VLADIMÍR KRUPA
Debata o tom, jak se dá skloubit pracovní zákon hodnoty se stejnou mírou zisku v průmyslových odvětvích s rozdílným složeným konstantního a variabilního kapitálu byla tou nejprominentnější a nejviditelnější ekonomickou debatou, která se na konci devatenáctého století okolo Marxova systému vedla.
Debata o tom, jak se dá skloubit pracovní zákon hodnoty se stejnou mírou zisku v průmyslových odvětvích s rozdílným složeným konstantního a variabilního kapitálu byla tou nejprominentnější a nejviditelnější ekonomickou debatou, která se na konci devatenáctého století okolo Marxova systému vedla. Každý, kdo se tématu marxismu tehdy dotknul, tuto kontroverzi nějak komentoval a měl na ní silný názor. Engelsovy komentáře k této kontroverzi tvoří drtivou většinu obsahu jeho předmluvy a doslovu ke třetímu dílu Kapitálu. Böhm-Bawerkův rozbor tohoto problému byl prací, která ho proslavila v širším světě i mimo ekonomické kruhy. Ještě ve čtyřicátých letech dvacátého století pokládal Alexander Gray znalost této kontroverze u studentů ekonomie za něco základního, co je třeba jen lehce připomenout.
S tím, jak byl marxismus na dlouhá léta v ekonomické vědě odsunut na samotný okraj zájmu, se ovšem dostavilo institucionální zapomnění a dnes drtivá většina lidí o této kontroverzi nic neví. To se týká i lidí, kteří se nějakým způsobem hlásí k marxismu nebo s ním sympatizují. Do Studia svobodného přístavu k Urzovi občas chodí debatovat lidé komunistického zaměření a nevzpomínám si, že by se vyskytl jeden jediný, který by se na tento problém dovedl odkázat, zreprodukovat hlavní argumenty a popsat, jak by si představoval jeho řešení.
Účelem tohoto textu je posloužit jako rozcestník k hlavním zdrojům, ze kterých se čtenář může poučit o téhle kontroverzi a zformulovat si na ní svůj názor. Pokud pak bude někdo obhajovat marxismus, tak by to měl udělat s odkazem k o tomuto problému a jeho řešení.
Mezi laickou veřejností je populární rčení ve smyslu, že „komunismus byl dobrou teorií, ale katastrofální praxí.“ Z toho, co si zde ukážeme, podle mého názoru plyne, že komunismus byl především chybnou teorií, jeho katastrofální praxe je nutným důsledkem toho, že byl chybnou teorií, a že se o tom dobře vědělo už za Marxova a Engelsova života.
Stručně shrnutá podstata problému:
Podle Marxova učení je zisk výsledkem vykořisťování zaměstnanců. Míra vykořisťování má tendenci být všude podobná. Mezi různými odvětvími průmyslu a obchodu je ovšem podstatný rozdíl v tom, kolik potřebují ve svém provozu budov, strojů a energie a kolik lidí.
Představme si kapitalistu s kapitálem 100 milionů korun, který se rozhoduje mezi různými investičními možnostmi. Může například postavit obchod, ve kterém zaměstná deset lidí jako prodavače, skladníky, účetního a vedoucí. Nebo si může pořídit stavební firmu, ve které zaměstná 100 lidí různých stavebních profesí. V obou možnostech se bude výrazně lišit to, kolik peněz z původního kapitálu vyplatí za mzdy a kolik za pronájem nebo koupi budovy, za nákupy materiálů a dalšího zboží.
Z Marxova systému, jak by představen v prvním dílu Kapitálu, by mělo plynout, že většího zisku může kapitalista dosáhnout zaměstnáním většího počtu lidí. Jsou to jeho vlastní zaměstnanci, které může vykořistit o nadhodnotu. Stroje, budovy, materiál, energie atd. totiž nakupuje od ostatních kapitalistů a v průměru tak za ně musí zaplatit přesně jejich „hodnotu“. Nemůže počítat s tím, že dosáhne zisku tak, že tyto věci bude kupovat výhodněji pod jejich hodnotou. Oproti tomu zaměstnancům zaplatí jen náklady na obnovu jejich pracovní síly a jejich zaměstnání mu systematicky vytvoří nadhodnotu, kterou si může přivlastnit.
