Boj proti seniorům v Německu: Zbavení volebního práva, nucené sdílené bydlení a vojenská služba pro důchodce
RSS
Získejte až 50 % z každého nákupu zpět ve více než 1261 obchodech

Boj proti seniorům v Německu: Zbavení volebního práva, nucené sdílené bydlení a vojenská služba pro důchodce


V titulku uvedené návrhy se zatím nedostaly do Bundestagu, nicméně nedávno byly prezentovány v korporátních médiích a jejich autor, který je šéfem Německého institutu pro ekonomický výzkum (DIW), je zřejmě zprvu myslel úplně vážně, i když později začal opatrně couvat.







Protože mi neušlo, že i od některých jedinců u nás již vzešly podobné nápady, nebylo by od věci sledovat, jak se tento boj proti důchodcům bude v Německu dále vyvíjet.
Můj názor je ten, že nápad zatím neprojde. A to nejen kvůli současnému odporu veřejnosti, ale i proto, že důchodci jsou hlavní voličskou oporou vládnoucích stran, tedy zejména CDU.
A naopak důchodci jsou nejmenší věkovou skupinou, která volí AfD (v posledních volbách měla AfD jen 10% hlasů důchodců, ale 20% hlasů prvovoličů).
Právě to – a prvotní odpor – zřejmě prozatím zabrání realizaci uvedených plánů. V podstatě by se tím výrazně zvýšily procenta pro AfD.
Nicméně s postupem času se do důchodového věku přesune i část těch, kteří již skutečně volí do značné míry AfD (to jsou ti, jimž je mezi 50 – 65 lety) a poté by již byli nejspíš zákonodárci k nápadu vstřícnější.
Jak by tedy mělo být podle německého ekonoma přistupováno k důchodcům?
Předseda DIW Marcel Fratzscher v posledních měsících přitahoval pozornost řadou bizarních požadavků: mezi ně patří povinné sdílené bydlení, nedobrovolný rok vojny pro důchodce a maximální věk pro volby 70 let.
To vše jsou stavební kameny dystopie, v níž jsou občané stále více zbavováni volebního práva.
Volební právo od narození, daň solidarity s klimatem pro všechny, branná povinnost ve stáří – předseda DIW Marcel Fratzscher v podcastu ARD přednesl manifest moderního paternalistického státu.
To, co se prodává jako „sociální spravedlnost,“ je ve skutečnosti začátkem ideologicky kontrolované společnosti.
Marcel Fratzscher, prezident  Německého institutu pro ekonomický výzkum (DIW) se nedávno rozčiloval nad společností, klimatem, důchody a volebními právy. A nezklamal.
Jeho myšlenky sahají od infantilních fantazií o tom, že by se miminkům dalo volební právo, až po donucovací opatření pro seniory. To je další důkaz, že německý duch doby konečně klesl do říše bludů.
Je známý z talk show, úvodníků a twitterových bublin: Marcel Fratzscher – muž, který, jak se zdá, vždycky ví, co je „fér.“
Totéž bylo v říjnu na ARD. Podcast se jmenuje „Ti nahoře.“ Název by nemohl být výstižnější, protože Fratzscher si tuto pozici zřejmě nárokuje.
V instagramovém formátu „Hot Takes“ mohl prezident DIW 6. října 2025 reagovat na klíčová slova krátkými, úsečnými prohlášeními, která měla pravděpodobně znít odvážně a progresivně.
Výsledkem je soubor návrhů, které oscilují někde mezi politickou satirou, státní megalomanií a infantilní sociální pedagogikou.
Začněme první šokující zprávou a otázkou: „Volební právo od narození?“ Fratzscher nadšeně odpověděl: „Naprosto ano! Potřebujeme, aby mladší generace měla v demokracii větší váhu.“
Jinými slovy: Miminka by měla mít možnost volit.  Možná budou brzy volit i v jeslích, záhy po přebalení! A pokud se to ukáže jako logisticky obtížné, kdo bude moci volit za miminka? Rodiče? Opatrovník? Nebo možná samotný stát, který ví, co je pro jejich „budoucnost“ nejlepší?
Hlasování prostřednictvím zmocněnce by pak již nebylo projevem svobody, ale „licencí k manipulaci.“ To by v žádném případě nebyla demokratizace mládeže, ale spíše infantilizace demokracie.
Další otázka: „Nucené sdílené bydlení důchodců, kteří žijí v příliš velkých domech.“ Fratzscher na tuto otázku reagoval opatrně a vyzval k reformě ochrany nájemníků, aby si například starší lidé mohli vyměňovat byty se svými dětmi nebo vnoučaty, která pro své děti skutečně potřebují větší byt.
Zní to neškodně, ale je to bytová intervence v nejčistší podobě. Protože kdo rozhoduje o tom, kdy je dům „příliš velký“? A co když si babička a dědeček prostě chtějí svůj domov nechat?
Fratzscherův návrh se rovná tomu, že stát určuje způsoby soukromého bydlení místo toho, aby chránil vlastnická práva.
Ekonom, který tak špatně chápe tržní ekonomiku, že ji chce úplně zrušit, to je pozoruhodné, a to i na berlínské poměry.
