HSP
Systém emisních povolenek ETS2 se ve veřejném prostoru přebírá již několik týdnů. A není divu, tato „zelená lahůdka“ z Bruselu totiž natře do peněženek všech obyvatel EU a v podstatě nikdo nemá šanci se tomu vyhnout.
Někteří analytici hovoří až o tisících eur ročně, jiní tvrdí, že to budou „jen“ stovky eur, které ale budou muset zaplatit všechny evropské a tedy i slovenské domácnosti.
“Není ostuda říci, že jsme se mýlili. Hanba je tvářit se, že vše funguje, když už dávno nefunguje “ – tvrdí europoslankyně Kateřina Roth Neveďalová av rozhovoru pro Hlavní zprávy otevřeně kritizuje současnou podobu evropské klimatické politiky. Hovoří o tom, jak se z původně dobré myšlenky ochrany životního prostředí stalo radikální ideologické dogma a upozorňuje na to, že „zelená politika“ se v Evropě často dělá bez ohledu na ekonomické možnosti lidí a podniků.
Kriticky popisuje i fungování europarlamentu, kde podle ní přibývá politiků bez zkušeností a úředníci žijí ve své bublině, zcela odtržení od reality. Varuje, že Evropská unie se chová jako spasitel světa, ale zapomíná na vlastní občany. Snaha být „nejzelenější na světě“ přináší růst cen, ztrátu pracovních míst a úpadek konkurenceschopnosti.
Více o tom, jak se ekologická politika změnila na náboženství, ve kterém fanatismus nahradil zdravý rozum, ale io tom, jak se za desetiletí změnila politická atmosféra v Bruselu, uslyšíte ve videorozhovoru s europoslankyní za stranu Směr-SSD, Kateřinou Roth Neveďalovou.
Více v rozhovoru:
Play
00:00 00:00
Dnešním tématem je norma ETS2, která v médiích i ve společnosti rezonuje již několik týdnů. Vy jste v EP již druhé volební období, takže máte přehled io tom, jak jednotlivé kroky na sebe navazovaly. Celé to sahá až do 90. let, kdy byl přijat Kjótský protokol a EU na to reagovala zaváděním emisních norem.
O ETS2 se mluví tak mnoho, že už má každý pocit, že je k tomu odborník. Je však třeba říci, že ne všechno, co se týká těchto norem, bylo špatné. Úmysl, který stál na začátku, byl pozitivní. Šlo o snahu reagovat na klimatické změny, které se začaly projevovat a na zvyšující se znečištění ovzduší. Bylo to období, kdy si lidé uvědomili, že planeta se otepluje a že to má reálné důsledky, které vidíme i dnes.
Z těchto obav vznikly návrhy, jak snižovat znečištění a jak chránit životní prostředí. Ta snaha měla tedy pozitivní základ. Šlo o ochranu ozonové vrstvy, zlepšení kvality vzduchu a celkové zachování zdravějšího prostředí. Příkladem je právě ozonová vrstva – i díky tomu, že se přestal používat freon v chladničkách, se dnes znovu zaceluje a předpokládá se, že za našeho života bude zcela obnovena. To je konkrétní pozitivní výsledek environmentálních politik.
Podobně i emisní normy a dohody jako Kjótský protokol, či později Pařížská klimatická dohoda, měly ambici zlepšit kvalitu života, zajistit čistší vzduch a zdravější prostředí. Cílem bylo, aby ten, kdo nejvíce znečišťuje, za to platil – a tak vznikl systém emisních povolenek či kvót.
Pamatuji si to ještě z mého prvního období v EP, v letech 2009–2014, kdy se schvalovaly první normy. Tehdy se o tom sice vedly diskuse, ale společnost to brala relativně pozitivně. Nebyly ještě tak rozšířeny sociální sítě, neexistovala tak veřejná debata jako dnes. Většina lidí tehdy vnímala tuto politiku jako něco dobrého, jako krok směrem k čistšímu ovzduší a zdravějšímu prostředí.
Postupně se to však posunulo do extrému. Za těch 15–20 let se v evropské politice rozšířila myšlenka, že Evropská unie musí být ve všem nejlepší – nejzelenější, nejčistší, nejpokrokovější – a že musí jít příkladem celému světu.
To by samo o sobě nebylo špatné, kdyby se to nerealizovalo na úkor zdravého rozumu a ekonomiky. Dnes jsme ve stavu, že se přijímají tak přísná opatření, že pro mnohé podniky již nelze fungovat. Mluví se o přechodu na bezuhlíkové hospodářství, všechno má být elektrické, všechno „zelené“, ale málokdo se zamýšlí, z čeho se ta elektřina vlastně vyrábí.
