NESPOKOJENY
Důchodci. Poslední bašta odporu proti systému, který potřebuje vyrábět poslušné otroky bez paměti a kořenů . A právě tady máme ten skutečný důvod, proč systém tak zuřivě útočí na důchodce. Nejsou to jen peníze, není to jen jejich „neproduktivita“. Je to něco mnohem hlubšího, mnohem nebezpečnějšího. Důchodci jsou poslední překážkou totální kontroly nad myšlením příštích generací . A systém to ví. Proto bije na poplach.
Důchodce má čas a ten může trávit se svými vnoučaty – těmi samými dětmi, které stát a jeho poslušné neziskovky, školy a média usilovně převychovávají k bezbřehému multikulturalismu, slepé poslušnosti vůči Bruselu a přesvědčení, že tradice, národ a rodina jsou přežité pojmy z doby kamenné. Děti, které místo pohádek dostávají lekce o „genderové fluiditě“, místo vlasteneckých písní zpívají ódy na „globální občanství“ a místo úcty k předkům se učí, že historie začíná až rokem 1989 – přepsaná, vygumovaná a přizpůsobená potřebám současné moci.
A teď si představme, že takové dítě přijde k babičce a dědovi. A ti mu začnou vyprávět, jak to bylo doopravdy. Jak se žilo za socialismu, jak vypadal svět před globálními korporacemi, co to znamená být hrdý na svou zemi, proč je tak důležitá rodina, i když se svět řítí do šílenství. Důchodci jsou živoucí pamětí národa a paměť je to poslední, co systém chce, aby měly nové generace. Protože paměť znamená srovnání. A srovnání znamená otázky. A otázky znamenají revoluci.
Systém potřebuje, aby děti vyrůstaly odpojené – od minulosti, od rodiny, od jakéhokoli pevného referenčního bodu, na který by se mohly vztahovat. Potřebuje, aby byly kořeny přerušené, aby neexistovala kontinuita, aby každá nová generace byla jen prázdnou nádobou, kterou lze naplnit oficiální propagandou dnešního režimu. A důchodci tohle narušují. Jsou jako strážci brány, kteří stojí mezi dětmi a totální indoktrinací a proto musí být izolovaní zdiskreditovaní znevážení zesměšnění ponížení.
Všimli jsme si, jak se v médiích neustále vytváří obraz důchodců jako zaostalých, sobeckých, nesnášenlivých staříků, kteří „brzdí pokrok“? Jak se vnucuje představa, že jejich názory nestojí za pozornost, protože „už nechápou moderní svět“? Jak se mladí a staří poštvávají proti sobě pomocí uměle vykonstruovaných sporů o důchody, o bydlení, o politiku? To všechno je záměr. Rozdělená společnost je ovladatelná společnost. A nejúčinnější způsob, jak rozdělit, je postavit generace proti sobě.
Kdyby totiž mladí a staří stáli společně, systém by měl problém. Kdyby si vnoučata mohla povídat s dědečky o tom, jak fungovala svoboda předtím, než se z ní stala prázdná fráze, nebo s babičkami o tom, jak se vařilo z opravdových surovin místo z chemického odpadu z hypermarketů – byla by to katastrofa pro plány elit. Děti by začaly vidět rozpory. Začaly by pochybovat. Začaly by myslet.
A to je něco, co si systém nemůže dovolit. Proto musí být důchodci odstavení na vedlejší kolej. Proto musí být jejich vliv na vnoučata co nejvíce omezený. Proto se podporuje model, kde rodiče nemají čas na děti, a ty pak tráví více času ve školách a na kroužcích řízených systémem než v kruhu rodiny. Proto se tradiční hodnoty zesměšňují a rozvrat rodiny se vydává za „pokrok“.
Důchodci jsou poslední obrannou linií. Pokud padnou, padne všechno. Takže až příště uslyšíme, jak někdo nadává na „líné důchodce, co se jen flákají“, nebo jak se masmédia snaží vyvolat dojem, že staří lidé jsou přítěž, pamatujme: Nejde o peníze. Nejde o dopravu. Nejde ani o volby. Jde o moc. O kontrolu. O to, kdo bude formovat mysl příštích generací.