Pak je tu „povinná sociální služba.“ Člověk by se mohl přiklánět k domněnce, že Fratzscher je pro jednou pro osobní odpovědnost. Ale to je daleko od pravdy. Je proti ní, protože starší generace by podle něho měla projevovat více solidarity. To je silné tvrzení.
Má být generace, která Německo budovala, pracovala po celá desetiletí, vychovávala děti a platila daně, nyní „spravedlivější“ k mládeži, která se zabývá genderovými studiemi, péčí o sebe, rovnováhou mezi pracovním a soukromým životem a slogany hnutí Fridays for Future?
A pak samozřejmě nevyhnutelné téma: klima. Ale ne jen tak ledajaké téma, ale co třeba „daň solidarity s klimatem pro všechny generace takzvaných baby boomers (pozn.: lidé narození cca v 50. až 70. letech)?
Fratzscherova odpověď: „Měla by existovat daň solidarity s klimatem pro všechny.“
Nedá se to říct jinak: další loupež v kapsách občanů. Německo je už teď světovým šampionem v zelených daních. Daň z energie tady, cena CO₂ tam – a teď k tomu ještě příplatek za solidaritu v oblasti klimatu.
Fratzscher přehlíží, že ne každý sdílí „klimatické cíle“ dogmatiků o takzvané „klimatické katastrofě způsobené člověkem.“ Ve skutečnosti je mnozí právem zpochybňují jako lži a podvod. A mnoho občanů si prostě chce žít své životy, spíše než kompenzovat emise.
Ale pro ekonoma se změna klimatu stala již dávno náhradním náboženstvím, které se vyznává prostřednictvím povinných daní. Jak tedy máme chápat jeho „vize“ – ne-li to, čím jsou?
Fratzscherovy myšlenky jsou ale ještě grotesknější. Na otázku „Branná povinnost pro důchodce?“ odpověděl:
„Jsem pro povinný rok v sociálních službách nebo brannou povinnost pro důchodce; kde si každý může svobodně vybrat, co chce dělat, aby se po odchodu do důchodu věnoval společnosti ještě rok.“
Ekonom volá po jakési službě pro seniory, protože se zřejmě domnívá, že „staří lidé“ pro společnost neudělali dost.
Skutečnost, že mnoho starších lidí již vykonává dobrovolnickou práci, podporuje rodiny, nebo to prostě už fyzicky nezvládají, ho zřejmě netrápí.
Nucená sociální práce či vojna v důchodu: co bude dál? „Armáda důchodců pro klima“? Každý, kdo takhle mluví, nepochopil, co znamená důstojnost ve stáří.
A pak vrchol absurdity: „Pokud lidé nemohou volit v prvních 18 letech života, neměli by volit ani v posledních 18 letech života, abychom dosáhli lepší rovnováhy mezi mladými a starými.“
Fratzscherova logika pro „demokratickou rovnováhu“: Kvůli nedostatku „dětských hlasů“ – žádné „hlasy seniorů.“ Neuvěřitelné!
Staří sice mohou platit daně (pozn.: německý důchod je zdaněn) , příspěvky na sociální zabezpečení a podporovat svá vnoučata, ale už nemohou volit.
Nejde o rovnováhu mezi mladými a starými, ale spíše o věkovou diskriminaci maskovanou jako zdánlivá generační spravedlnost.
Fratzscher zjevně chce zneužít volební právo jako nástroj sociálního inženýrství, nikoli jako základní právo.
Všechny tyto návrhy se řídí stejným vzorcem: Jednotlivec by měl mít čím dál menší vliv, stát čím dál větší.
Svoboda by měla být nahrazena zdáním péče, majetek přerozdělováním, demokracie paternalismem. Nejde o ekonomický koncept, ale o převýchovný program pro společnost.
A znovu to ukazuje, jak daleko se části německých „elit“ dostaly od reality. Návrhy Fratzschera jsou odrazem doby: amorální, odtržené od reality, autoritářské, maskované jako pokrok.
Asi si ani on sám neuvědomil, jaké pozdvižení způsobí, takže po vlně nesouhlasných reakcí začal couvat. Jak kritika sílila, Marcel Fratzscher se snažil zachránit to, co se zachránit nedalo: všechno to údajně byla „satira.“
Typická výmluva pro ty, kteří už nedokážou obhájit svá vlastní slova.
Jak dlouho však potrvá, než bude společnost dostatečně „zralá“ na to, aby jeho návrhy akceptovala?
Vždyť i dnes je možné mnohé z toho, co by bylo ještě před nějakými dvaceti lety nepředstavitelné.
Kdo by si tehdy pomyslel, že se může jakýkoli biologický muž stát ženou po pouhém prohlášení? Nebo třeba to, že by lidem byly pod pohrůžkami vnucovány experimentální injekce?
Téměř nic není nemožné a dokonce i návrhy tohoto německého šílence možná jen předčili „svoji“ dobu.
Mimochodem, sám autor těchto nápadů má 54 let, takže třeba za 20 let, až bude on sám v důchodu, se konečně jeho plány naplní…
 
 
 


Ohodnoťte tento příspěvek!



[Celkem: 1 Průměrně: 5 ]















Nejčtenější za týden