Například v Německu, po havárii ve Fukušimě, zelená hnutí prosadila zákaz jaderných elektráren. Výsledek? Dnes si Němci dovážejí elektřinu z Francie – z jaderných elektráren. Když během pandemie a energetické krize obnovitelné zdroje nestačily, musely znovu otevírat uhelné elektrárny.
Podobně i Polsko stále vyrábí většinu elektřiny z uhlí. A tak se dostáváme do absurdní situace – chceme být nejčistší na světě, ale v praxi se vracíme ke starým řešením, neboť jinak to prostě nejde.
A když říkám, že bychom neměli být tak přísní, myslím tím, že svět je jako bazén – pokud si budeme dávat pozor pouze my, na naší straně, ale ostatní ne, tak se voda znečistí stejně. Pokud Čína, Indie nebo USA nebudou dělat totéž, naše snaha nebude mít zásadní efekt.
Největšími znečišťovateli nejsou osobní auta, jak si mnozí myslí, ale obrovské nákladní lodě a tankery, které převážejí zboží přes oceány. A právě jimi nyní dovážíme i zkapalněný plyn ze Spojených států, přestože jsme se odstřihli od levnějších ruských surovin, které k nám proudily potrubím. EU se tedy tváří, že je „zelenější“ , ale reálně ještě více znečišťuje, protože tankery produkují obrovské emise.
Zelení idealisté, které já nazývám „sluníčkáři“, sice hovoří o udržitelnosti, ale vedle toho popíjejí sójové latté, jehož suroviny se dovážejí z Latinské Ameriky. Většina sóji pochází z Mexika a Jižní Ameriky – přepravuje se loděmi a letadly. To má se zelenou logikou pramálo společné.
Pokud tedy chceme být skutečně ekologičtí, měli bychom začít sami od sebe – více chodit pěšky, používat veřejnou dopravu, zamyslet se nad tím, co kupujeme a odkud to pochází.
Zároveň by si měli politici v Bruselu uvědomit, že pokud se klimatická politika provádí bez ohledu na ekonomiku, skončí to sociální katastrofou. Ekologické cíle se stávají nedosažitelnými, protože lidé je přestanou podporovat, když na to prostě nebudou mít peníze.
Tak jako u každé politiky, i zde je třeba najít rovnováhu mezi ochranou přírody, zdravým rozumem a ekonomickou realitou. Pokud se ztratí rovnováha, z dobré myšlenky se stane dogma. A přesně to se dnes v EU děje.
Pokud to s ekologií myslíme vážně, musíme se podívat i na to, jak funguje každodenní život. Například veřejná doprava, kterou všichni v západní Evropě propagují jako ekologickou, je často extrémně drahá. Když chci jet vlakem z Bruselu do Londýna, stojí mě to 150 až 250 eur za jednu cestu. Letenku koupím za 30 eur. Tak jak mají lidé volit ekologičtější řešení, když je několikanásobně dražší?
Pokud chce být EU opravdu zelená, měla by dotovat dostupnější dopravu a ne jen ukládat nové zákazy. Každý by se měl zamyslet nad tím, co kupuje – jestli opravdu potřebuje avokádo a sójové latté, které procestovaly půl světa.
Tím, že se na Slovensku zaměřujeme více na lokální potraviny, děláme pro ekologii už dnes více, než mnohé státy, které o ní jen mluví. Rovněž by se Evropská unie měla více zaměřit na recyklaci a opětovné využívání materiálů.
Hovoříme o čistých technologiích a high-tech průmyslu, ale realita je taková, že EU spotřebuje přibližně 30% světových surovin, ale vytěží jen 7 – 9%. A proč? Nebo doma těžit nechceme. Vždy se najde někdo, kdo řekne, že to ničí životní prostředí. Ale nikomu nevadí, když to dělají v Africe či v Chile.
Tím vlastně kolonizujeme jiné části světa. Tváříme se, že jsme zelení, ale ve skutečnosti jen přesouváme špinavou práci jinde. A ještě těm zemím přikazujeme, jak mají těžit, jaké mají mít normy, jaké dělníky mohou zaměstnávat…
Evropská unie si tak myje ruce, ale reálně jen využívá chudší země, aby my jsme mohli mít čisté technologie. Vezměme si například mobilní telefony. Každý je používá a mění velmi často, přestože jsou složeny z drahých a vzácných kovů, které se musí dovážet z jiných kontinentů. Recyklujeme přitom jen asi 10 až 12% mobilů, zbytek končí na skládkách, často právě v Africe.
