ALEXANDER GRAY
Kníže Petr Kropotkin je pravděpodobně nejreprezentativnějším a nejatraktivnějším z moderních anarchistů. Nikdo neznázorňuje obdivuhodněji ten proud v anarchismu, který z něj v určitých iteracích činí doktrínu vegetariánů a pacifistů.
(b) Kropotkin
Kníže Petr Kropotkin (1842-1921) je pravděpodobně nejreprezentativnějším a nejatraktivnějším z moderních anarchistů. Vyrůstal v nejvyšších dvorských kruzích Petrohradu, aby se posléze přesunul do exilu, který trávil na pohostinném pobřeží Harrow a Brightonu. Vývoj událostí mu v roce 1917 umožnil odjet z Brightonu zpět do Ruska. Jeho pohřeb se, s povolením Lenina, stal posledním veřejným shromážděním anarchistů v SSSR. Těsně před smrtí ještě údajně varoval v dopisech dělníky Evropy před nebezpečím bolševismu.
Kropotkinovo kouzlo spočívá v jeho neurážlivosti. Jeho stylem není pěna u úst Bakunina, ani násilí s příchutí šílenství nihilistů. Nikdo neznázorňuje obdivuhodněji ten proud v anarchismu, který z něj v určitých iteracích činí doktrínu vegetariánů a pacifistů. Když Kropotkin mluví o ideji revoluce, tak je to revoluce sametová a revoluce v myšlení, humánní přechod společnosti do jiného stádia vývoje, při kterém nebude žádná hlava rozbita a žádnou střechu nenavštíví červený kohout. S takovým přístupem byl zaslouženě jedním z nejoblíbenějších politických exulantů.
Význam Kropotkina je současně ten, že na rozdíl od většiny ostatních anarchistických autorů, kteří jsou anarchističtí i ve své prezentaci, poskytl ve své knižní tvorbě přehledné a systematické vyznání víry, která v něm byla. Možná nebyl schopen psát tak, aby se neuskutečnitelné jevilo uskutečnitelným, ale alespoň se jeví být atraktivním průvodcem na květinové cestě k revoluci. Ve své podstatě je Kropotkin svědkem pokračujícího vlivu Proudhona a Godwina. Jiným směrem může sloužit jako předstupeň syndikalismu, ačkoliv syndikalismus již existoval během Kropotkinova pozdějšího života.
Zlehka se dotkneme toho, co má Kropotkin společné s ostatními. Základním faktem života v kapitalismu je vykořisťování. Svět je bohatý, ale dělníci jsou chudí. To je starý příběh, ale nikým vyjádřený lépe než dřívějšími aforisty a básníky.
Boháč se namáhá shromažďováním majetku, a odpočívá-li, sytí se svými rozkošemi.
Chuďas se namáhá při skrovném živobytí, a odpočívá-li, upadá do bídy. (Sírachovec 31:3)
Tíživá chudoba chudých existuje, protože zásadní věci si přivlastnila hrstka. Dosud jsme na známé cestě.
Kropotkin není unikátní tvrzením, že produkce je v zásadě společný proces, ale určitě klade docela mimořádný důraz na tento bod, který se stává základním kamenem jeho argumentace. Stejně jako ve finančních vědách, kde existuje poněkud heretická teorie, že veškeré zdanění dopadne obecným rozptýlením skrze celou společnost, tak Kropotkin přichází s teorií obecně rozptýlené produkce. Všechno ve skutečnosti vytvářejí všichni a nikdo se nemůže chlubit, že by něco vytvořil bez pomoci. Neexistuje myšlenka, neexistuje vynález, který by od počátku nebyl společným vlastnictvím. 1 Když vezmeme v úvahu minulost, tak veškerá produkce je „sociálním faktem.“ Výrobní nástroje jsou částí společného dědictví celé lidské rasy. Nikdo by nedokázal tvořit bez pomoci všech druhů lidí, mrtvých i živých. Jak bychom měli posoudit, jakým dílem kdo přispěl k produkcí? 2 V názorné ilustraci říká, že Paříž je plodem osmnácti století dřiny, práce padesáti generací celého francouzského národa. 3 Jak by si kdokoliv mohl přivlastnit i tu nejmenší budovu v takovém městě bez spáchání flagrantní nespravedlnosti? Pokud jsou výrobní prostředky kolektivním dílem lidstva, tak by jejich produkt měl být kolektivním vlastnictvím lidské rasy. Všechno patří všem stejným dílem.