V praxi to ovšem takhle nefunguje – kapitalista očekává z investovaných 100 milionů stejný průměrný zisk, ať už zaměstná lidí hodně, nebo málo. Zde je tedy rozpor mezi systémem a skutečností. Sám Marx na tento problém upozorňuje v prvním díle Kapitálu:
Zdroj: www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/Kapital1.pdf
Zároveň hned dodává, že rozpor je jen „zdánlivý“, že to byl problém, na kterém ztroskotala „klasická ekonomie“ a „Ricardova škola“, a že on představí řešení, ke kterému se dojde přes mnoho mezičlánků až ve „Čtvrté knize.“
Máme tady příslib řešení, které se má objevit v budoucnosti – první díl Kapitálu vyšel v roce 1867 a třetí díl, se slibovaným řešením, až v roce 1894. Co se dělo v mezidobí si můžeme přečíst v Engelsových předmluvách k druhému a třetímu dílu Kapitálu.
…
Zdroj: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1885/kapital2/part0.htm
Zdroj: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1894/kapital3/ch00.htm
(Pozn. Český přepis na web druhého a třetího dílu Kapitálu na marxist.org neobsahuje stránky tištěného vydání. Je to přepis vydání z roku 1956 od Státního nakladatelství politické literatury.)
Dotýkáme se tady kontroverze, která byla zmíněná v kapitole o Rodbertusovi, totiž že Marx byl plagiátorem Rodbertuse. Engels se na toto obvinění rozhodl odpovědět tak, že v předmluvě k druhému dílu Kapitálu (1885) vyzval následovníky Rodbertuse, aby mu ukázali jeho řešení problému „stejné míry zisku“.
V předmluvě ke třetímu dílu popisuje, jak se k tomuto problému vyjádřili Wilhelm Lexis, Conrad Schmidt, Peter Fireman, Julius Wolf, Achille Loria, George C. Stiebeling. Schmidta a Firemana chválí, že se „přiblížili na dohled“ Marxova řešení. Firemana pak odměnil cenou pro vítěze své esejistické soutěže. Wolfa (profesora ekonomie v Curychu) a Loriu (profesora ekonomie v Padově) oproti tomu zahrnuje šťavnatými urážkami. Následující ukázka může osvětlit výživný polemický styl, charakteristický pro Marxe s Engelsem, který mohl být hrdým předchůdcem dnešního Twitteru:
Takové urážení v polemice často bývá maskováním vnitřní slabosti a nejistoty.
U Lexise je zajímavé, že ho Engels hodnotí nízko z hlediska „správnosti“, ale chválí ho za to, jak i jeho verze řešení potvrzuje vykořisťování dělníků.
Jak tedy vypadá Marxovo „řešení“, kterému je věnován druhý oddíl třetího dílu Kapitálu (kapitoly 8-12) a především kapitola 9?
Marx píše, že v prvním a druhém díle Kapitálu se zabýval hodnotou zboží, a ta je odlišná od výrobní ceny zboží, což je nově zavedený termín. Ve skutečnosti se hodnota a výrobní cena budou lišit ve všech výrobních odvětvích, ve kterých se složení konstantního a variabilního kapitálu liší od průměru. Toto tvrzení doprovází několika tabulkami a příklady, které říkají všechny v podstatě totéž.
Výrobky vyrobené v odvětvích s větším podílem konstantního kapitálu, než je průměr, budou mít větší cenu, než je jejich hodnota. Oproti tomu výrobky vyrobené v odvětvích s menším podílem konstantního kapitálu budou mít menší cenu, než je jejich hodnota.