Právě proto vítám legislativu o právu na opravu. To znamená, že výrobci musí zajistit, aby se dali spotřebiče a elektronika opravovat a aby se k nim vyráběly náhradní díly i po letech. To je skutečná udržitelnost. Ne neustálé kupování nových věcí.
Máme obrovskou nadspotřebu. Kupujeme, co nepotřebujeme a vyhazujeme, co by ještě sloužilo. To platí také pro módu. Firmy nás reklamami tlačí k tomu, abychom stále nakupovali a zapomínáme, že každé tričko a každý pár bot představuje spotřebované suroviny a energii.
Rychlá móda je dnes jedním z největších znečišťovatelů planety. Produkuje tuny textilního odpadu, který často končí v rozvojových zemích a zároveň vytváří obrovské sociální rozdíly – šijí ji lidé, kteří vydělávají pár dolarů denně. Takto „zelená“ Evropa pouze přesouvá špínu jinam. Ne všechno, co je levné, je opravdu levné. Skutečné náklady jsou často ukryty – ve znečištění, v odpadu a v práci lidí, které za to ani pořádně nezaplatí.
Dosud v EU fungoval systém ETS1, který se vztahoval pouze na velké znečišťovatele. Nyní je však tématem ETS2, který se nepřímo dotkne i běžných lidí. Odhady, kolik to bude stát průměrnou slovenskou domácnost, se různí. Nejprve se mluvilo o třech tisících ročně, poté o několika stovkách. Ale i to je mnoho, zvláště pokud se tomu nedá vyhnout – protože i ti, kteří žijí ekologicky, budou muset platit. Je tomu tak?
V zásadě ano. Na Slovensku sice můžeme využívat obnovitelné zdroje – například solární panely na střechách domů. A několik energetických společností již nabízí možnost, že občan může vyrobenou elektřinu dodávat do sítě. Tehdy platí jen za rozdíl mezi spotřebou a výrobou, což je výhodné.
Zcela nezávislý systém, takzvaný „ off the grid “ by znamenal, že byste nebyli napojeni na žádnou síť. Tehdy by se vás ETS2 netýkalo. Ale to je dnes prakticky nemožné – drtivá většina domácností je připojena na elektrickou nebo plynovou síť a tudíž se jejich emisní povolenky dotknou.
Momentálně se několik členských států snaží tuto legislativu upravit. Nejen v EP, ale také v Radě EU, kde sedí ministři členských států, roste počet zemí, které požadují změnu.
Jedna věc je mít dobrý úmysl – chránit životní prostředí – ale druhá věc je, jestli si to dnes ekonomicky můžeme dovolit. Situace se změnila, máme za sebou pandemii, válku, inflaci. Lidé i firmy jsou na hranici možností.
Zelená dohoda ( Green Deal ) je krásná myšlenka, ale v praxi se ukazuje, že musíme udělat kompromisy. I v parlamentu cítit, že tlak na zelená opatření se poněkud uvolnil. Někteří fanatici to berou jako náboženství, ale stále více poslanců chápe, že musíme přemýšlet realisticky.
Problém je, že když se klimatické cíle staví nad člověka, výsledkem je ztráta pracovních míst a růst cen. Pokud se výroba přesouvá mimo EU, protože podniky zde již nemohou platit všechny poplatky a povolenky, nejenže přicházíme o pracovní místa, ale zhoršujeme i ekologickou bilanci. Výroba se totiž přesouvá do zemí, které mají mnohem nižší ekologické standardy.
Velmi silný vliv má zelená lobby. Přestože frakce zelených poslanců není početná, podporují je liberálové a socialisté, kteří probrali ekologickou agendu namísto původních sociálních témat. Výsledkem je, že se často zapomíná na běžné lidi.
Nedávno například Mario Draghi upozornil, že Evropa ztrácí konkurenceschopnost. Ekonomické problémy jsou obrovské a pokud k nim přidáme ještě další omezení, která zdražují energie, situaci to jen zhorší.
Vidíme to i na příkladu USA. Pamatujeme si krizi z let 2007–2008, kdy padl Lehman Brothers. Dnes mají Američané jiný typ problémů – nedokážou schválit státní rozpočet, zavírají letiště, omezují lety. To se časem projeví iu nás, protože americká ekonomika je s evropskou úzce propojena.
K tomu je třeba připočítat důsledky války na Ukrajině – obrovské výdaje na pomoc, růst cen potravin a energie, deformaci trhu se zemědělskými produkty. Ukrajinské obilí například snížilo ceny na evropském trhu a naši farmáři ztrácejí odbyt.
