ŠTĚPÁN CHÁB
Německo, ekonomický zázrak, který končí podivně truchlivou komedií. Tamní kancléř začal bojovat za ocel, přičemž ocelářský průmysl se mu dávno a definitivně skládá.
Před týdnem, 31. října, přesně na 235leté výročí prvního pražského letu balónem s lidskou posádkou, se v německém městečku Wetzlar ráčila do historie odebrat ocelárna Buderus Edelstahl . Zavřela z důvodu příliš vysokých cen energií a faktické nekokurenceschopnosti. Ocelárna skončila po třech staletích existence. Jako kdyby rámovala období velkého technologického a civilizačního rozmachu Evropy. Neunesla tíhu dnešní doby a dnešní politiky. Ne že by v Německu nebo v Evropě nebo ve světě nebyl zájem o ocel. O tu je zájem neustále a roste o to víc, o kolik se technologicky ženeme kupředu. Jenže naše politika skrze Evropskou unii je natolik promyšlená, že každý ušetřený dekagram oxidu uhličitého musíme zaplatit ústupem ze světové scény.
Ocelárna ve Wetzlaru padla, pece vyhasly, zaměstnanci byli po desítkách let zaměstnání vyhozeni na dlažbu. Můžou se, jak káže nová doba, přeučit třeba na ajťáky. Žádný problém. My ocel nepotřebujeme, i z dálničních mostů uděláme mosty datové. Mnohem lepší řešení. Takové progresivně funkční. Naše hodnoty mají daleko větší nosnost, než nějaké ocelové nosníky. Ví každý, kdo kdy dělal v nějaké zapálené neziskovce nebo úřadovně EU.
Do krize oceli, nebo spíše krize ničení ocelářského průmyslu, se zapojil i německý kancléř Friedrich Merz . Jeden by čekal, že jej při pohledu na klekající německý průmysl a chronickou krizi osvítí duch svatý a dá mu do rukou argumenty pro zpátečku v politice EU. Ale to by mohl očekávat jen naiva toho nejhrubšího zrna. Friedrich Merz začal volat po celní ochraně vnějších hranic unie, aby se pro nás stala čínská ocel dražší než ocel naše, kterou si vlastní politikou zdražujeme na její násobek.
Absurdita takové politiky stále ještě nezavadila o jinak zvídavé čenichy vůdců toho našeho evropského světa.
Povede politika cel ke stabilizaci průmyslu v Evropě? Nepovede. Jen vytvoří úžasně předražený finančně-průmyslový ostrov jménem Evropská unie, kde by se ocel vyráběla za násobně větší náklady a stejně násobně dráž by se i prodávala. Jen ocel? Ale kdeže. Ocel je páteřní pro automobilový průmysl. Pokud bude drahá ocel, budou drahá auta. Nekonkurenceschopná. Ale pan kancléř Merz na tom trvá. Musíme „ochránit“ své ocelárny tím, že uměle zdražíme ocel mimounijní. Ona tím nezlevní.
Už ve víru té naší unijní dogmatické politiky není schopný přemýšlet o tom, že řešením je citelné snížení nákladů na výrobu oceli a tedy návrat konkurenceschopnosti. Je to blázen, křičeli děti.
Ale Friedricha Merze napadl i další spásný nápad. Aby pomohl průmyslu, bude se přes dráty posílat podnikům levnější elektřina. Aby ušetřily. Aby měly levnější výrobu. Nebudeme revidovat povolenkový byznys pro spekulanty, to je příliš politicky riskantní. Místo toho na mrtvém koni zarejdujeme tím, že podnikům budeme elektřinu dotovat z veřejných rozpočtů.
Jaký bude dopad na Českou republiku, když obchodujeme (čti uměle zdražujeme) naši elektřinu na německé burze v Lipsku?
Merz neodstraňuje příčinu. Jen oddaluje skutečné řešení. Příčinou je politika zeleného dogmatismu. Řešením je jeho konec. Mezi tím jsou jen smrtelné křeče.
A Čína může jen přihlížet a smát se do čepice. S takovou nás totiž velmi jednoduše porazí v souboji velmocí, kdy my srdnatě zabojujeme o místo provinčního šaška a Čína si to rozdá s USA o velmocenské prvenství. Naše rozhodnutí. Naše mlčení směrem k těm, kteří sem tu politiku natahali a udělali z ní dogma.
Štěpán Cháb, Krajské listy
The post A pak už jen padal first appeared on Pravý prostor .