Nejen, že se teď od sebe trvale liší ceny a hodnoty výrobků, ale liší se i vykořistěná nadhodnota od zisku kapitalistů:
Loriův a Böhm-Bawerkův komentář k tomuto „řešení“ zní, že tohle je evidentní rozpor s tím, co Marx psal ve svém prvním dílu. V prvním dílu Kapitálu se ceny rovnají hodnotám a ty jsou dány mírou společensky nezbytné práce vtělené do výrobků. Pokud se na trhu směňuje X pšenice za Y leštidla na boty, tak je jejich směnný poměr dán tím, kolik společensky nezbytné práce bylo vtěleno do jejich produkce. Zisky, které realizují výrobci, jsou pak dány nadhodnotou, kterou vykořisťují od svých zaměstnanců. Ve třetím díle Kapitálu se dozvídáme, že tohle vůbec neplatí. Směnný poměr mezi X pšenice a Y leštidla na boty bude takový, aby producenti pšenice a producenti leštidla na boty dosáhli přibližně podobné míry zisku, a takový směnný poměr nemůže odpovídat množství společensky nezbytné práce, protože pokud výroba pšenice vyžaduje více konstantního kapitálu než výroba leštidla na boty, tak pšenice bude trvale mít větší cenu, než je její hodnota a leštidlo na boty menší cenu, než je jeho hodnota.
Böhm-Bawerk poznamenal, že to je závěr, ke kterému dojde každý nezaujatý logický myslitel.
Zdroj: https://oll.libertyfund.org/titles/karl-marx-and-the-close-of-his-system-a-criticism
Charakteristické pro Marxe je, jak vytrvale předstírá, že tento rozpor je problém všech ostatních ale nikoliv jeho samotného:
Spor o slučitelnost stejné míry zisku s pracovním zákonem hodnoty, který vytrvale doutnal, se po vydání třetího dílu Kapitálu rozhořel jasným plamenem a vyprovokoval Engelse k sepsání doslovu, který doplnil do vydání třetího dílu Kapitálu:
Engelsův doslov se stal základem pro široký vějíř interpretací toho, jak to vlastně Marx doopravdy myslel. Engels tu nejprve chválí pokus Schmidta vyložit si pracovní zákon hodnoty jako výchozí nutnou hypotézu, která samozřejmě neodpovídá skutečným faktům kapitalistického světa. Dodává k tomu ovšem, že tohle pojetí je podle jeho názoru nesprávné.
Zdá se, že dokonce ani Engels si nebyl tak docela jistý, jak to Marx nakonec myslel, když používá frázi „podle mého názoru.“ Pochvalně se zmiňuje o Werneru Sombartovi a jeho pokusu interpretovat Marxe.
Detailní odpověď na Sombartovu apologii je součástí Böhm-Bawerkova spisu. Tady jen dodáme, že jestli byl Sombart tím, kdo Marxe pochopil, tak jeho další intelektuální vývoj svědčí o tom, že chápání marxismu není žádnou zárukou integrity. Během První světové války publikoval nacionalistickou propagandu Händler und Helden a dožil se i nástupu nacismu, který oslavil chvalozpěvem na Hitlera.
Engels ve svém doslovu vyjadřuje názor, že pracovní zákon hodnoty byl výchozím bodem směnných vztahů v dávné (nebo i nedávné) předkapitalistické společnosti a prosazování kapitalistické konkurence tyto vztahy postupně změnilo. Zároveň lituje, že Marx nežil déle, aby tuhle otázku mohl sám podrobněji osvětlit:
Tyto a podobné pasáže Engelse vedly pak budoucí komentátory k interpretacím, podle kterých pracovní zákon hodnoty není popisem stavu v kapitalismu, ale platil plně buď v primitivních komunistických společnostech minulosti, nebo znovu bude platit až v rozvinuté komunistické společnosti budoucnosti. Fakt, že z platnosti tohoto zákona bylo odvozeno kapitalistické vykořisťování současnosti, však působí v těchto výkladech velký zmatek.
