ŠTĚPÁN CHÁB
Na Václavském náměstí se k 17. listopadu zase udál Koncert pro budoucnost. A já si dovolím v reakci sepsat doslova obžalobu. Nikoliv právní, chraň mě ruka páně, ale společenskou, morální, mravní.
Začnu trochu zeširoka. Mou mámu někdy v sedmdesátých letech, v dobách normalizace, vyhodili z vysoké školy, protože se zajímala o politicky-společenské věci, které nebyly povolené. Mnohokrát skončila na vyšetřovně StB. Pamatuju, jak nám o ní říkala. Holá otlučená místnost. Uprostřed stůl, z něhož trčel zespodu zatlučený hřebík. Podlaha u stolu byla pošpiněná špatně utřenou krví.
Normalizační komunistický systém mámu došikanoval až na místo poštmistrové v pohraničním Šluknovsku. Komunistická normalizace jí v tomto ohledu zničila život.
Pamatuju si z dětství, bydleli jsme už na Šluknovsku. Nad domem v zatáčce zastavilo černé auto. A v domě zavládla panika. Jsou tam, sledují, přijdou. Máma ukryla do mrazáku svoje básně, které byly velmi protisystémové. Auto tam stálo snad až do druhého dne (tady jsou moje vzpomínky v mlze). Zato se mi velmi barvitě vybavuje sen oné noci. Zdálo se mi, jak se domem provalují tanky a jak do domu vnikají zakrvavení vojáci. Ten pocit, že si jdou pro nás a že už tu jsou, byl strašlivý.
Když propukla revoluce, táta mě vzal na demonstraci do Rumburka, sám byl na té pražské. Pamatuju si, jak si mě dal na koníčka na ramena a já přes celé rumburské náměstí sledoval tu děsivou fůru lidí, kteří volali po svobodě, zvonili klíči. Pamatuju si i tu neopakovatelnou euforii, která náměstím hýbala. Tu naději. Tu chuť žít. Bylo to fajn. Tedy do doby, než přišla neděle, já chtěl koukat na Studio kamarád, ale museli jsme mít zapnutý přenos z demonstrací.
Komunistická normalizace jako taková mi je z duše odporná. Jsem nadšený, že tady je svobodný bigbít, že jsou tu knížky, filmy, že jsme otevření světu, a ne zahrabaní za ostnatým drátem.
Přesto je mi obdobně odporná naše současnost, naplněná falešnými modlami, třicetiletým ponižováním naší země, jejím už chronickým neúspěchem a zbytnělou potřebou být v jednání na mezinárodní scéně za tupé lokaje. A i tady se mohu odvolat na svou mámu, která se ze zapřisáhlého antikomunisty stala vlastně disidentem i tohoto režimu.
Ale pojďme se podívat na letošní Koncert pro budoucnost . Budu citovat jejich slova: „Proto je právě teď ta vhodná chvíle se zase nadechnout. Všichni toho stejného vzduchu. Jsme lidé různých názorů, zkušeností i světů. Ale žijeme v jedné zemi, sdílíme společný prostor i společný čas. A právě v tom je naše síla i odpovědnost. Demokracie je proces. Nepotřebuje jednotu v názorech, ale potřebuje jednotu v základních hodnotách: úctě k druhému, ochotě, respektu,“ píší organizátoři na webu .
A ač novinář a moderátor akce Jindřich Šídlo v úvodu koncertu ujišťoval, že akce není demonstrací proti nikomu, ale oslavou 17. listopadu, došlo k tomu, k čemu dochází u Koncertu pro budoucnost chronicky. K vyhranění, vyčlenění, k segregaci, k privatizaci svátku, který je pro nás všechny (a tak ho také organizátoři uvádí, ale se zpupností sobě vlastní porušují).
Budu citovat slova jednoho z řečníků, Michaela Romancova. „Ten, kdo nás má teď nejnověji reprezentovat, podle toho jak dopadly volby, tak to je ten, kdo možná v těch mezinárodních organizacích nebude říkat to, co bychom si zrovna my, kteří tady teď jsme, přáli slyšet,“ řekl Romancov.
