VÁCLAV KRÁSA
Pořád si stěžujeme na chybějící úctu k institucím a k osobnostem našeho veřejného života. Často si za to můžou některé osobnosti sami, a to svými neuváženými prohlášeními nebo činy. Zdá se však, že mnohem častější příčinou je hluboký pokles obecné kultury a také možnost anonymně hlásat svoje až zvrhlé názory veřejně bez nebezpečí trestu.
Uplynulý týden jsme byli svědky dvou druhů nesmyslných útoků . První várku nechutných vyjádření jsme mohli sledovat, jako reakci na úmrtí pana kardinála Dominika Duky. Mimořádné osobnosti, která neselhala v době komunismu ani ve svobodném světě. Člověka zbožného, laskavého, vzdělaného, který mimo svojí církevní službu byl i veřejně činný. Po jeho úmrtí zaplavily sociální sítě nejen vzpomínky a přání upřímné soustrasti. Někteří „příznivci“ pana kardinála jej posílali rovnou do pekla a přidali se další, s horšími výrazy. Tolik špíny při úmrtí člověka, který žil opravdu s Bohem a bylo to znát v každém jeho vystoupení bych nikdy nečekal. Je smutné vidět, že mnoho lidí nosí v sobě nenávist, která vyhřezne v okamžicích, kdy si tito podivní lidé uvědomí, že se už nemusí bát reakce. Mnozí tvrdí, nechme hyeny výt, vypovídá to o nich, jací jsou a nevšímejte si jich. Ono to tak úplně pravda není. Tyto lidské hyeny zastrašují ostatní, aby se vyjádřili a zabírají veřejný mediální prostor, čehož novináři rádi využívají Mají čtenost bez práce. Hlavně však vytí hyen vytváří pokřivený obraz o naší společnosti, protože většina lidí je slušná, nejsou plni nenávisti a mají v sobě přirozený korektiv co je dobré a co je špatné a řídí se jím. Všichni víme, že lidé mají v sobě zakódováno desatero, ale často se nám stává, že ho nevnímáme, nebo jej nechceme poslouchat, či dokonce jej záměrně potlačujeme. Přeci všichni víme, že nesmíme krást, zabít, lhát….. . Přesto to děláme. To je to naše neštěstí a z toho často pramení nenávist a frustrace, která vyhřezne v takových okamžicích.
Druhou várku nechutných vyjádření jsme všichni mohli sledovat v přímých přenosech při volbě předsedy Poslanecké sněmovny. Bylo jisté, že odcházející koalice volby prohrála, a tudíž bylo logické, že vítězná koalice si zvolí nového předsedu Poslanecké sněmovny a bylo jen otázkou času, kdy se opozice vypovídá a dojde k volbě. Představa některých, dnes už opozičních poslanců, že by nastupující koalice nezvolila navrženého Tomia Okamuru, byla naivní až infantilní. Pokud by pana Okamuru nezvolili, nemohli by spolu vládnout. K tomu, co se dělo ve sněmovně použiju text pana poslance Tomáše Dostála, „Celodenní dehonestační výlevy poslanců končící vládní koalice, kteří Tomia Okamuru slovníkem normalizačního Rudého práva vykreslovali téměř jako reinkarnaci ďábla. Korunu těmto výstupům, za které by se nestyděl ani zlopověstný prokurátor Urválek, nasadil bratr našeho kandidáta Hayato Okamura. Ten svůj projev pojal jako jakousi sebelítostnou omluvu za to, jakého má bratra, což prezentoval v podstatě jako rodinnou tragédii a prokletí rodu, kde vůbec nikdo, kromě Tomia, SPD nevolí. A vrcholem byly denunciace a urážky bratra jakožto labilního jedince a bezpečnostní riziko pro Českou republikou,“. Co k tomu dodat. Je to trapné a hlavně smutné. Každý státník, každý politik, každý veřejně činný člověk by se měl, před tím, než začne hlásat, že lidé nemají vztah k politice, že nerespektují ústavní instituce a jejich představitele, zamyslet sám nad sebou. Opravdu vystupuji vždy tak, abych obhájil svoje slova, neurážím svoje protivníky, nesnižuji svým vystupováním vážnost instituce, kterou zastupuji? To je klíčové. Důstojnost a úcta vzniká skrz naše činy a naše vstupování. Nemohou za ně cizí lidí, „ti ostatní“.
Pan Jaroslav Hašek měl obrovský cit pro českou náturu, a proto máme rádi jeho Josefa Švejka. Kdyby dnes žil, určitě by napsal něco peprného o dnešní fangličkové válce, kterou vede odcházející koalice s nastupující vládou. Nový předseda Poslanecké sněmovny neváhal a hned po svém zvolení dal sundat ukrajinskou vlajku z její budovy, načež nová opozice reagovala okamžitým vyvěšení vlajek Ukrajiny v oknech svých poslaneckých klubů. Současně část médií spustila obrovský křik o tom, jak zrazujeme Ukrajinu. Je jisté, že na státních budovách by měla být pouze vlajka našeho státu, protože to je ústavou daný státní symbol. Připouští se, vyvěšení státní vlajky jiného státu, pokud je představitel tohoto státu v budově na návštěvě. Každé jiné využití státních vlajek je jejich zneužití a ústavní představitelé by si na to měli dávat pozor, ale zdá se, že některým moc na naší zemi nezáleží a na zákonech už vůbec.
FB
The post Co týden dal: 44. (2025) first appeared on .