Uveďme si stručně, jak hádanku stejné míry zisku při rozdílném organickém složení kapitálu vyřešila ortodoxní, neoklasická a Rakouská ekonomie.
Kapitál je produktivní stejně jako práce v tom smyslu, že přispěje k budoucí hodnotě vyrobených statků. Jeho současná hodnota pro podnikatele není dána tím, kolik pracovních hodin bylo potřeba k jeho vytvoření, ale odhadem toho, jak jeho využití zvětší budoucí produkt. Cena, která je za kapitál placená v současnosti, vzniká tak, že obě strany transakce mají opačné pořadí časových preferencí. Podnikatel, který kapitál (například ve formě strojního vybavení), kupuje nebo si pronajímá, hodnotí peníze, které s jeho pomocí v budoucnu může vydělat výše, než peníze, které platí v současnosti. Výrobce strojního vybavení má opačné pořadí preferencí a preferuje dostat peníze hned teď.
Podnikatel nakonec platí plnou současnou hodnotu jak práce, tak kapitálu, na základě odhadu toho, jaká bude v budoucnu hodnota produktu, který bude teprve vytvořen. Proto může převládnout v odvětvích s rozdílným organickým složením kapitálu tendence ke stejné míře zisku, pokud ziskem míníme jen přebytek ceny výsledného budoucího produktu nad cenou v současnosti vynaložených nákladů. Ekonomického zisku dosáhnou nakonec jen ti podnikatelé, kteří dokázali budoucí podmínky odhadnout lépe než jejich konkurenti.
Tento pohled odhaluje produktivní roli, jakou mají ve výrobních procesech podnikatelé a kapitalisté – odhadovat a investovat na základě odhadů toho, jak bude vypadat budoucnost. Na volném trhu také neobstojí tvrzení, že dělníci mají nějak systematicky znevýhodněnou pozici. Stejná míra zisku v odvětvích s rozdílným organickým složením kapitálu může znamenat jen jediné – zaměstnavatelé platí svým zaměstnancům, od kterých nakupují jejich pracovní sílu, stejně, jako kapitalistům, od kterých kupují strojní vybavení, suroviny a energie. Všichni v průměru dostanou svou současnou hodnotu toho, co prodávají, a práce nemá na trhu práce žádnou systematickou nevýhodu.
Právě toto je pro Engelse nepřijatelné:
Na závěr uveďme čtyři argumenty Marxových apologetů, na které Böhm-Bawerk odpovídá ve své práci.
První argument: I když se jednotlivé komodity prodávají nad nebo pod svojí hodnotou, tak tyto rozdíly se navzájem vyruší a celkové ceny vyprodukovaných komodit budou rovny součtu jejich hodnoty.
Druhý argument: pracovní zákon hodnoty vládne pohybu cen, protože pokles nebo zvýšení pracovní doby způsobí pokles nebo zvýšení výrobních cen.
Třetí argument: pracovní zákon hodnoty vládne směně v předkapitalistických fázích vývoje společnosti, ve kterých ještě nedošlo k proměně hodnot na výrobní ceny.
Čtvrtý argument: v komplexním hospodářském systému pracovní zákon hodnoty reguluje ceny alespoň nepřímo a v poslední instanci, protože celková hodnota komodit, daná zákonem hodnoty, určuje i celkovou nadhodnotu. Nadhodnota pak určuje množství průměrného zisku.
—
Odpověď na první argument. Vysvětlení směnných poměrů na trhu je základní ekonomickou otázkou a základem ekonomického výzkumu od dob dávno před Marxem. Marx v prvním díle postupuje stejně jako Ricardo a stejně jako mnozí další způsobem, který se na první pohled musí jevit jako pokus vysvětlit směnné vztahy mezi různými oddělenými komoditami. Pak ale je tento pokus – skrytě nebo otevřeně – odvolán a jeho odpověď už není odpovědí na základní otázku ekonomie, ale přinejlepším na nějakou úplně jinou otázku.
