VILÉM BARÁK
Stát lživě vydává za digitalizaci to, že údaje od jeho poddaných proudí ke státu digitálně . Vůbec nebere v potaz, že dané údaje již má stát k dispozici, kolik stojí jejich pořízení ani to, k čemu užitečnému mají sloužit.
Politici slibují snížení byrokracie pomocí digitalizace. Lživě vydávají za digitalizaci to, že údaje od poddaných proudí ke státu digitálně. To má být podle nich digitalizace. Vůbec neberou v potaz, že dané údaje již má stát k dispozici a k čemu užitečnému mají sloužit. Kromě toho, že si někdo v útrobách státní správy jen tak z osobního rozmaru řekne, že toto by bylo dobré vědět.
Stát zřejmě předpokládají, že elektronická výměna dat (spíše jednostranné vyžadování dat od poddaných) nic nikoho nestojí. Jenže údaje někdo musí vyhledat, shromáždit, zapsat do databáze, pro výměnu dat se státem pořídit drahý personální/mzdový počítačový program (bez toho nejde mzdy zpracovat), nakupovat jeho aktualizace, platit školení pro ty, kdo s ním dělají……. Vše stojí peníze, peníze, peníze…..
Průměrně inteligentní člověk si představuje digitalizaci státu následovně:
1) bude vycházet z principu, že informace, které má stát k dispozici, nebude (a nesmí) vyžadovat,
2) stát bude požadovat pouze smysluplné údaje,
3) bude řešena tak, že dojde k ušetření nákladů u informačních poplatníků i u uvnitř státní mašinerie,
4) převod na elektronické vyřizování agendy povede k nutnosti systematizovat procesy ve stání správě a tím se odhalí počet a složitost agend, včetně jejich nesmyslnosti a duplicity,
5) předaná, zpracovaná a publikovaná data umožní posoudit účinnost a smysluplnost toho co stát dělá.
Nenaplňuje se ani jeden z uvedených předpoklad.
Pár příkladů:
a) při změně jména zaměstnance (např. v případě sňatku) ČSSZ požaduje, aby jí tato změna byla nahlášen; přitom tento údaj je v základním registru, kam toto vkládá přímo matrika a z nich by přec měla čerpat i ČSSZ; zaměstnavatel nemůže provést u sebe ani hlásit někde jinde změnu jména zaměstnance na základě ničeho jiného, než dokumentu vydaného státem, takže není důvod, aby státu hlásil to, co je mu již známo,
b) zaměstnavatel ČSSZ oznamuje zaměstnání cizince a současně má povinnost toto oznámit i Úřadu práce, obě dvě instituce jsou údy MPSV, resp. státu, není tedy důvod, aby si předávali duplicitně,
c) ČSSZ požaduje po zaměstnavateli informaci, odkdy pobírá zaměstnanec starobní důchod. Pro zaměstnavatele tento údaj nemá žádný význam, nemá proč by jej zjišťoval a uchovával. ČSSZ se přitom ptá na to, co má sama k dispozici. Perličkou je, potvrzení vystavované ČSSZ o tom, že někdo pobírá starobní důchod neobsahuje údaj od kdy jej pobírá.
d) ČSSZ nabízí možnost, aby zaměstnavatel byl informován pomocí datové schránky o průběhu vyřizování žádosti o důchod zaměstnance; za 6 let a po mnoha odchodech do důchodu, které byly spojeny se vznesením tohoto požadavku, nepřišla informace ani jednou,
e) ČSSZ požaduje po zaměstnavateli informaci, zda zaměstnanec žádá o sociální dávky. Pokud si zaměstnanec od mzdové účtárny vyžádá podklad v papírové podobě, nikdo neví, zda jej použil nebo ne.
f) Tragikomická je povinnost přihlásit zaměstnance 8 dní před zahájením práce. Dnes se toto pravidlo vztahuje pouze na cizince. Chcete najmout uklízečku a nemůžete. Zásah dobrovolných hasičů se bude muset hlásit 8 dní před vypuknutím požáru. Existuje bezpočet příkladů absurdních dopadů tohoto pravidla. Ano, díky podvodům v zaměstnávání unikají miliardy korun. Třeba pracovní agentury, které jen zastírají obchod z bídou by měly být zrušeny. Nešlo by to ale řešit jinak? Třeba, že v případě kontroly by museli být všichni zaměstnanci přihlášení?
