OSKAR KREJČÍ
Každé výročí „sametové revoluce“ v Československu je vhodnou příležitostí vzpomenout na architekty tehdejších změn nejen ve střední Evropě. A pohlédnout na výsledky jejich práce, zvláště nyní, když časový odstup umožňuje lépe vidět důsledky jejich jednání. Hodnotit je lze různým způsobem – třeba pomocí teze, že v politice se pohybují tři duhy lidí: stavitelé, údržbáři a ničitelé.
Když dva dělají totéž
Historie postavila v poslední čtvrtině 20. století vedle sebe dva velké reformátory: Michaila Gorbačova a Teng Siao-pchinga. Oba tito státníci odstartovali ve svých zemích reformy v okamžiku, kdy se výchozí model socialismu vyčerpal. Počátky čínských reforem jsou starší než sovětské: zpravidla jsou spojovány se závěry jednání Ústředního výboru tamní komunistické strany v prosinci 1978; zahájení sovětské perestrojky spadá do poloviny roku 1985, někdy se ale za tento počátek pokládá usnesení Ústředního výboru KSSS z jeho lednového zasedání v roce 1987.
Konkrétní ekonomické údaje týkající se startu reforem jsou uváděny odlišně, je proto vhodné vnímat je jako orientační – jako základ tendence. Například z přehledů, které na svých internetových stránkách uvádí OSN , vyplývá, že v roce 1980, tedy na začátku čínských reforem, byl hrubý domácí produkt (HDP) Sovětského svazu 3,1krát větší než čínský; v roce 1985, tedy v době, kdy začaly sovětské reformy, byl HDP Sovětského svazu 2,9krát větší než čínský.
Třináct let po zahájení reforem v Číně a přibližně šest let po začátku perestrojky Sovětský svaz přestal existovat. Ovšem až poté začala být podoba reformního úsilí v obou zemích zřetelná.
Po pádu Gorbačova v postsovětském prostoru, obdobně jako ve střední Evropě, zvítězil takzvaný washingtonský konsenzus: nad ekonomikou získaly dohled mezinárodní instituce jako Světová banka, Mezinárodní měnový fond a manipulátoři s hodnotou dolaru; proběhla rozsáhlá, často divoká privatizace; státní zásahy byly omezeny na minimum.
V Číně „pekingský konsenzus“ vsadil na inovace coby klíč k ekonomickému růstu; reformy doprovázelo vědomí, že chaos je při ekonomickém rozvoji vždy přítomný, že úspěch přináší nové problémy; přesvědčení, že státy musejí ve svých reformách zohledňovat národní zvláštnosti a zájmy nezávisle na mezinárodních institucích. [1]
Následující graf ukazuje, že ještě v roce 1992, kdy Mezinárodní měnový fond začal počítat podíl nové Ruské federace na světovém HDP (měřeno podle parity kupní síly), byl ruský podíl vyšší než čínský, a to v poměru 4,9 % ku 4,0 %. Letos by však měl být čínský podíl 19,6 %, tedy největší na světě, zatímco podíl Ruské federace na globálním HDP by měl dosáhnout 3,4 %.
Léčba šokem
Často bývá rozdíl mezi čínskými a sovětskými reformami charakterizován jako protiklad gradualismu a šokové terapie. Není to přesné, ale pro politickou oblast to platí: Moskva postupovala rychlými politickými reformami a pomalými reformními v ekonomické oblasti. Peking naopak. Výsledkem bylo, že v Sovětském svazu se ekonomické nedostatky, zvláště pokud se jedná o dostupnost spotřebního zboží, spojily s lepší informovaností o situaci na Západě. A to v situaci, kdy se rozdíl mezi SSSR a USA z hlediska HDP na hlavu během Gorbačovovy vlády zvětšoval. [2] Za této situace se zákonitě u mnoha lidí v Sovětském svazu porozumění pro „reálný socialismus“ či „rozvinutý socialismus“ měnilo na odpor vůči vedení komunistické strany a státu. Tehdy v Moskvě zaznívaly hlasy, že reformy, které údajně chtěl zavést Nikita Chruščov, selhaly pro odpor byrokratického stranického aparátu, a proto je třeba zaměřit tlak tímto směrem.
Reformy v Číně se snažily navázat na výsledky revoluce, která zvítězila v roce 1949, snažily se být novou fází socialismu; dnešní Čína vnímá sebe sama jaké dítě dvou revolucí. Část moskevského vedení naopak čím dál více přebírala do svého repertoáru nejtvrdší kritiku sovětské minulosti znějící ze Západu. Věřila, že po reformách bude Sovětský svaz přijat jako rovnoprávný člen rodiny západních států.
Subjektivní faktor
Pochopení rozdílné povahy reforem v Sovětském svazu a v Číně může pomoci porovnání životopisů dvou jejich hlavních architektů, tedy Teng Siao-pchinga a Michaila Gorbačova. Politickou socializaci Teng Siao-pchinga předznamenal jeho odchod na studia do Francie, kde se seznámil s Čou En-lajem. Potom následoval krátký kurz na školách Komunistické internacionály v Moskvě. Bylo to v době, kdy se tam diskutovala problematika NEPu, nové ekonomické politiky využívající zákonitosti trhu k oživení hospodářství země zdevastované napřed světovou a poté občanskou válkou. Po návratu do Číny se Teng stal jedním z hrdinů Dlouhého pochodu, účastnil se bojů jak v občanské válce, tak i ve válce proti japonským okupantům. Po založení Čínské lidové republiky roce 1949 prožil ve vysokých stranických i státních funkcích období velké slávy i velkých pádů. Když se po skončení tzv. kulturní revoluce Teng opět vrátil do centra moci, aby zahájil politiku reforem a otevírání se světu, na rozdíl od Gorbačova velmi dobře věděl, co se stane, když ve velké zemi zavládne chaos.