Budu citovat i písničkáře Jaroslava Hutku z jeho na akci zahrané písně: „Správně to říká Čech Okamura, cizinci jsou pro nás noční můra, Babiš nechce ani jednoho, slyš konečně od chlapa slovo, Turek největší Čech bez pochyby, jenže na Facebooku dělá chyby, Orlí hnízdo je nejvyšší svět, pacinka vzhůru je tu pak hned…“ pěl s trochu dětinským rýmovým aparátem Hutka.
Celá akce byla prodchnuta podobnými projevy nevole k utvářející se vládě Andreje Babiše. Přičemž ji rámovalo hlavní téma nazvané „Pojistky demokracie: Vocamcaď pocamcaď“.
Komické mi pak přišly nahrané videovstupy, které moderátoři neustále uváděli jako „slova, která jste nám řekli vy“. Organizátoři akce objeli 36 míst České republiky, najezdili přes 2600 kilometrů, a tam se ptali „veřejnosti“ na ústavu nebo na neziskové organizace a jejich význam.
„Veřejnost“ dávám záměrně do uvozovek, protože mezi odpovídající veřejností byl i novinář Seznam Zpráv Jiří Kubík. Hezky zrežírované vstupy očividně pečlivě vybraných respondentů pak zastávaly tu jednu jedinou, liberálně demokratickou eurounijní cestu. Nezazněl jediný jiný názor. Zazněl jen ten jeden jediný, kterému privatizanti odkazu 17. listopadu věří a kterému tleskají.
Řečníci i moderátoři akce se neustále odvolávali na svobodu, na demokracii, div se u jejího velebení nezajíkali vzrušením ze své vlastní mravnosti, hodnotovosti, snad až duševní velikosti. A já v jejich slovech, v jejich duševním velikášství, slyšel foltýnovské – jsme my, hodnotní, a svině.
Tedy to faktické rozbíjení samotné demokracie a svobody. Vyjádření odporu k nadpoloviční části společnosti České republiky. Pohrdání touto částí. Částí, která neinklinuje k návratu před rok 1989, ale k demokratické změně současného režimu. Vyvedení země z toho tak dusivého bezčasí a k nalezení řešení toho, proč jsme se třiceti polistopadovými lety stali jen geopolitickým lokajem do počtu. Což je zcela legitimní politická otázka.
„Každý rok na Václavském náměstí otevíráme diskuzi o současnosti a společné budoucnosti,“ píší organizátoři na svém vlastním webu. Následně pak zazní z Václavského náměstí dobře připravený mnohohlavý politický monolog bez jiného pohledu, bez možnosti diskuze, bez možnosti pochopit svobodu a demokracii jako nutný střet mnoha názorů a postojů a nalezení nejlepších řešení právě a jenom diskusí.
Organizátoři Koncertu pro budoucnost, nepochopili jste význam slova svoboda, nepochopili jste význam slova demokracie, nepochopili jste ani svá vlastní slova, která uvádíte na vlastním webu. Zprivatizovali jste si svátek, jenž patří i mně a milionům dalších, které svou rétorikou, vámi vybranými řečníky, vámi zrežírovanými vyjádřeními pečlivě vybrané „veřejnosti“, strkáte za foltýnovský příkop. Radikalizujete dav proti podstatě demokracie.
Ukradli jste si odkaz 17. listopadu a rok co rok ho znásilňujete pro vlastní potěšení. Žaluju na vás a obviňuju vás. A křičím, co mi plíce stačí: 17. listopad není váš. 17. listopad není váš. 17. listopad není váš. 17. listopad není váš. 17. listopad není váš. 17. listopad není váš. 17. listopad není váš. 17. listopad není váš. 17. listopad není váš. 17. listopad není váš.
Jste zloději významu nabyté svobody a demokracie a zároveň součástí foltýnovsky katovské úderky, která pokládá hlavu samotné demokracie a svobody na popravčí špalek a chystá se seknout.
Hanba vám, zlotřilci, hanba.
Štěpán Cháb, Krajské listy
The post Nepoučitelní z Václavského náměstí first appeared on Pravý prostor .