Z toho plyne, že mzdový systém je chybný a musí být zrušen. Je základem mzdového systému, že posvěcuje soukromé vlastnictví a rozlišuje mezi mým a tvým . Navíc předpokládá, že je možné zhodnotit práci každého jednotlivce. Jedním ze zásadních omylů kolektivistů je jejich snaha zachovat mzdový systém. Vyhlásit princip „každému podle jeho potřeb“ znamená trvat na nespravedlnosti, protože změření potřeb každého člověka bude navždy nemožné. 4 Stejně tak „právo na práci“ je jen iluzí. Musíme vyhlásit „právo na život.“ Potřeby (a jejich uspokojování) musí mít přednost před povinnostmi. Společnost se musí začít dělit o existenční prostředky. 5
—
Co se státem, ke kterému ortodoxní kolektivisté upínají své naděje jako k hrázi proti vykořisťovatelským tendencím sobecké menšiny? Kropotkinova odpověď je, že stát je arcidarebákem a prvotní příčinou systému vykořisťování člověka člověkem. Stát je definován jako:
„společenství vzájemných záruk mezi majitelem pozemků, vojenským velitelem, soudcem, knězem a později i kapitalistou, kteří navzájem podporují svou autoritu nad lidmi a vykořisťováním chudoby mas sami bohatnou.“ 6
Je to třídní organizace podle popisu marxistů. Docela konzistentně Kropotkin také odmítá argument, že nyní trpíme „anarchistickou produkcí“, která je umožněna státním přístupem laissez faire. Jeho odpovědí je, že nikdy neexistoval stát, který by byl laissez faire . Stát byl vždy vědomě na straně kapitalistů a monopolistů a nikdy nedal pracujícím svobodu postavit se proti vykořisťování. Ve skutečnosti, dnes a také v minulosti, to byl státní zásah, který poskytl prvotní základ všech kapitalistických majetků. 7 Stejně jako musí zmizet soukromé vlastnictví, tak musí zmizet současně stát, orgán a primární komplic všech vykořisťovatelů.
Abychom správně porozuměli protistátním teoriím Kropotkina, musíme vědět, že považoval stát za něco relativně nového a vzniklého až v moderní evropské civilizaci. Tvrdí, že stát je forma, do které se společnost rozvinula teprve od šestnáctého století dále. 8 Lze tedy argumentovat, že neútočí na stát jako takový, ale na moderní stát, který se rodí až v době Jeana Bodina a Machiavelliho. „Skuteční historikové,“ poznamenává s nepříjemně výhrůžnou kurzívou, „vědí, že stát byl postaven na troskách svobodných měst středověku.“ Tuto otázku raději přenechme skutečným historikům.
—
Máme formulovány dva cíle a s patetickým optimismem Kropotkin přesvědčil sám sebe, že politický proud doby silně směřuje k tomuto dvojímu cíli komunismu a anarchii. Zde se budeme věnovat několika významnějším myšlenkám Kropotkina. Možná má pevnější půdu pod nohama, co se týče pohybu směrem ke komunismu než směrem k anarchii, kde se naopak nachází na velmi vratkém terénu. Ale i tak je váha jeho závěrů ve věci komunismu poněkud větší, než aby jí mohlo unést několik křehkých příkladů, které cituje. Široce řečeno se snaží argumentovat, že komunistické principy se prosazují „v tisících záležitostí moderního života“ 9 , ačkoliv počet citovaných příkladů daleko zaostává za tímto kulatým číslem. Existovaly mosty, kde se platilo mýtné. Dnes můžete překračovat řeku zadarmo. Voda z vodovodního kohoutku je vaše bez dalších podmínek (pokud platíte vodné). Městská muzea a knihovny si můžete užívat, jak dlouho chcete. Zónové jízdenky ve veřejné dopravě umožňují držitelům trávit dny a noci po tramvajích, metru a autobusech. V těchto případech Kropotkin argumentuje, že se uplatňuje princip „vezměte si vše, co chcete“ a chtěl by, abychom uvěřili, že existuje obecná tendence neměřit individuální spotřebu. Příklady uvedené Kropotkinem jsou ovšem poněkud slabé a ve své většině závisejí na existenci státní autority vyzbrojené velmi podstatnými pravomocemi, což by pro anarchisty mělo být spíše děsivé.
