jen proto, že on bliká. Musíš počkat, až opravdu zabočí.
Stejně to je s tímto světlem – když auto zpomaluje a zasvítí mu zelené světlo, není to pozvánka, abys mu skočil před kapotu. Je to jen informace, že vozidlo brzdí. Další prvek, který pomáhá řidičům i chodcům navzájem se lépe pochopit.
Je to jen o komunikaci. My řidiči i chodci si musíme více důvěřovat a reagovat na signály, ne je překrucovat. A čím více takových pomůcek v provozu máme, tím lépe.
Je zde ještě jedno téma, které vyvolává diskuse. Povolení pro samosprávy měřit rychlost v obcích. V zahraničí je to docela běžné, například v Itálii, kde to svého dokonce až „přepískli“, kamery tam byly pomalu na každém kroku. Jak by to podle tebe fungovalo u nás, šlo by opravdu o zvýšení bezpečnosti nebo spíše o naplnění obecní pokladny?
Podívejme se na to upřímně. Já jsem sice typ řidiče, kterého by někteří nazvali dynamickým – možná až příliš – někdo by možná řekl „pirát dálnic“. Ale v obci absolutně souhlasím s tím, že je třeba jezdit rozumně. Neznamená to však, že máš skočit na brzdy přesně u tabule s názvem obce, neboť si najednou uvědomíš, že už nesmíš jít sedmdesátkou. Ne, jde o zdravý rozum.
Před pár lety jsem byl lyžovat v Dolomitech a měl jsem s sebou palubní kameru. Ta má databázi evropských radarů a když jdeš kolem, zahlásí „speed camera ahead“. No a řeknu ti, že v Itálii se jí zobák nezavřel. V každé vesnici pípala, každých pár set metrů. Tam to opravdu přehnali. Člověk měl pocit, že ani nemůže dýchat, aby ho něco neodfotilo. A obávám se, že podobně by to mohlo dopadnout iu nás, pokud se do toho pustí obce naplno.
Naše města a obce už dlouhá léta touží po tom, aby mohli měřit rychlost samy. Městské a obecní policie by to velmi chtěly. Jenže je třeba si říci o druhé straně věci – tyto policie byly původně založeny na něco úplně jiného. Měli řešit statickou dopravu, pořádek, drobnou kriminalitu. Ale, upřímně, to je už moc nebaví. Mnohem pohodlnější je postavit radar, nechat ho fotit a poté posílat pokuty. Nemusí se s nikým natahovat, nemusí vysvětlovat, nemusí řešit agresivní lidi. Kamera to udělá za ně.
Jenže tím se ztrácí výchovný efekt. Když tě zastaví policista a řekne ti – podívejte, tady je kostel, za chvíli skončí mše, vyjde 150 lidí, zpomalte – to má váhu. To si zapamatuješ. Ale když ti jen přijde obálka se šekem, tak tě to jen rozzlobí. Zaplatíš a jdeš dál. Toto není cesta, která by zlepšila chování řidičů.
A teď druhá věc – pokud by ty peníze, které se vyberou na pokutách, opravdu šli zpět do obcí a použili by se rozumně, bylo by to fajn. Mnohé obce dnes v noci nesvítí, protože šetří. Nejsou osvětleny průchody pro chodce, některé ani nemají chodníky. Lidé otevírají branky rovnou na cestu, neboť jejich plot končí u krajnice. Maminky s kočárky jdou po cestě, nebo jinde se nedá. To je absurdní.
Pokud by tedy samosprávy ty peníze využily na osvětlení, bezpečné průchody, nové chodníky, dopravní značení – tak jim držím palce. Potom bych to bral jako užitečný nástroj. Ale obávám se, že ve většině případů půjde jen o výběr peněz do rozpočtu.
Již několik let se mluví také o tom, že městská a obecní policie by mohla dostat kompetenci měřit rychlost. Mnozí řidiči se při té představě přežehnávají, neboť je jasné, že městští policisté by číhali asi opravdu za každým keříkem.
Ano, přesně. To je ten problém. Vždy se najde někdo, kdo řekne – ale když jezdíš podle předpisů, nemáš se čeho bát. Jenže ty předpisy jsou často tak staré, že už dávno neodrážejí realitu. Silnice jsou kvalitnější, auta jsou bezpečnější, technologie pokročily. Ale rychlostní limity zůstaly stejné, jako když jsme jezdili ve škodovkách, které se třásly při stovce.
Kdybych takového „puristy“ posadil vedle sebe a odvezl ho, pak mu ukázal záznam, viděl by, že jsme na mnoha úsecích šli o 15–20 kilometrů rychleji, než je povoleno. A přece by neměl pocit, že jde jako blázen. Šli bychom plynule, bezpečně. Zákony by měly reagovat na realitu, ne být dogmatem.
Samozřejmě, nejsem zastáncem bezhlavého přehánění. Ale bylo by fajn, kdyby se vrátil do dopravních předpisů zdravý rozum. Neboť momentálně se z toho stala taková mechanická záležitost – číslo, radar, šek. Bez lidského faktoru.
Návrat zdravému rozumu by určitě nezaškodil. Zmiňovali jsme ho několikrát – při měření rychlosti, samotném spávání se v provozu, při chodcích, koloběžkářích…
To by bylo ideální. A ještě bych využil příležitosti a připomněl všem chodcům – teď jde podzim, brzy se stmívá. Prosím, oblékejte se i do světlých barev, používejte reflexní prvky, baterky, cokoli, co vás udělá viditelnými.
Není nic horšího, než když řidič ve tmě najednou spatří člověka v tmavém kabátu, bez reflexu, bez světla. Nikdo nemá radost, když srazí chodce.
Takže my řidiči se budeme snažit jezdit opatrněji a vy nám pomáhejte tím, že budete viditelní. Potom to bude bezpečnější pro všechny.
The post Slovensko: Nejvyšší povolená rychlost pro chodce? first appeared on Pravý prostor .
