DANIEL VÁVRA/PAVEL ŠIK
Stane se to prakticky vždy. Z revolucionářů se stanou papaláši, proti kterým kdysi bojovali a dokonce začnou prosazovat praktiky, které jim na starých papaláších nejvíc vadily. Letos kupříkladu jedna z tváří Sametové revoluce Martin Mejstřík volající po cenzuře dezinformací. Nedovedu si představit, že by něco takového chtěl kdokoliv z revolucionářů v roce 89.
Z výročí revoluce, kterou vyvolali nekonformní rebelové riskující nejen své kariéry, ale i kriminál, se stala exhibice maloměšťáckého šosáctví, která zachází tak daleko, že původní účasníci a strůjci revoluce, kteří nejdou dostatečně příkladně s davem, jsou každoročně vypískáváni z místa činu těmi, kteří tehdy seděli posraní v koutě, nebo vůbec nebyli na světě a nepamatují si správně ani datum, kdy se to stalo.
Konformní maloměšťák má pocit, že se dopouští „občanské odvahy“, když společně se stotisícovým davem, za podpory státní televize a odcházejícího premiéra, protestuje proti výsledku demokratických voleb a nadšeně hýká, když bývalý komunista, člen represivních ozbrojených složek komunistického režimu, klade věnec u památníku obětem komunismu a káže přitom o morálce. Maloměšťák tím na rozdíl od roku 1989 neriskuje absolutně nic. V práci ho za to jeho šéf nejspíš pochválí a na demonstrování dostal placené volno. Jeho oponenty, díky aktivitám demokratického premiéra, nadnárodní korporace na svátek obrany svobody a demokracie raději smažou, aby moc neprudili. Svobodu! Ať žije Havel! Budeme pokračovat v boji proti dezinformacím, který nastolil! A teď si dáme minutu ticha za studenta Martina Šmída.
Z Havla se stala modla maloměšťáků, zatímco skutečný Havel rotuje v hrobě, protože reprezenoval pravý opak toho, čím se jeho „následovníci“ zaštiťují.
Je to normální. Tak to prostě chodí. Lidé se potřebují zařadit do hlavního proudu a s jejich zařazením se zařazuje i jejich hloupost, zbabělost a „hodnoty“ a zároveň s tím zase přicházejí i ti, kteří to vědí a nebojí se toho využít. Vyřeší to obvykle až náraz do zdi a noví rebelové.
Víc v textu Pavel Šik dole, který zůstal rebelem i na stará kolena:
Nějak jsem si naivně myslel, že v době, kdy veřejnoprávní televize v několika případech (NRK, ZDF, BBC, ČT) připouští vlastní dezinformace nebo redakční bias, doba rušení účtů z jakéhokoli důvodu je už tak trochu pryč. Ale očividně jsem se mýlil.
Je to hrozný, jak jsem starej a těžko mi to budete věřit, ale fakt jsem byl ve stávkovým výboru na naší vejšce. Když na to zpětně vzpomínám, jak to celé ihned po 17. listopadu probíhalo, jak jsme se sešli hned druhý den v bytě u jednoho člověka, jak jsem tam potkal další dva lidi, s kterými jsme hned 18. listopadu stávkový výbor zakládali, jak jsme ještě ten večer shromáždili studenty u kolejí, jak z nich tam stovky přišly a my volali do stávky a jak jsme byli fakt ostří. Jak tam tehdy tam můj parťák nahlas před shromážděným davem halekal, že komunisti musí viset a já do něj zezadu strkal a říkal mu, ať ubere nebo to skončí dřív než to začalo.
Jak jsme druhý den obsadili fakultu a na škole burcovali do stávky ostatní studenty a jak nám někteří říkali, že jsme blbí, protože oni chtějí klid na studium. Jak jsme v rychle utvořeném týmu jednali s děkanem na děkanátu a proti nám seděli kovaní komunisti. Jak na mě děkan řval, že si to všichni hrozivě odskáčeme a když jsem mu říkal pane, řval na mě, že on je soudruh a já skončím na Borech.
Jak jsme začali rozmnožovat černobílé plakáty na starých strojích a vylepovali je jak šílení po fakultě a po městě. Jak za mnou přijel můj táta a brečel a já tehdy vůbec nechápal, že se se mnou asi loučil, protože znal dobře systém z roku 1968, kdy byl na výsleších pečený vařený. Jak za mnou přišel jakýsi člověk v šedém saku a varoval mě, ať si sbalím spodky, kartáček a pastu, že to budu potřebovat. Jak si mě vyhledal předseda krajského výboru SSM, shodou okolností můj bývalý učitel „občanské výchovy“ na střední a přemlouval mě s ostatními soudruhy, ať ostatním ve výboru domluvím, že systém není tak špatný. Jak jsme se navzájem uklidňovali, když někdo přišel s informací, že armáda opouští kasárny a jede do měst. Jak jsme organizovali první celoškolské setkání studentů a komunisti nám tam poslali 100 dělníků, aby nám do toho řvali. Atd atd.
Byli jsme naivní a je mi úplně jedno, jestli to bylo řízené nebo ne. Pro nás to bylo opravdové a nevěděli jsme, jak to dopadne a jestli zbytek života nestrávíme někde v kriminálu nebo kotelně.
Když si na to vzpomenu a vidím, že někomu jsou ještě dnes rušeny jeho účty na sociálních sítích jako zrovna včera Danovi Sterzikovi jeho profil Vidlákovy Kydy a očividně i několika dalším, když pozoruju lidi jako Leyneová s jejími cenzurními směrnicemi nebo když pozoruju naše normativní svazáky z řad politiků a aktivistů, kteří by nejraději všem, kteří jsou kritičtí, zavřeli pusu, pokaždý si vzpomenu na tehdejší dobu a strašně mě to naštve.
Nemusím se všemi souhlasit, někdo mě úplně vytáčí s tím, co píše nebo říká, někdo mě uráží, ale to všechno souvisí přesně s tou svobodou, kterou jsme tehdy požadovali a my ji musíme argumentačně – bez cenzurních zásahů – ustát.
fb
The post Jak se z revolucionářů se stanou papaláši, proti kterým kdysi bojovali a dokonce začnou prosazovat praktiky, které jim na starých papaláších nejvíc vadily first appeared on Pravý prostor .
