VÁCLAV KLAUS
N ěkolik dn í p řed 36. v ýro č ím revolu čn ího okam žiku 17. listopadu 1989 jsem mluvil na velk ém mezinárodním kongresu ve šv ýcarském Luganu o dne šn í Evrop ě, resp. Evropsk é unii. Jak bylo ode mne o ček áváno, a asi hlavn ě proto, jsem tam byl spolu s b ývalým š éfem Evropské komise Romano Prodim pozván jako jeden ze dvou hlavních řečn ík ů, m é vystoupení bylo v ůči dnešn í EU vysoce kritické. P řesto byla v ýznamná č ást mého projevu oti štěna v hlavn ím regionálním deníku Corriere del Ticino.
Ve svém vystoupení jsem kritizoval hv ězdu podobn ých evropských kongres ů, b ývalého š éfa Evropské centrální banky (a krátce i p ředsedu italsk é ú řednick é vlády), Maria Draghiho a ozna čil ho za „Gorba čova Evropsk é unie paní Ursuly von der Leyenové “. Pova žuji ho totiž svou podstatou za prototyp člověka „ perestrojkovsk é éry“, který – jako kdysi Gorba čov – chce zlep šit fungov ání evropského systému bez zm ěny jeho z ákladních charakteristik. Gorba čov to tehdy chtěl v Sovětsk ém svazu, Draghi to dnes chce v Evropské unii.
Po tomto jen zdánlivém odbo čen í se vracím k na šemu 17. listopadu. Na kongresu jsem zm ínil, že si u n ás budeme b ěhem necel ého týdne toto výro č í p řipom ínat. Řekl jsem, že jsme už tehdy dobře věděli, že „nechceme ž ádnou perestrojku komunismu, proto že chceme kapitalismus.“ S ál kupodivu zatleskal. Uv ědomil jsem si, že bych to měl ř íkat spí še v Praze než v Luganu , kde to bylo jen formou zes ílení mého ataku na Draghiho . Domácí publikum je klí čov é. Mám pocit (a nejen pocit, ale i spoustu d ůkazů), že je u n ás na tyto elementární my šlenky ne-li zapomenuto, tak je na ně st ále více zapomínáno. U ž jsme se syst émov ě v ýrazn ě vr átili zpátky, ale mnozí lidé si to u nás necht ěj í p řiznat. St ále si myslím, že m áme i dnes trh a politickou svobodu.
Tehdy u nás – v t ýdnech a m ěs ících po 17. listopadu 1989 (te ď nediskutuji př í činy toho, proč a jak došlo k samotn ému 17. listopadu) – zv ít ězil n ázor radikální skupiny ekonom ů a politiků, kteř í v ěděli, že nesm í jít o oprá šen í Šikovy ekonomick é reformy a nesm ěl ých politických pokus ů 60. let vylepšovat komunismus demokratizac í komunistické strany, ud ělat ho s v íce „lidskou tv á ř í“, ale že mus í nastat zásadní systémová – jak politick á, tak ekonomická – zm ěna.
V našich tehdejš ích polistopadových sporech na štěst í zvít ězil n ázor, že nemůže j ít jen o zdokonalování plánování, ale že mus í za č ít fungovat trh (jak já v ždy dod ával „bez adjektiv“, kter á ono klí čov é substantivum trh zcela vyprazd ňuj í) a že mus í vzniknout politická pluralita prost řednictv ím parlamentního systému politických stran (tedy nikoli ob čansk á spole čnost, založen á na – v dne šn í terminologii – tzv. neziskovk ách). Pat řilo k tomu i to, že je Občansk é fórum nikoli cílovým řešen ím, ale mezistup ňem ke skutečn é politické pluralit ě. Zhruba toto byl ve zkratce – v anglick é terminologii – blueprint (n ástin strategie) na šich tehdejš ích politických a ekonomických radikálních reforem.
Je t řeba, abychom se k těmto z ákladním systémovým my šlenk ám vrátili. A aby je pochopily a domyslely sou časn é generace, které v ětšinou už komunismus a atmosf éru 90. let neza žily. Komu bylo v roce 1989 alespoň 18, je dnes už nejm én ě 54, a těch, kter ým je dnes 54 a mén ě, je už u n ás drtivá v ětšina. Proto je nezbytn é d ělat všechno pro to, aby nezv ít ězili naši Mariov é Draghiové v šech politick ých zabarvení, v šech roztodivn ých názv ů dnes existuj ících politických seskupení. A kdy ž už jsem použil slovo zbarven í, to u mne automaticky evokovalo ono slavné spojení dvou slov – ochrann é a zbarvení – kter é dalo název ú žasn ého filmu polského re žis éra Krzysztofa Zanussiho z roku 1976.
Nejr ůznějš í ochranná zbarvení v názvech na šich dnešn ích politických stran (a nebudu provokovat vý čtem n ázv ů, kter á pova žuji za nejabsurdnějš í) zakrývají jejich skute čnou myšlenkovou podstatu, kterou je nov á nesvoboda v dne šn í vysoce reglementované spole čnosti, kter á vzývá řadu zn ámých ism ů současn ého sv ěta. Z nich všechny d ávají individuální svobodu a ž daleko za dnes m ódní evropské ( či z ápadní) tzv. hodnoty, které jsou v šechny kolektivistick ého typu. A ť už jde o multikulturalismus, genderismus , environmentalismus, globalism, všechny patř í do široce pojat ého, ale špatně definovan ého a vymezeného progresivismu. Na první pohled v tomto mém vý čtu chyb í komunismus a fa šismus, vůči kter ým je vymezování se nejen povoleno, ale je i velmi kladn ě hodnoceno, ač už jsou d ávno mrtvé.
To v šechno je třeba ř íkat, a stále opakovat, velmi hlasit ě, protože jinak to kakofoni í dne šn ího mediálního (v četně nov ých médií) hluku tém ěř k nikomu nepronikne. Dnes už se naštěst í není na co a na koho vymlouvat. Není elementární formální nesvoboda, prostor k projevení na šeho nesouhlasu a jin ého ne ž většinov ého názoru existuje. A ť už se nikdo na svou pasivitu, neodvahu a pohodlnost nevymlouv á. Dne šn í prostor k politickému diskursu je daleko v ětš í, ne ž tomu bylo v 80. letech minul ého století, kdy se k na šemu 17. listopadu postupně st ále více schylovalo.
Vyu žijme letošn í 36. výro č í na š í tzv. sametové revoluce k pozitivní aktivit ě. K tomu, abychom se vr átili k my šlenk ám 17. listopadu, co ž znamen á, abychom – vzhledem k dnes dominuj ícímu zp ůsobu myšlen í – za čali přem ý šlet nově a kriticky. Dnešn í „ochrann ě zbarven é“ ideologie zp ůsobily ztr átu jasných kontur my šlen í. Je na š í povinností p ůvodn í jasné kontury do ve řejn é diskuse zase vrátit.
V á clav Klaus, Echo, IVK
The post Zabraňme úplnému vynulování základních myšlenek listopadu 1989 first appeared on .