To vše se promítá do ekonomiky a snižuje schopnost lidí nést nové zátěže, jako je ETS2. Proto bychom měli zpomalit a přizpůsobit tempo realitě – abychom pomohli ekonomice, ne ji ještě více dusili.
Konečné náklady ETS2 pro domácnosti budou záviset zejména na cenách emisních povolenek. Kdo vlastně určuje jejich cenu? A je pravda, že se uvažuje o zastropování cen, aby se z toho nestal zcela nekontrolovatelný mechanismus?
Cena povolenek se bude odvíjet od situace na trhu – tedy od toho, za kolik se budou prodávat. Zároveň však má být stanoven určitý strop, který se určí dohodou členských států. To znamená, že bude určena maximální cena, kterou systém ještě připustí.
Konečná čísla však zatím nejsou známa. Jde o téma, které detailně řeší spíše ministerstvo hospodářství a ministerstvo životního prostředí, protože právě ty mají přesné propočty pro jednotlivé země a domácnosti. I já jsem viděla různé odhady, ale těžko říci, které jsou přesné.
V každém případě tato ministerstva nyní jednají o pozastavení účinnosti ETS2. Slovenský ministr životního prostředí Taraba byl nedávno v Bruselu, kde se to probíralo. Zatím se uvažuje o odkladu, který by systém posunul o rok. Po schválení v Radě se to ještě musí potvrdit iv Evropském parlamentu, pravděpodobně už na listopadové schůzi.
Objevily se i názory, že východní státy budou prostřednictvím ETS2 dotovat německé důchody, protože německé penzijní fondy nakoupily emisní povolenky a budou z nich profitovat. Je tomu tak?
Nemyslím si, že je to přesné. V novém návrhu víceletého rozpočtu EU od roku 2028 má být totiž vytvořen speciální fond – fond pro přizpůsobení se klimatickým a sociálním změnám. Právě do něj půjde část peněz, které se vyberou z emisních povolenek.
Tyto prostředky se pak budou rozdělovat zpět členským zemím na různé sociální a ekologické projekty. V praxi by tedy Slovensko mělo z těchto zdrojů dokonce získat. Samozřejmě, všechno je ještě ve fázi vyjednávání – rozpočet se bude dolaďovat přibližně do roku 2027.
Takže ne, není pravda, že bychom dotovali německé důchody. Spíše by to mělo fungovat opačně, než přerozdělování vybraných peněz podle potřeb jednotlivých zemí. Pokud se to podaří dobře nastavit, může to být také pozitivní mechanismus.
Víme, že se podařilo vyjednat roční odklad zavedení ETS2. Ale není to vlastně kontraproduktivní, když se cíle a termíny uhlíkové neutrality nemění a tím pádem se jen zkrátí čas k jejich dosažení? A lze vůbec celý tento proces ještě zastavit?
Dá se, určitě ano. Do roku 2028 i do roku 2050, kdy má být dosaženo uhlíkové neutrality, je ještě mnoho času a v průběhu let se mohou mnohé věci změnit. Vidíme to již nyní – zákaz spalovacích motorů, který měl platit od roku 2035, se také začíná přehodnocovat.
Není ostuda přiznat si omyl a upravit legislativu podle reality. Konečně, i jiná nařízení se již posouvala. Například zákon o odlesňování, který byl odložen, protože se ukázalo, že infrastruktura ani členské státy nejsou připraveny.
Každý zákon se dá změnit, je-li politická vůle. A ta tady pomalu vzniká. Také v Radě EU se formují koalice států, které chtějí současný kurz upravit.
Už jsme to viděli na příkladu dovozu ukrajinského obilí. Před pár lety se tvrdilo, že musíme otevřít trhy, abychom Ukrajině pomohli a kdo to kritizoval, byl označován za nepřítele. Dnes už sama EU uznává, že to byl omyl. Obilí se nedostalo tam, kam se původně mělo a zůstávalo v Evropě, snižovalo ceny našich zemědělců a tak se zavádějí nová cla.
Stejně se to může stát is ETS2 či jinými environmentálními regulacemi. Nic není vytesáno do kamene. Stačí, aby se změnilo politické rozložení a přišla většina, která má odvahu říci – toto nefunguje, pojďme to upravit. Pokud je politická vůle, legislativa se dá měnit vždy. Není to otázka možností, ale odvahy.
