Irsko, které bylo ještě v 70. letech poměrně chudým státem, má jednu vlastnost, která je výhodou i nevýhodou zároveň: jeho obyvatelé mluví dobře anglicky a valná většina z nich používá angličtinu jako rodný jazyk. Gaelsky mluvící oblasti jsou dnes titěrné a ani těžkoruká snaha prosazovat irštinu do škol tomu moc nepomohla. Nativních mluvčích gaelštiny za dobu existence Irské republiky značně ubylo a běžný Ir mluví anglicky od rána do večera.
Irsky mluvící oblasti v dnešním Irsku. Angr at English Wikipedia . – Transferred from en.wikipedia to Commons., CC BY-SA 3.0 , Link Tato celonárodní schopnost mluvit anglicky je z ekonomického hlediska výhodná, protože Irům v podstatě garantuje snadné zapojení do světového byznysu. Pro softwarové společnosti jako Microsoft byl Dublin přirozeným místem, kde si zřídit své evropské pobočky a nabrat tisíce zaměstnanců.
Leč ona je to zároveň i nevýhoda v tom smyslu, že jakákoliv pitomost vymyšlená někde na kampusu v Berkeley tam okamžitě dorazí s plnou silou, a dokonce by se možná dalo říci, že s dvojnásobnou silou. Irové mají coby poměrně malý národ v rámci anglosféry určitý “mindrák” (nikoliv nepodobný tomu našemu “malý Čecháček”), který si občas kompenzují tím, že jsou pokrokovější než Kalifornie sama.
Jedním z důsledků takové horlivé snahy být první je skutečnost, že Irsko nyní permanentně živí dva tisíce “státních umělců”.
Jako obvykle, původně šlo o dočasný postcovidový program, leč zkuste rozdávat peníze zadarmo jen “dočasně”! Pod nátlakem umělecké obce se program letos na podzim stal permanentním . Uchazečů bylo skoro deset tisíc, leč peníze jsou zatím jen na dva tisíce z nich. Rozhodovalo se tedy losem.
Není divu, že na stránkách CzechDesign.cz, ve článku popisujícím český “status umělce”, hovoří o Irsku závistivým tónem a dost nekriticky opakují větu, že “podle (irského) ministerstva kultury se každé euro vložené do podpory umělců společnosti vrací v hodnotě 1,39 eura”.
To je ovšem typická hodnota vycucaná z prstu; kdyby ten program byl skutečně ziskový, nebylo by potřeba jej omezovat na dva tisíce lidí. Samozřejmě jde o pseudovýpočet, za který by se ani v Sovětském svazu nestyděli.
Podíváte-li se opravdu na příslušný dokument ( PDF ), zjistíte, že jeho autoři vzali na jedné straně “tvrdé peníze” (ty, které se skutečně vydaly), a na druhé straně to vyvážili tím, že se zeptali umělců, zda se jejich život zlepšil (a kupodivu zlepšil!), nebo zda měli více interakcí s veřejností ohledně umění (samozřejmě měli!), kterýmžto jevům pak přiřadili nějaká zcela fiktivní peněžní ohodnocení. Světe div se, jejich suma byla větší, takže ten program prý je pro Irsko výhodný.
Co k tomu říci?
Není bez zajímavosti, že podobný program svého času fungoval v Nizozemsku, kde jej ale v 80. letech zrušili poté , co se státní skladiště naplnila celkem čtvrt milionem kusů různých uměleckých výtvorů, které už pak nebylo kam dávat, ačkoliv různé úřady a školy je dostávaly coby dekorace zapůjčené zdarma.
Jsem upřímně zvědav, jak skončí ten irský. Ale musím se přiznat, že i když jsem tu irskou diskusi o tom, zda ten program změnit z dočasného na trvalý, zaznamenal už v září, bál jsem se o ní vůbec psát – a to hlavně proto, aby se u nás nedejbože někdo na poslední chvíli před volbami neinspiroval. Už i ten současný “status umělce” je dost šílený vynález.
Diskusní fórum ke článku najdete zde .
Hudební epilog