Pokud by Kropotkin psal o něco později a mluvil o možnostech spíše než o projevených tendencích, tak by svou tezi mohl vyjádřit ještě silněji. Během dvou světových válek vyrostla generace, která se poučila, že může existovat společnost, ve které jsou peníze impotentní, pokud nejsou doplněny příslušnými přídělovými lístky. Navíc tyto přídělové lístky jsou rozdělovány všem bezplatně a (mimo zvláštní ohledy) ve stejných množstvích. Mohlo by být zajímavé spekulovat, co by Kropotkin odvodil z přídělového světa. Bezpochyby systém přídělů, který je rozšířen na všechny očividně k životu nezbytné potřeby, je jedním z přístupů ke komunismu, i když je potřeba ještě něco víc, aby to nebyl jen přístup. Kropotkin má pravděpodobně pravdu, když klade důraz na možnosti, které jsou ilustrovány rozvojem sociálního systému. V budoucnosti stát velmi pravděpodobně bude poskytovat více a více služeb „bezplatně“ nebo za fixní poplatek. Od bezplatných obědů pro školáky k bezplatným obědům pro dělníky je jen relativně malý krok. Stejně malý krok je od politiky vysoce subvencovaného chleba k politice poskytování bezplatného chleba. Rozdíl mezi municipálním bydlením poskytovaným za neekonomicky nízké nájemné a bez nájemného je už jen ve stupni. Určitě není mimo lidskou představivost stát, ve kterém budou poštovní služby k dispozici zdarma a celé břemeno nákladů bude přeneseno na daňového poplatníka, za předpokladu, že ten ho unese. To může být pointou Kropotkinových argumentů a vztahuje se to k jednomu významnému vývoji naší doby. Žijeme v časech, kdy je hodně druhů komodit a služeb široce dostupných na základě politiky subvencí, dotací a pobídek. Bezplatné vzdělávání vede docela logicky k bezplatnému poskytování učebnic a školních obědů. Bezplatná zdravotní péče vyžaduje doplnění bezplatnými léky a bez velké dávky představivosti si člověk může vybavit argumenty pro bezplatné rozdělování chleba a mléka. Subvencujeme naše zemědělství a těžbu uhlí jakbysmet. Žijeme v dotační době. Debatu o tom, jestli je společnost založená na univerzálních dotacích současně společností komunistickou, můžeme přenechat studentům prvních ročníků a padlým andělům. Co se týče bodu, o kterém mluvil Kropotkin, je ovšem jasné, že tento typ komunismu, který by byl charakterizován bezplatným rozdělováním chleba, je pro většinu lidí docela nepředstavitelný bez silného státu vybaveného silným ministerstvem financí, silným ministerstvem dopravy a silným ministerstvem výživy.
Kropotkinův argument, že tady se odehrává pohyb směrem k anarchismu, nemůže být ani věrohodněji a udržitelněji reinterpretován. Argumentuje, že za určitým bodem se projeví tendence setřást jho autority a zamířit k systému založeném více či méně na principech individuální svobody. 10 Překvapivé je jeho tvrzení, že „ve všech oblastech státy ustupují a přepouštějí svoje funkce soukromým jednotlivcům.“ 11 Tato „tendence lidské rasy… zredukovat státní zásahy na nulu“ 12 se neprojevuje nijak očividně v době, ve které žijeme, a ve skutečnosti se neprojevovala ani v době, kdy Kropotkin psal. Argument, nakolik to je argument, je příbuzný pozdějšímu cechovnímu socialismu. Poukazuje na obrovské rozšiřování dobrovolných spolků všech druhů spojujících lidi se společným zájmem, kteří si přejí dosáhnout společného cíle. Existují učené společnosti, odborové svazy i spolky vzájemné výpomoci. Dále anglická asociace záchranných člunů, nebo Červený kříž. Některé ze spolků působí také mezinárodně. Železniční odbory, docela nezávisle na státech, ve kterých působí, uzavírají a dodržují mezi sebou mezinárodní dohody v záležitostech, kde se jejich zájmy potkávají. Podle názoru Kropotkina funkce státu postupně přecházejí na tato „lidská uskupení, která jsou vytvářena svobodně.“ Ve velkém měřítku jsme tak spojeni svobodnými dohodami a neohraničené rozšiřování těchto spontánně vzniklých skupin nás jednoho dne vysvobodí od státního zasahování. Veškerá práce světa bude prováděna svobodnými spolky, které vzniknou za konkrétními účely.
