JÁCHYM HOMOLA
Jistě to není jen můj pocit, že svátek 17. listopadu byl ukraden . Ukraden a „zprivatizován“ vlivnou skupinou, která sice nejspíš stále nemá většinovou podporu ve společnosti, ale třímá takřka neomezenou moc. Opírá se o hlavní politické síly a instituce v zemi, Hrad, mediální, akademickou i kulturní frontu a v neposlední řadě i o tajné služby a polofašistické úderky. A této skupině se podařilo do značné míry vytěsnit původní význam tohoto svátku jako připomínky hrdinných studentských obětí za německého protektorátu a pro politické účely naopak bezostyšně zneužít události 17. listopadu 1989. Podobně jako se bývalý režim snažil co nejvíce vytěsnit slavnou událost vzniku samostatného Československa a překrýt ji „Dnem znárodnění“, připadajícím též na 28. října.
Aby nebylo mýlky, i já jsem velmi přivítal pád komunistického režimu v roce 1989. Zvláště když pocházím z rodiny, v níž nikdo členem KSČ nebyl a prarodiče byli perzekvováni. Už jako kluk na druhém stupni základky jsem podvědomě vnímal tu bezvýchodnou normalizační šeď a následně naopak už jako středoškolák doslova hmatatelnou euforii z nově nabyté svobody. 90. léta byla nejkrásnějšími roky mého života a dobou skutečné svobody. A dodnes říkám, že už jen kvůli tomu to za to stálo a ani v nejmenším bych neměnil.
Následný vývoj je však jednou velkou deziluzí a zcela v rozporu s tehdejšími „havlovskými“ ideály svobody, demokracie, lidských práv, názorové plurality a občanské společnosti. Nebo to vlastně bylo už tehdy Václavem Havlem a jeho okolím myšleno tak, že svoboda, demokracie, lidská práva, pluralita názorů a občanská společnost budou de facto platit jenom pro ty, kdo stojí na „správné“ straně? Na té liberálně demokratické? A která ta správná strana je, určí „svobodná“ a „nezávislá“ média? Mimochodem, za bod zvratu, který významně určil neblahý ráz budoucího vývoje, považuji „spacákovou revoluci“ v České televizi na přelomu let 2000 a 2001. To, co si řada občanů uvědomila až v době covidového terroru a brzy nato době „ukrajinské“ (tedy jednostrannou manipulaci veřejného mínění a vytěsnění a ostrakizování opozičních názorů) má svůj jasný původ v době před čtvrtstoletím.
Jistě, liberální demokraté mohou namítnout a namítnou, že svoboda vyjadřování je přece zaručena a „každý si může říkat, co chce“, a že na rozdíl od komunistů „nikdo nikoho za názor nezavře“. Ale toto jejich omšelé tvrzení nabývá stále povážlivějších trhlin. Názor sice může říct každý, ale musí si dávat setsakramentský pozor, aby kvůli němu nebyl vyloučen ze „slušné“ společnosti a nepřišel o práci. Nebo dokonce o svobodu, protože už tady máme za sebou i politické procesy. A protože doba pokročila, tak odsouzení mohou být rádi, že za politický názor nedostanou provaz jako v 50. letech, ale (kromě společenského znemožnění) „jen“ podmínky nebo „maximálně“ několikaleté tresty.
Oklikou se tedy vracíme, za nadšeného hýkání „vzdělanější“ části společnosti, do doby před rokem 1989. A stejně jako tehdy má zelenou hledání třídních nepřátel. A ponecháním volné ruky zločinecké spodině terorizující zastánce opozičních sil se dokonce vracíme ještě mnohem hlouběji do minulosti, do nechvalně proslulého období 2. republiky.
Tomu odpovídá právě i snaha o dehumanizaci opozičních politiků a příznivců. Vrcholnou ukázkou bylo, jak před několika lety při oslavách svátku 17. listopadu na Národní třídě prorežimní „aktivisté“ (eufemistický výraz pro lůzu) vyhodili do koše květiny, které přinesli zástupci opozice. Ještě smutnější je možná dnešní zcela konformní chování studentstva, zejména kvůli němuž si sváteční dny 17. listopadu (1939 a 1989) připomínáme. Je mimořádně tragickým paradoxem, že jeden z takových nadějných studentských kádrů připravovaných ve „výkladní skříni“ liberálnědemokratického vzdělávání, na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, provedl brutální masakr svých souputníků.
Je evidentní, že dnešní zfanatizovaní studenti nahuštění lživou propagandou (včetně té z politických neziskovek) a nenávistí, byť se orwellovsky zaklínají pravdou a láskou, prapor revoluce nezvednou. Oněmi „punkery“, disidenty a rebely bude muset být převážně naše střední a starší generace, která je ještě schopná porovnat nebezpečnou podobnost předlistopadového a dnešního režimu. Budeme jako tehdy potřebovat příznivou mezinárodněpolitickou konstelaci a ideálně také nového „Gorbačova“, který novodobým soudruhům jasně řekne „eto vaše djelo“. Může být oním Gorbačovem Donald Trump? Toť velká otázka. Ale ze všeho nejvíce budeme potřebovat velkou odvahu. Třeba takovou, jakou měl, kromě skutečné laskavosti a křesťanské lásky k bližnímu, pan kardinál Dominik Duka. Pánbůh mu dej věčnou slávu!
„Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.“
fb
The post Ukradený svátek first appeared on Pravý prostor .