Politická socializace Michaila Gorbačova začala při práci v kolchozu a během studií na právnické fakultě v Moskvě. Pak následovala práce v aparátu Komsomolu a Komunistické strany Sovětského svazu na poklidném jihu evropské části Ruské federace; od roku 1978 Gorbačov působil ve vysokých stranických funkcích v Moskvě. Jeho politické zkušenosti pocházely pouze z tohoto uzavřeného, byrokratickými praktikami přesyceného prostředí.
S určitým zjednodušením lze říci, že Teng Siao-pching patřil do první generace revolucionářů. Přes všechny dramatické životní peripetie zůstal stavitelem a jeho úsilí o vybudování nové společnosti zůstalo propojeno s původními ideály. Po útrapách a zmatcích Velkého skoku a tzv. kulturní revoluce pochopil, že ideologická jednota je sice důležitá, ale že ekonomika má jiné zákonitosti než ideologie. Že pomocí ideologického uvědomění lze na krátký čas zvýšit intenzitu práce, nelze však zvednout produktivitu práce. Pro uklidnění a rozvoj země byla nutná nějaká nová verze NEPu a zkušenosti takových dynamických center světové ekonomiky, jako byl Singapur. Začal se formovat nový obraz socialistické společnosti, která využívá zákonitosti trhu a respektuje národní zvláštnosti.
Gorbačov začal svoji politickou dráhu jako součást třetí či čtvrté generace sovětských vedoucích představitelů, u které vazba na původní ideály spojené s fantazií stavitele mizela. Coby příslušník této privilegované vrstvy se zpočátku snažil o údržbu systému, jak to vyžadovala kariéra v podmínkách byrokratického socialismu. Od začátku přestavby si pak pletl marxismus s osvícenstvím, které vnímá politiku jako hledání a praktikování pravdy: nepochopil roli zájmů v politice. Nevnímal energii a povahu sociálních sil, které pomáhal uvolnit. Vypráví se, že odmítl zasáhnout ve chvíli, kdy obdržel informaci, že se představitelé tří slovanských republik chystají vyhlásit rozpuštění Sovětského svazu. Své nekonání prý zdůvodnil tím, že by takový zásah mohl vyvolat krveprolití. Snad proto si na Západě zachoval tvář laskavého reformátora. Dnes asi vojáci na ukrajinských bojištích vnímají rozpuštění Sovětského svazu, které nerespektovalo růst vlivu radikálního nacionalismu a složitost formování administrativních hranic uvnitř SSSR, jinak než Michail Sergejevič. V každém případě po rozpadu Sovětského svazu se během jedné noci z přibližně 25 milionů etnických Rusů stali cizinci či národnostní menšina žijící za hranicemi Ruské federace.
Odkaz reformátora
Otázkou nebylo a není, zda zachovat byrokratický socialismus, či nikoliv. Režim v Sovětském svazu rozhodně potřeboval zásadní změny – samotný fakt, že se nedokázal bránit, ukazuje, jak nemocný byl. Na konci dějin SSSR se Gorbačov jako první a poslední prezident Sovětského svazu změnil na sebestředného obranářského pragmatika. Snaha zachránit se pomocí dohod se Západem, která zahrnovala i cynické odvržení středoevropských spojenců, vyrůstala z představy, že mezinárodní politika je sérií dohod mezi spřátelenými státníky. V posledních fázích existence Sovětského svazu jako by v Moskvě přijali za svou podivnou metafyziku klasické německé geopolitiky o přirozeném spojenectví Ruska a Německa – myšleno Německa sjednoceného na bázi Spolkové republiky –, které Sovětskému svazu nezištně pomůže.
Občasné fňukání nad tím, že Západ neplní slib nerozšiřovat NATO na východ, je příkladem této naivity: proč by měl například prezident USA či německá kancléřka dodržovat ústní sliby svého předchůdce, když se situace výrazně změnila? Případy, kdy se v mezinárodních vztazích silnější vzdá své výhody, nebývají časté, a už vůbec nejsou trvalé. Rovnoprávné smlouvy, a to i ty ratifikované, jsou v mezinárodní politice dodržovány, jen když zúčastněným stranám vyhovují.
Podbízivá snaha dokázat, že Sovětský svaz už není, co býval, a stal se standardní zemí západního střihu, nakonec nevedla jen k pádu byrokratického socialismu v zemích takzvaného socialistického společenství v Evropě, ale i k implozi samotného Sovětského svazu. Z Gorbačova údržbáře a reformátora se stal Gorbačov rozkladný fenomén. Jestliže Teng Siao-pching odevzdal svoji zemi v lepším stavu, než ji převzal, o Michailu Gorbačovovi se to rozhodně říci nedá.
Poznámky:
[1] O „pekingském konsenzu“ viz LANTEIGNE, Marc: Chinese Foreign Policy. An Introduction . London and New York: Routledge, Taylor & Francis Group, 2020, s. 61–66.
[2] Viz MADDISON, Angus: The World Economy. Volume 1: A Millennial Perspective. Volume 2: Historical Statistics . OECD Development Centre, 2006.
Oskar Krejčí
The post Fenomén Gorbačov first appeared on .