Když byrokracie k získání povolení ke stavbě trvá déle než ji technicky postavit, je to důkaz kolapsu civilizace. Stejně jako když chcete po někom něco udělat a on může až za 8 dní.
g) VZP (pro hnidopichy, pro tento problém není směroplatné, že zdravotní pojišťovny se tváří jako nestátní) požaduje nahlášení žáků, kteří jsou o prázdninách studenty na příslušné škole, zřejmě kvůli tomu, že za tyto osoby stát hradí zdravotní pojištění. Vzhledem k tomu, že nejsou zaměstnanci, jejich data se nenachází v mzdové systému školy (který má komunikační nástavbu se státem) a takové předání dat je čistou partyzánštinou. Takže se vygenerují údaje z programu EDUKIT (což je jeden z mnoha používaných komerčních programů pro evidenci žáků a komunikaci s jejich rodiči; stát nemá žádný program pro evidenci žáků a studentů) v excelu. Ten ovšem VZP neumí zpracovat a předpokládá, že někdo bude tyto údaje přepisovat jeden po druhém.
Úplně směšným je, že přes veškerou brutální byrokracii se platby sociálního a zdravotního tzv. pojištění (jedná se ve skutečnosti o daň) jednotliví zaměstnanci nemají individuální evidenci svých plateb.
Tzv. jednotné měsíční hlášení
Podvod s tzv. digitalizací státu leze dokumentovat na tzv. jednotném měsíčním hlášení. Uplatnění výše uvedené zásady číslo 1 (stát nevyžaduje údaje, které již má) by znamenalo, že zaměstnavatel předá státu identifikační údaj zaměstnance (v podobě rodného čísla nebo nového osobní identifikační číslo – OIČ, aby bylo jasné, o koho jde) a k tomu přidá unikátní údaje, které u vznikají pouze u něj. Podle všeho architektury IT systémů státu nikdy nepočítala se zasíláním pouze unikátních údajů, které by se párovaly pomocí identifikátoru (rodné číslo, osobní identifikační číslo) s již existujícími údaji v databázích státu. Proč by to stát dělal, když může zavelet a vy jste povinni mu zjistit a poslat vše co si zamane?
Realita je prostě opačná. Zaměstnavatel bude v tzv. jednotném měsíčním hlášení opakovaně předávat státu údaje jako jméno, příjmení, datum narození, pohlaví, bydliště své, svých dětí, manželky………… celkem 147 údajů, které z velké časti má stát k dispozici ve svých registrech. Rozsah vyžadovaných údajů určuje nařízení vlády č. 417/2025 Sb. k provedení zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele (zákona č. 323/2025 Sb. , o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele).
Obsah jedné z mnoha tabulek, zahrnující snad nejabsurdnějších požadavky jsem umístil na konec textu, kde se můžete pokochat. Opakuji, skoro vše, co se v ní požaduje, má stát k dispozici.
Ještě podivnější je, že na každém rohu číhají omezení daná GDPR, ale zaměstnavatel má pro stát shromažďovat citlivá osobní data, třeba údaje o invaliditě. A jak zaměstnavatel donutí zaměstnance, aby mu poskytl citlivé osobní údaje? Stát se zřejmě spoléhá na již vštípenou poddanskou mentalitu. Prostě zaměstnavatel si vyžádá údaje a zaměstnanec nemá co přemýšlet nad tím, proč a nač jsou poskytovány.
Doufejme také, že nebude docházet ze strany ČSSZ k omítnutí zaslané informační dávky s logikou „je tam chyba, najdi si kde“, tak jak se tomu děje v jiných případech předávání informací státu. Není také jasné, v jakém formátu dojde v prvotní fázi od státu OIČ a jak jej dostat do systému. Nedivil bych se, kdyby stát předpokládal, že mnohomístné čísla OIČ budou lidé ve firmách přepisovat ručně (přitom stát bude v hlášení vyžadovat OIČ i rodné číslo).
Uvítám další názory a rozbory šílenosti nazývané tzv. jednotném měsíčním hlášení.
Vilém Barák
The post Digitalizace státu je jedna velká lež first appeared on .
