S. SPURNÝ
Uchování svobody slova jako základního stavebního kamene svobodné společnosti je závislé na tom, že se najde dostatek odvážných občanů, kteří se nebojí říci, co si skutečně myslí. Aneb proč autoři osvícenství chápali, že musí chránit Davida, a ne Goliáše. Plus poděkování.
Začíná to úvahou a končí poděkováním.
Jak by asi dopadla jednoduchá anketa?
Které vlády si vážíte více? Té, která se bojí, co lidé řeknou, nebo té, která se bojí situace, kdy se lidé budou bát mluvit?
Aneb vláda, která bojuje proti slovu, versus vláda, která bojuje proti cenzuře?
Většina lidí by asi spontánně řekla, že si více váží vlády druhé.
Jak je potom možné, že někteří politici zmiňují „slovo” jako jednu z největších hrozeb současnosti a Evropská unie na boj proti němu vynakládá miliardy? Ne proti kriminalitě nebo imigrační katastrofě, ale proti slovu!
David a Goliáš
Státní Goliáš má k dispozici téměř neomezené prostředky. Má vlastní televizi, která od rána do večera omílá Goliášovu verzi. Má všechny sociální sítě, digitální platformy a navíc ještě rozhlas s několika kanály. Sdělení připravují a kontrolují týmy, které si Goliáš najal. Peníze nejsou problém. V případě potřeby si Goliáš pořídí specializované útvary na zvláště důležitou komunikaci. Když chce Goliáš něco říci, dostane se to najednou k miliónům uší a očí. Je to jako kobercový nálet Goliášova vidění světa.
Stylisté a experti
Politikům, kteří Goliášovy myšlenky prezentují, pomáhají stylisté, analytici a konzultanti. Díky stylistům vypadají politici dobře, konzultanti je naučí, jak mají argumentovat, analytici pro ně shromáždí, přeberou a utřídí všechna potřebná data.
Goliášovi přijde na pomoc armáda expertů, kteří se jimi stali za peníze občanů. Ale v Goliášových jednotkách nejsou jen na slovo vzatí odborníci. Je tam většina kulturní obce, která se živí tím, že umí přesvědčivě mluvit. Ti všichni stojí statečně po boku Goliáše.
David bez praku
Proti nim stojí osamocený občan David, který si myslí něco jiného. Možná blbě, možná pomýleně, ale je to jeho upřímný názor. Má pocit, že by měl mít právo jej říci bez obav z toho, co bude následovat.
Osamocený David nemá vůbec nic. Neumí moc mluvit, protože neměl možnost se to naučit. Vypadá docela obyčejně, protože nemá na stylisty čas ani peníze. Nikdo mu nic neradí, nikdo mu žádná data netřídí. Co si ve volné chvíli nepřečte a nepromyslí, neví.
Nemůže využít televize nebo rádia, experti se mu vysmívají a kulturní obec jej nazývá pomatencem. A to ještě v lepším případě, jinak je to takový festival plný milé nenávisti. David nemá nic kromě svého názoru a odvahy jej říci. Slovo a účet na sociální síti. Toť vše.
Slovo jako hrozba
Přesto se Goliáš Davida bojí. Bojí se tak, že „slovo” zmiňuje jako jednu z největších hrozeb současnosti. Slovo prý ohrožuje samotnou demokracii. Ano, říká mu „dezinformace”, ale je to stále jen „slovo”.
Goliáš se bojí, když jedna učitelka něco řekne třiceti dětem ve třídě, přestože předtím i potom udělal kobercový nálet své pravdy na celou populaci. Goliáš je bez sebe strachy, protože někdo na sociální síti napíše, že by se možná děti nemusely zavírat doma, když to doporučuje maskovaný distributor roušek a čínských testů. Goliáš ani nezkoumá, jestli to četlo deset nebo tisíc lidí. Třese se hrůzou, že jeho armáda expertů nemusela být dostatečně přesvědčivá a kulturní fronta dostatečně pohrdlivá.
Goliáš se bojí obrázku stejně jako slova. Bojí se plakátu s černochem, protože kromě Goliášových jednotek jsou podle něj lidé mdlého rozumu a nepochopili by, co tím autor myslí.
Povolejte biřice
Tak povolá Goliáš své biřice, aby učitelku nebo pisatele na sociální síti umravnili. Je nutné jim zničit život pomluvami, žalobami, taháním po soudech, čímkoli. Slova tady trpět nebudeme, volá, samotná demokracie je v ohrožení.
Goliáš zakazuje lidem myslet, protože slovo není nic jiného než vyjádření myšlenky. Trestá lidi za to, že se odváží myslet a svoji myšlenku vyslovit. Ani se nenamáhá dokazovat, jakou škodu mohlo vyslovení myšlenky způsobit a proč. Má své biřice.
Vláda, která nechápe, že úkolem Goliáše je chránit bezbranného Davida, aby mohl bez obav říci svůj názor, není demokratická bez ohledu na to, kolikrát použije slovo „demokracie“ v jedné větě. Je to vláda směšných klaunů, již spoléhají místo argumentu na násilí a po boku mají další klauny, kteří ani netuší, jakou roli hrají. Je to vláda svazáků, kteří se bojí slova jednoho Davida bez televizí, médií, univerzit, stylistů, poradců a stratégů.
O odvaze
Svobodná budoucnost této země je v rukou lidí, kteří se odváží říci svůj názor tváří v tvář Goliášovi. Stačí občas. Pokud získají převahu Goliášovi nohsledi, kteří oslavují mlčícího Davida, zbyde jenom víra, že svatý Václav nedá zahynouti nám ni budoucím. Václav je nepochybně velký muž, ale přeci jen by to nemuselo stačit.
Syrzdarma děkuje za odvahu všem, kteří jej nominovali na cenu Společnosti pro obranu svobody projevu , finančně či jinak podporovali a podporují, děkuje těm, kteří jej vybrali, a SOSP za zvednutí praporu pro všechny občany, kteří chápou, že svoboda slova je důležitá pro lidi, se kterými člověk bytostně nesouhlasí.
Takhle, je opravdu těžké jim to nezakázat, když má člověk tu moc, ale i k tomu je důležitá odvaha.
Post scriptum
Co říkali významní autoři osvícenství? Například tohle nebo tohle .
Zapomínaným zákonem je také zákon mediální páky , který říká, že společenská nebezpečnost výroku není určena jen jeho stupiditou nebo nenávistným obsahem, ale je násobena pákou, která na výrok působí. Pákou je dosah média, společenské postavení mluvčího a počet opakování.
Pokud vládní politik opakovaně označuje značnou část občanů mírně nenávistnými výroky, je společenská nebezpečnost jeho slov násobně větší než osamělý výkřik Davida. Tak funguje páka od dob Archimeda.
S.Spurný
The post O tom, že někdy je nejdůležitější obyčejná odvaha first appeared on .