Vy jste v Evropském parlamentu již několik let. Kdy se z původně skvělého projektu – myšlenky míru a spolupráce – stala instituce, která lidi zahlcuje nesmyslnými nařízeními a často ztrácí kontakt s realitou?
Myslím si, že samotná myšlenka Evropské unie nikdy nebyla špatná. Před 75 lety vznikla s cílem zachovat mír v Evropě – po druhé světové válce to bylo naprosto pochopitelné. Vznikla hospodářská společenství uhlí a oceli, agentura pro atomovou energii a postupně se vytvářelo ekonomické a politické společenství.
Jenže v průběhu desetiletí se Evropské unii předávalo stále více pravomocí. Před 50 lety vznikl Evropský parlament a měl být místem, kde občané prostřednictvím volených zástupců kontrolují rozhodnutí. Dnes se v něm ale stále méně objevují skuteční politici. Nahrazují je influenceři, mediálně známé tváře nebo aktivisté, kteří sice mají podporu na sociálních sítích, ale nemají zkušenosti s politikou.
Takoví lidé nevidí věci v širších souvislostech, neznají realitu mimo své prostředí a proto se s nimi snadno manipuluje. Pamatuji si, jak jsem byla v televizní diskusi s jedním kolegou z Německa a když se ho zeptali na jadernou energetiku, odpověděl, že na to nemá názor, protože se tomu nerozumí. A takových poslanců je bohužel stále více.
Kromě toho, když se člověk přestěhuje do Bruselu a zůstane tam déle, lehce ho pohltí tamní bublina. Většina úředníků a zaměstnanců institucí žije ve svém světě – mezi lidmi z jiných zemí, v čisté, bohaté čtvrti plné kaváren. Neznají reálný život běžných lidí v členských státech.
Tito lidé jsou přesvědčeni, že dělají to nejlepší, že zachraňují svět, a vůbec jim nenapadne, že mohou i škodit. Nejsou špatní, jsou jen naprosto přesvědčeni o své pravdě. Fungují v prostředí, kde si to všichni navzájem potvrzují a tak se utvrzují ve vlastní dokonalosti.
Pracuji v Bruselu už dvacet let a stále mě překvapuje, jak málo si tamní úředníci uvědomují, jak jejich rozhodnutí dopadají na běžné lidi v Evropě. Nerozumí tomu, proč je někdo kritizuje, proč existuje euroskepticismus, proč lidé volí jinak. Jsou jednoduše odtrženi od reality.
Proto by poslanci měli častěji chodit domů, setkávat se s občany, poslouchat jejich názory, organizovat diskuse. Nestačí sedět v Bruselu a povídat si jen mezi sebou. Takto se z politiky vytrácí kontakt s realitou.
Pamatuji si časy, kdy byly debaty v europarlamentu věcné, pragmatické a řešily se konkrétní návrhy. Dnes je to často ideologický boj – podobně jako na Slovensku. Politika se změnila, už to není soutěž řešení, ale souboj táborů, kdo proti komu.
Sociální sítě to ještě zhoršily. Lidé tam píší, co by si nikdy netroufli říct z očí do očí a politika se mění na show. Mnozí poslanci si myslí, že když mají mnoho lajků, tak reprezentují většinu, ale to je jen iluze. Facebook a jiné sítě vytvářejí uzavřené světy, ve kterých se lidé navzájem utvrzují ve vlastním názoru.
To je podle mě jeden z největších problémů dnešní politiky – namísto poslechu odborníků a reálných lidí se sledují trendy na sociálních sítích. A proto máme v politice stále více populistů a klaunů, kteří se tam dostali jen proto, že jsou známí.
Lobing přitom není nutně špatná věc, pokud je transparentní. V Bruselu jsou lobbisté registrovaní, zastupují různá odvětví a pokud přijdou vysvětlit, jak je ovlivní nová legislativa, pomáhá nám to pochopit praxi. Politici by měli poslouchat všechny strany – od zemědělců po spotřebitele – aby uměli najít rozumný kompromis.
A v tomto by se měla zlepšit i média. Novináři by neměli jednostranně kopírovat bruselský pohled, ale přinášet i hlasy, které s ním nesouhlasí. Proto i média, jako to vaše, mají své místo – protože zastupují názor velké části lidí, které jinde neslyší.
Evropská politika by se měla znovu stát politikou rozumu, nikoli emocí. Pokud se to nestane, bude se Unie stále více vzdalovat občanům. Úředníci v Bruselu se navzájem přesvědčují, že jejich politika je jediná možná, ale čím více o tom mluví, tím méně to platí pro realitu.
The post EP ovládli aktivisté a influenceři místo politiků first appeared on .