Co se tohoto argumentu týče, tak velký počet dobrovolných spolků je nepopiratelný fakt, ale z vývoje věcí je téměř opakem pravdy pokládat je za možné dědice funkcí státu. V příkladech, které jsou relevantní pro otázku státní aktivity, byla obvyklá sekvence událostí taková, že nejprve vznikly dobrovolné organizace. Když se podařilo přesvědčit veřejné mínění, že tady existuje chvályhodný cíl, tak přišel stát a funkce dobrovolných spolků vzal na sebe. To se často dělo s argumentem, že dobrovolné aktivity by se mohly duplikovat, a že v každém případě nestačily na daný úkol. Stát vždy pohltil velké soukromé a dobrovolné iniciativy. Soukromě vzniklá nemocnice – patet omnibus – předcházela a ukazovala cestu municipálním a státním nemocnicím. Řada spolků vzájemné výpomoci se stala základem plánů na zdravotní a sociální pojištění. Odbory se snažily prosadit minimální mzdy dlouho před přijetím Trade Board Acts. Tento seznam bychom mohli rozšiřovat do nekonečna. Snad bylo řečeno dost, aby bylo patrné, že dobrovolné spolky a nevládní organizace, přinejmenším v naší době, nezbavily stát jeho funkcí. Spíše se staly průkopníky dalšího rozšiřování státní aktivity.
—
Navzdory tomu, jak svět postupně směřuje k anarchii, tak revoluce je podle Kropotkina přesto nezbytná, aby zařídila „vyvlastnění všeho, co umožňuje jednomu člověku přivlastňovat si produkt dřiny jiného člověka“ 13 – a samozřejmě také zařídit „právo na život“. V Conquest of Bread poskytuje Kropotkin úplně detailní a extrémně naivní popis své revoluce, která, v ovzduší bezstarostnosti, je velmi podobá generální stávce kombinované s piknikem na Bois de Vincennes. Před tím ještě nastane zespolečenštění chleba, příbytků a oblečení. 14 To se má dít spontánním hnutím, kdy se vytvoří skupiny v každé ulici, které zhodnotí dostupné zásoby a budou dohlížet na jejich distribuci. Vydat se revoluční cestou a při tom se spoléhat na skupiny, které „se vytvoří“ naneštěstí nebere v úvahu možnost, že na každém místě může vzniknou více než jedna skupina. Může vskutku vzniknout celá plejáda skupin, mezi kterými může vznikat napětí a třecí plochy na neočekávaných místech. Avšak v Kropotkinově světě se vše rozhodne v debatě a všichni jsou nejen zdvořilí, ale dokonce rozumní – kvality, které nemají vždy svůj domov v srdci revoluce. A také, jako u syndikalistů, se nesmíme na změny nadměrně připravovat:
„V každém případě systém, který vznikne spontánně, pod tlakem okamžitých potřeb, bude nekonečně lepší než cokoliv, co může být vynalezeno mezi čtyřmi stěnami knižními teoretiky, kteří zasednou v množství výborů.“ 15
„Člověk dosáhne velkých věcí a dosáhne jich lepšími a jednodušším metodami než těmi, které jsou mu dopředu nadiktované.“ 16
Toto je anarchistický ekvivalent optimismu, který nás ujišťuje, že nakonec všechno dobře dopadne. Později uvidíme, jak se pro syndikalisty stala nepřipravenost jednou z hlavních ctností, jako v jistém smyslu byla také v raném křesťanství.
Popis fáze revoluce, která se týká transferů domů, se stala klasickým příkladem bezelstnosti anarchisty, který nezná tento svět a neví, jak to v něm chodí. Poté, co se patřičné skupiny dobrovolníků ustavily a shodly se na plánu, svolají veškeré obyvatele na shromáždění na příhodném místě a provedou redistribuci:
„Pak tito občané, aniž by čekali na něčí svolení, půjdou a vyhledají své soudruhy, kteří žijí v bídných bytech a chatrčích a řeknou jim: Tentokrát máme bez pochyby skutečnou revoluci, soudruzi. Dostavte se dnes večer na to a to místo, budou tam všichni z okolí, budeme přerozdělovat obytné domy. Jestli se vám nelíbí ve vašem slumu, přijďte si vybrat jeden z bytů o pěti pokojích, které se budou rozdělovat a až se do něj nastěhujete, zůstanete tam beze strachu. Lid je ve zbrani a kdo by se vás odvážil vystěhovat, tak se mu bude zodpovídat.“ 17
Bude to velká noc, až se všichni obyvatelé Battersea, Lambethu, Stockwellu a částí Wandsworthu shromáždí v parku Battersea, aby probrali drobnou záležitost s bydlením. Je zvláštní přenášet vzpomínky na ruský Mir 18 do okolností, které očividně vyžadují jinou techniku.
