JANA MARKOVÁ
Když i ti nejtvrdší z nejtvrdších začínají vidět neúprosnou pravdu. Ukrajina je na pokraji kolapsu a ani další a další zbraně už nemohou nahradit vyčerpaný lidský potenciál.
Další a další balíčky pomoci, další a další zbraně pro Ukrajinu. O to všechno se snaží šílená Evropa a ještě šílenější Zelensky ji poslouchá. Ono je to vcelku logické, protože čím víc peněz dostaneš, tím víc bude zlatých záchodů a bidetů. A pro víc lidí. Jen je tedy ti, kteří na nich budou sedět a omývat si zadky, budou muset vykoupit krví vlastních mužů a žen. Budou je muset vykoupit statisíci zmrzačených duševně i fyzicky. Zničenými rodinami a prohranými bitvami, které nešly vyhrát. Vyhrát už podle původních plánů nepůjde a asi ani takhle nikdy nešlo.
Nepřísluší mi spekulovat, jestli by bývalo šlo, kdyby se všechna ta síla zahraniční pomoci skutečně použila tam, kde měla, jestli by ty stamiliony pomohly víc na bojišti, než v něčím gauči. Těžko říct, protože tu sumu, která teď leží na dobře utajených účtech už nikdy nikdo nespočítá. Když život vlastních lidí nemá pro samotné ukrajinské vedení větší cenu než vlastní zisk, je to těžké. My dáváme z našich důchodů a sociálních dávek, my platíme, oni berou.
A už to vidí i ti nejzavilejší bojovníci jako Serhij Sterněnko. Ten se už jako mladý ukrajinský nacionalista zapojil do „revoluce důstojnosti“ v roce 2014, po jejím vítězství se jako člen Pravého sektoru snažil vymýtit ruský vliv v Oděse a přežil čtyři pokusy o atentát. Prostě takovej milej hoch. Burcoval, bojoval, po únorové invazi narukoval k teritoriální obraně a stal se jedním z nejsledovanějších vojenských blogerů a influencerů. Má miliony sledujících, umí oslovit i západním publikum. A teď říká přesně tohle:
„Míříme ke katastrofě strategického rozsahu, která může vést ke ztrátě naší státnosti. A to je ještě velmi diplomatické hodnocení. Jestli si toho někdo nechce všímat, je to zločin. Mlčet je zločin. Za současných okolností a bez zásadních změn na úrovni vojenského velení i v samotném politickém přístupu k obranné válce je jen otázkou času, kdy ruské tanky vjedou do Záporoží nebo Dnipra. Naše obrana se rozpadá. A všude vládne ohromujícího ticho.“
Boje o udržení jsou všude a víceméně všude Rusové postupují . Více či méně. Pokrovsk, Kupjans, Huljajpole, Myrnohrad. Pak přijde na řadu Slavjansk a Kramatorsk. Rusové to začali vyhrávat drony a díky novým technologiím a masové výrobě se jim to daří čím dál víc. Čipy z praček jsou minulostí a idioti, kteří to celé zlehčovali, najednou mlčí.
Krizi na frontě ještě prohlubuje akutní nedostatek vojáků a rostoucí počty dezercí. Ukrajinská prokuratura za bezmála čtyři roky války vyšetřovala 310 tisíc případů dezercí a nepovoleného opuštění jednotky, přičemž většina zaznamenaných případů se odehrála během prvních deseti měsíců letošního roku. Bývalý poslanec Ihor Lucenko uvádí, že jen v říjnu vzalo do zaječích 21 602 vojáků, přičemž devětapadesát procent z nich byli čerstvě mobilizovaní muži ve výcvikových táborech.
Nedivím se. Komu by se chtělo umírat za něčí zlatý bidet. A víte v čem já vidím fatální selhání Západu? V tom, že nikoho nezajímalo, kam se ty jeho peníze sypou. Propaganda jela na plné obrátky, šéf Ukrajinec byl najednou z korupčníka anděl. Selhání nikdo nepřipouštěl, hlavně že šel umírat proti Rusovi. Jenže šéf Ukrajinec se nezměnil. Jen dostal víc peněz a zbylo na víc šéfů. Dříve vozili lidi na práci, teď je na ulicích i za a pro naše peníze chytají na smrt. Tohle jsme chtěli liberální Západe? Možná ano. A pokud ano, tak jsme cyničtější, než kdokoliv před námi.
FB
The post Když i ti nejtvrdší z nejtvrdších začínají vidět neúprosnou pravdu first appeared on Pravý prostor .