Ve skutečnosti se ani nejedná o odpověď, ale o prostou tautologii. Stejným postupem bychom mohli například dokázat, že komodity se navzájem směňují podle svojí specifické hmotnosti. Je sice pravda, že 1 kg zlata se směňuje za 40 000 kg železa, ale když se to vezme dohromady, tak celková zaplacená cena odpovídá přesně ceně za 40 001 kg materiálů. Je pak hmotnost tím, co určuje směnnou hodnotu komodit?
Odpověď na druhý argument. Zde dochází k očividné logické chybě. To, že za „jinak stejných okolností“ se ceny budou měnit podle množství vynaložené práce, nedokazuje nic víc a nic méně, než že práce je jedním z faktorů, který má vliv na výsledné ceny. Je to tedy důkaz faktu, na kterém se shodl celý svět a který učí i klasičtí a „vulgární“ ekonomové. Ovšem ve svém prvním dílu v zákonu hodnoty Marx tvrdil daleko více – tvrdil, že mimo náhodných a momentálních fluktuací je práce jediným faktorem, který determinuje směnné poměry mezi komoditami. Evidentně by důkazem jeho platnosti bylo jen to, kdyby žádná jiná příčina nedokázala způsobit trvalé změny cen než změny v množství pracovního času. Toto ovšem Marx netvrdí a ani nemůže tvrdit. Výsledkem jeho vlastních úvah je, že k trvalým změnám cen může dojít i tehdy, když se pracovní čas nijak nezmění, ale změní se organické složení kapitálu.
Odpověď na třetí argument. Pracovní teorie hodnoty nemůže platit ani za primitivních podmínek protože ani za primitivních podmínek není pracovníkům lhostejné, kdy přesně dostanou odměnu za svojí aktivitu. Pokud některé výrobní procesy vyžadují delší časové období – například proto, že se při nich musí čekat, až rostliny vyrostou a dozrají, nebo zvířata než vyrostou a dospějí – tak i při vynaložení stejného množství práce tady bude větší hodnota než v procesech, kdy se čekat nemusí. Různé délky i primitivních výrobních procesů povedou k cenovým poměrům, které se budou lišit od toho, co tvrdí pracovní teorie hodnoty. Marx a Engels tady předkládají různé úvahy a tvrzení a odvolání se na historické podmínky v komunisticky organizovaných pospolitostech, ale nemají žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by to tak někde skutečně bylo.
Odpověď na čtvrtý argument. Celková nadhodnota je v Marxově systému rozdílem mezi celkovými cenami vyprodukovaných komodit a vyplacenými mzdami. V prvním díle Kapitálu Marx bezpodmínečně tvrdil, že výše mezd je daná hodnotou práce, která je stanovená stejně jako u každé jiné komodity pracovní dobou nutnou k vyprodukování prostředků pro reprodukci pracovní síly. Živí jedinci potřebují pro udržení svého života určité množství prostředků a pracovní doba nutná k vyprodukování těchto prostředků je hodnotou jejich práce. Ve třetím díle je Marx nucen toto tvrzení výrazně modifikovat a uznává, že i nutné prostředky obživy se prodávají za ceny, které se liší od nutné pracovní doby. V tom případě se variabilní část kapitálu (vyplacené mzdy) také liší od svojí hodnoty a tak se determinující faktor, který je cizí pracovnímu zákonu hodnoty, dostává do výpočtu celkové nadhodnoty. Dalším faktorem se stává celkové množství kapitálu ve společnosti, které ovlivňuje průměrný poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem.
Práce je zkrátka jedním z faktorů produkce a ani podle Marxova výkladu nevládne nad cenami ani bezprostředně ani v poslední instanci, ani nad konkrétními a ani nad celkovými cenami.
Vladimír Krupa
The post Stejná míra zisku: Marxův bludný balvan ekonomie first appeared on .