—
Je zbytečné dále poslouchat písně nevinnosti a nezkušenosti, které tematicky podkreslují Kropotkinovu revoluci. Zajímavější bude si představit, nakolik je to možné, strukturu společnosti, kde by převládl anarchismus Kropotkinova typu. To jsme v podstatě již naznačili v souvislosti s Kropotkinovým argumentem, že směřujeme k anarchii prostřednictvím procesu, ve kterém státy předávají své funkce velkému počtu dobrovolných organizací. 19 Vskutku hlavní cíl anarchismu je představen jako probuzení konstruktivních sil v masách lidí. 20 Zde se projevuje příbuznost anarchismu s liberální tradicí. Doktrína, že „masy“ mají dělat věci samy pro sebe má srdečného podporovatele v Johnu Stuartu Millovi. Takto při zmenšování a smršťování státu a s růstem sdružení a federací sdružení, komun a federací komun, které mohou libovolně vznikat a zase zanikat, spojovat se, přidružovat se nebo se rozcházet, všichni lidé žijí v přátelství a dosáhli jsme anarchistického ráje. 21 Toto svobodné fungování svobodných asociací nevyžaduje nic, ani by neupotřebilo cokoli, co se podobá současné zastupitelské vládě, která je formou vhodnou pro kapitalistickou nadvládu. Co chceme (a to slovo je zde významné) je něco „lidovějšího, decentralizovaného a bližšího starým lidovým shromážděním, pokud máme vládnout sami sobě.“ 22 Kropotkin, který neměl očividně velkých námitek proti státu, jak existoval před šestnáctým stoletím, by asi nic nenamítal proti elementárním lidovým shromážděním. Podobně jako Godwin by pravděpodobně toleroval farní rady.
Koncepce zákona je těsně propojena s koncepcí státu, tudíž je evidentní, že anarchista, který stát vyhodil přes palubu musí být také připraven zbavit se zákona a ponechat nanejvýš dobrovolně přijaté dohody. K zavržení zákona ovšem mohou vést rozličné důvody. Tomuto tématu z Kropotkinova pohledu dominují dvě hlavní ideje. První je, že ve svém působení je zákon zbytečný. Idea „vzájemné výpomoci“ 23 má u Kropotkina mimořádný význam. Hlásal, že zákon vzájemné výpomoci je daleko důležitější než zákon vzájemného boje. Morální smysl lidstva je další evolucí instinktu vzájemné pomoci. Ten poskytne sílu „nekonečně mocnější, než jsou příkazy každého náboženství nebo každého zákonodárce.“ 24 Pokud se přeneseme přes podivnou terminologii teorie vzájemné pomoci, tak pravděpodobným závěrem je, že instinkt k benevolenci bude dostatečnou silou, která udrží lidi v mezích i bez příkazů zákona.