A systém už se třese strachy, že by to mohli být právě ti „nebezpeční“ staříci a stařenky, co mají tu drzost pamatovat si víc, než je oficiálně povoleno. Nejhorším nepřítelem systému je totiž dlouhodobá paměť! [ zdroj ]
Žebráci ve vlastní zemi
Tohle už není stát. Tohle je výprodej. A my v něm jen bezmocně chodíme mezi regály a díváme se, jak mizí poslední zbytky toho, co bylo naše.
Zdravotnictví, potraviny, voda, energie. Všechno rozkradeno, zprivatizováno, rozparcelováno jak cár papíru po bouřlivé hádce.
ČEZ? – byla první rána. To nebyla jen privatizace. To byla poprava státu. Poprava národní suverenity. Když někomu necháte klíče od svého domu, nedivte se, že vám jednou zakáže vstoupit dovnitř.
A dnes? Platíme nejvyšší účty v Evropě, zatímco zisky tečou do zahraničí. Díky, páni politici. Díky, národní zrádci s plnými kapsami a prázdnýma očima.
LÉKY? – Nejsou. V nemocnicích se modlí, aby nemuseli pacientům říkat: „Promiňte, ale tuhle injekci nemáme. Možná nám ji pošlou z Pákistánu.“
To je ta naše evropská hrdost? Stát, který neumí zajistit ani základní léčiva, není stát. Je to výsměch.
POTRAVINY? – Dovážíme z Ukrajiny, kde jsou slepice nacpané antibiotiky jako cirkusový lev v kleci.
Zato domácí zemědělec? Ten se může jít klouzat. Hlavně že máme na každým sáčku zelený list s nápisem „BIO“.
ENERGETIKA, VODA? – Největší ironie dějin. Prodali jsme si vlastní elektřinu, vodu a teď nás za ni kasírují, jako bychom žili v New Yorku. Distribuční poplatky? Investice do sítě? Ale proč to má platit ten, kdo dělá ve fabrice za 25 tisíc měsíčně? Proč ne ti, co si z našeho majetku udělali dojnou krávu?
Zedník, truhlář, kadeřnice, pekař – všichni si musejí modernizovat svoje provozy z vlastního. Každý šroub, každá nová střenka nože, každá žárovka. Nikdo jim nedá „příspěvek na rozvoj“.
Ale v energetice? Tam se účet za investice přesune na lidi. Ticho po pěšině. Regulátor pokývá hlavou jak cvičený pudl – „Ano, je to nezbytné.“
Stát už není dobrý hospodář. Ale ne proto, že by stát byl neschopný. Protože jsme si nechali vládnout lidmi, kteří nechtěli, aby schopen byl. Lidi, kterým na nás nezáleží. Lidi, co se radši zasmějí v Bruselu nad sklenkou sektu, či bílou čárou, než aby se podívali na energetický účet důchodkyně z Karviné.
Je tohle stát?
Ne. Je to mapa. S pár úřady, co jsou dobré maximálně na šikanu. Daně zaplať, hubu drž a nezdržuj. O zisky se postaráme my.
Co se dá ještě střelit? Národní park? Dechovou kapelu? Budvar? Nebo už jen tu poslední židli ve sněmovně?
Jak z toho ven?
Zastavit, možná i vrátit privatizace strategických odvětví.
Co je životně důležité, musí zůstat a být pod kontrolou státu. Ne spekulantů, ne fondů, ne zahraničních akcionářů.
Zavést státní kontrolu nad cenami energií a vody. Práce a život nejsou luxusní zboží, ale základní právo v zemi, která si říká civilizovaná.
Podpořit domácí výrobu léků, potravin, technologií. Kdo neumí zajistit vlastní přežití, nemá suverenitu a brzo nebude mít ani budoucnost.
Vyžadovat osobní a majetkovou odpovědnost politiků, kteří podepsali výprodej státu. Stejně jako za krádež mléka v samoobsluze můžete jít sedět, měla by se vyšetřovat i krádež republiky.
Přestat mlčet. Protože když mlčíme, stáváme se spoluviníky.
A tahle země si zaslouží víc než jen být kolonií. [ zdroj ]
The post Důchodci jsou poslední baštou odporu proti systému. Stávají se žebráky ve vlastní zemi first appeared on Pravý prostor .
