JAN BARTOŇ
Slovenský premiér Robert Fico označil 17.listopad 1989 za „komunistický puč“ . Je to svérázný způsob výkladu našich moderních dějin a zamlžuje pravou příčinu pádu bolševika.
Na stretnutí so študentmi v Poprade premiér Robert Fico reagoval na otázky o „kriedovej revolúcii“ a incidente spred gymnázia, kde sa objavili nápisy proti jeho osobe; tvrdil, že neodišiel zo strachu a vnútropolitické detaily nechal bokom. V diskusii nečakane rozvinul tému 17. novembra 1989, ktorý označil za „normálny komunistický puč“ kontrolovaný špičkami KSČ, čo podľa neho vysvetľuje jeho „vlažný postoj“ k sviatku. Výborný komentář k tomuto „názoru“ napsal Aston pod titulkem Poznámka k 17. listopadu . Rád bych ovšem upozornil na tehdejší mezinárodní souvislosti událostí 17. listopadu 1989 na Národní třídě.
Tehdejší „tábor míru a socialismu“, jak naši komunisté o státech bývalého východního bloku rádi hovořili, se totiž nacházel v hluboké ekonomické krizi. Po smrti Leonida Brežněva, který vedl sovětské komunisty alias bolševiky, řadu let a prosazoval úplnou kontrolu Moskvy nad státy východní Evropy, se po dvou krátkých období jeho nástupců, kteří zemřeli, dostal k moci Michail Gorbačov . Ten se na rozdíl od svých předchůdců snažil sovětský systém „liberalizovat“. Jeho programem byla tak zvaná „perestrojka“- u nás známá jako „přestavba“ – a naši komunisté, kteří byli po roce 1968 nejvěrnějšími spojenci Kremlu, měli náhle „problém“.
Když se do vedení KSČ dostal Milo(u)š Jakeš – a to až po nástupu Gorbačova – začala poněkud komická část politiky KSČ. Projev v Červeném Hrádku přednesl generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloš Jakeš v pondělí 17. července 1989 na schůzi stranických funkcionářů v kulturním domě v Červeném Hrádku, který je součástí Plzně. Na neformálním setkání komunistů byl projev zaznamenán pracovníky Československé televize a nebyl určen ke zveřejnění. Nahrávka se přesto dostala do vysílání rádia Svobodná Evropa. Neobratné formulace a dosud tabuizovaná témata improvizovaného vystoupení čtyři měsíce před sametovou revolucí vzbudily pozornost u českých posluchačů. Památné věty o tom, kolik berou někteří naši umělci a zpěvačky (Hana Zagorová), tehdy rezonovaly naší společností.
Na podzim 1989 už to v naší společnosti skutečně vřelo. Lidé se už přestávali bát mluvit otevřeně. A naši komunisté na čele s Jakešem byli evidentně „zaskočeni“. Náhle se jim z Moskvy dostávalo rad typu „eto vaše delo“ (to je vaše věc) a ztratili tak de facto půdu pod nohama. V Československu se tehdy porážky komunistických režimů během roku 1989 nijak zásadně nekomentovaly. Jakmile ale padnula Berlínská zeď (9.listopadu 1989) a Gorbačov nepoužil vojenskou sílu, bylo de facto rozhodnuto.
Naši komunisté ztratili kontrolu nad událostmi. Povolili oslavu 17. listopadu za podmínek, že demonstrace proběhne na schváleném místě. Většina demonstrantů ale nakonec zamířila do centra Prahy a střetla se s bezpečností na Národní třídě . Právě na tomto místě se konají každoroční oslavy pádu bolševika v Československu.
Komunistické vedení bylo natolik rozklížené, že po zásahu na Národní třídě kapitulovalo a nechalo věcem volný průběh. Pokud bychom snad měli vzít Ficova slova na chvilku vážně, jednalo se tehdy spíše o jakýsi „komunistický antipuč“, kdy se část bezpečnosti chtěla ještě s odporem vypořádat silou podle „osvědčených metod“, ale „nevyšlo to“.
Rozpad sovětského bloku v roce 1989 byl zapříčiněn zejména tím, že se tehdejší vedení SSSR na čele s Gorbačovem vzdalo řešení „problémů“ vojenskou silou (Maďarsko 1956, Československo 1968) a rozpad byl na světě. Ten pak ještě pokračoval rozpadem SSSR, ale to už je poněkud jiná kapitola.
Jan Bartoň
The post 17. listopad nebyl komunistický puč first appeared on .