Druhá osa útoku na zákon má dokázat, že v podstatě jde o nadbytečnost, do které byly současně vloženy zlé úmysly. Jádro zákona je již přítomno ve zvycích a obyčejích. Zákon je potvrzením existujících zvyklostí a dává jim pevnou formu. 25 Podle jednoho extrémního tvrzení, které by mohl vyvrátit i letmý pohled do jakéhokoliv zákoníku: „Zákony mohou pouze následovat ustanovená fakta.“ 26 Zákon je pouhým součtem „určitých zvyků a obyčejů, jejichž užitečnost je již uznána.“ Do toho ovšem vstupují zlovolné infuze. Zákonodárci skrytě přidávají něco nového, „co je zcela ku prospěchu armády a vládnoucí menšiny.“ 27 Soubor dobrých tradic a zvyků je něčím, proti čemu nelze nic namítnout. Ovšem „zákon“ by neměl být redukován do písemné podoby. Tak se z něj stává nástroj, kterým minulost spoutává budoucnost. Slovy, která jsou možná zmatenou citací Godwina: „Není možné vydávat zákony pro budoucnost.“ 28
Snad bylo řečeno dost k pochopení hlavních vlastností Kropotkinova anarchismu. Chtěl znovu oživit hustěji osídlenou rajskou zahradu, obývanou vinou nepolíbenými lidmi. Ve zbytku svého díla je celkem věrný prvkům, které do anarchistické tradice přinesl Fourier. Práce bude samozřejmě atraktivní a snadná – čtyři nebo pět hodin denně. Do penze se bude chodit už v pětačtyřiceti letech. 29 Stejně tak bude možné práci měnit podle chuti. Ne nadarmo létal Fourierův motýlek z květiny na květinu. 30 To vše nevyhnutelně vyžaduje eliminaci Fourierových parazitů: pomyslete „kolik lidí v takzvaných civilizovaných národech neprodukuje nic, kolik jich pracuje ve škodlivých profesích… a kolik je jen neužitečnými prostředníky.“ 31 Fourier vyjádřil tutéž myšlenku jen s větší fantazií, a tudíž je více pamětihodný. Více lidí ji vyjádřilo s větší výřečností. Saint-Simon to řekl v jedné větě, která na čtenáře štěkala kapitálkami. A nakonec ta hrozná vize osmi milionů žen, které tráví dvě až tři hodiny u osmi milionů ohňů, aby připravily osm milionů pečení – ačkoliv pero mohlo být Kropotkinovo, myšlenka byla dozajista Fourierova. Pokud zpovzdálí sledujeme tuto chaotickou, zmatenou a nadbytečnou aktivitu osmi milionů žen, tak poslední myšlenkou může být: jak anarchistický je náš způsob života, dokud nedospějeme k přijetí anarchismu!
Alexander Gray / Vladimír Krupa
Odkazy :
1) The Conquest of Bread, str. 7 (vydání Chapman and Hall). 2) The Conquest of Bread, str. 33. 3) The Conquest of Bread, str. 103. 4) The Conquest of Bread, str. 227. 5) The Conquest of Bread, str. 28-29, 230-231. 6) Modern Science and Anarchism, str. 81. 7) Modern Science and Anarchism, str. 82-83. 8) Modern Science and Anarchism, str. 80. The State, its historic role, str. 10. 9) The Conquest of Bread, str. 35. 10) The Conquest of Bread, str. 40. 11) The Conquest of Bread, str. 188. 12) The Conquest of Bread, str. 41. 13) The Conquest of Bread, str. 57. 14) The Conquest of Bread, str. 64. 15) The Conquest of Bread, str. 80. 16) The Conquest of Bread, str. 107. 17)The Conquest of Bread, str. 108. 18) Ruské slovo Mir má významy „mír“, „svět“ ale historicky také venkovskou komunitu se společným majetkem. 19) Modern Science and Anarchism, str. 66-67. 20) Modern Science and Anarchism, str. 68. 21) Bude vhodné reprodukovat vlastní Kropotkinovu definici, která je uvedena v jedné z pasáží, kde očividně cílí na jazykovou přesnost: „Anarchisté zplodí společnost, ve které budou všechny vzájemné vztahy jejích členů regulovány nikoliv zákony, nikoliv autoritami, ať už sebe ustavenými nebo volenými, ale vzájemnými dohodami mezi členy této společnosti a součtem společenských zvyků a norem – které nebudou petrifikovány zákonem, rutinou nebo pověrami, ale budou se neustále rozvíjet a přizpůsobovat okolnostem v souladu s neustále rostoucími požadavky svobodného života stimulovanými vědeckým pokrokem a postupným nárůstem vyšších ideálů.“ (Modern Science and Anarchism, str. 45). 22) Modern Science and Anarchism, str. 84. 23) Mutual Aid je pravděpodobně nejvýznamnější z Kropotkinových knih, ačkoliv méně důležitá pro naše pojednání. 24) Modern Science and Anarchism, str. 21. 25) Modern Science and Anarchism, str. 35. 26) Modern Science and Anarchism, str. 68. 27) Modern Science and Anarchism, str. 72-73, 35. 28) Modern Science and Anarchism, str. 87. 29) The Conquest of Bread, str. 130. 30) The Conquest of Bread, str. 137. 31) The Conquest of Bread, str. 130-131.
The post Socialistická tradice (XXXIV. část): Anarchistická tradice (2. část – Kropotkin) first appeared on .
