Reportáž o tíživé situaci této severské země přinesl Švéd, který již roky žije v zahraničí. Po čase se podíval opět domů a byl šokován zjištěním, že zejména v nejmladší generaci se již původní obyvatelstvo stává menšinou.
Ve své reportáži se pomalu vrací do nedávné historie, kdy to všechno začalo. Tehdy bylo Švédsko prohlášeno za multikulturní zemi a Švédům bylo řečeno, že nic jako švédská kultura neexistuje.
Vymývání mozků prostřednictvím médií, politiky i škol pak vedlo k tomu, že těmto nesmyslům o nádherné multikulturní zemi a neexistující švédské kultuře většina Švédů skutečně uvěřila a podle toho i volila.
Sociální demokraté si mezitím dováželi své budoucí voliče a jak se ukazuje, tak ve volbách, které zemi čekají už příští rok, bude tato strana díky voličům, které si přivezla, jednoznačným vítězem.
Dokonce i předsedkyně strany Magdalena Anderssonová se již pyšně fotí s členy muslimských drogových klanů, neboť právě u této populace nachází hlavní oporu.
Švédsko by mělo být i pro nás varovným mementem, aby se i zde jednou nestalo totéž. Tato severská země – stejně jako my – nemá koloniální minulost a dokonce má i stejný počet obyvatel.
Před pouhými 25 lety mělo Švédsko zhruba stejný počet muslimů ve společnosti jako máme aktuálně my. Za poměrně krátkou dobu je již země v situaci, kdy je přechod na chalífát zřejmě nevyhnutelný.
Dále si již můžete přečíst reportáž Jonase Anderssona, kterého šokovalo, jak se během pár let jeho rodná země změnila. Vnímá to možná lépe než ten, kdo v zemi celé roky žije a je tedy v pozici „pomalu vařené žáby.“
Jonas Andersson:
Po návštěvě a reportáži o Kista Galleria a centru města mi v mysli zůstaly některé myšlenky, jako by odmítaly zmizet. Jsou to myšlenky, které se nacházejí pod povrchem toho, co vidíme: o národní identitě, o jazyce jako společném nosném trámu – a o tom, co se stane, když tento trám praskne.
Ale také o něčem ještě hlubším: kolonialismu, vlastnictví země a potřebě společného kulturního prostoru, aby lidé mohli žít společně, aniž by se společnost rozpadla.
Asi nejsilnější dojem z mé celodenní procházky byl, když centrem prošly dvě školní třídy. Malé děti, 8–9 let. Celkem možná 40, 50 žáků. Ani jedno dítě se švédským původem. Několik dívek mělo na sobě hidžáby, malými ručičkami si je přitahovaly na místo, zatímco se smály a šťouchaly do sebe.
A přemýšlel jsem o svých dcerách ve stejném věku, jak stály před zrcadlem a upravovaly si vlasy, jak důležité byly, jak byly součástí jejich dětství, jejich identity. Tehdy mě to plnou silou zasáhlo: tohle už není Švédsko. Ani v té nejvelkorysejší a nejinkluzivnější interpretaci.
Hodně jsem cestoval po světě. Žiji v zahraničí už téměř 16 let. Jsem zvyklý být jediný, kdo mluví švédsky, jsem zvyklý se ocitnout v prostředí, kde se nic nepodobá místu, odkud pocházím. Ale ve Švédsku jsem tenhle pocit nikdy necítil. Až doteď. Až do návštěvy Kisty.
Kista jako varovné memento
A právě v tom okamžiku, kdy se dětský smích odrážel mezi skleněnými fasádami obchodů, jsem si uvědomil, že debata, která probíhala po celá desetiletí – ta o švédské kultuře, švédské identitě, švédském sebeobrazu – nikdy nebyla nevinná.
Nikdy nebyla intelektuální hrou ani jen stavem názoru. Byl to projekt. Vědomý ideologický směr.
Je to kolonialismus, kdy lidem říkáte, že jejich země není jejich. Že jejich dědictví neexistuje. Že jsou nahraditelní. Že jejich kultura je výmysl. Že jejich odpor je rasismus. Že jejich úzkost je fašismus. Že jejich láska k jejich zemi je něco ošklivého.
Jonas Anderson
Pamatuji si všechny ty roky kulturních debat, psaných a zinscenovaných levicí, která ovládala naše média a instituce. Říkali: Švédsko nemá kulturu. Švédská kultura neexistuje. Všechno je stejně švédské. Každý, kdo žije ve Švédsku, je Švéd.
Zároveň démonizovali vše, co byť jen zavánělo národním společenstvím.
Kdo by si nepamatoval Annie Lööfovou v pořadu SVT, když téměř nábožensky prohlašovala, že sem může přijet každý, že všichni budou mluvit švédsky (!) a že by bylo dobré pro Švédsko – pro firmy – kdyby se sem přestěhovalo 30–40 milionů lidí z Afriky a Blízkého východu.
Sem. Do severské země s necelými deseti miliony obyvatel, na území, kde se naše civilizace formovala po tisíce let.
Nebo jednoduchá, ale brilantní otázka Jimmieho Åkessona adresovaná Åse Romsonové v Riksdagu: „ Když pojedu metrem v Tokiu, jsem pak Japonec? “
Tam, v tu chvíli, byla odhalena celá lež. Celá ideologická konstrukce. Ale lež se dál opakovala, na univerzitách, ve školách, v médiích, ve vládních hodnotových plánech, v divadelních hrách a dětských programech.
Totalitní diskurz, kde byl národní stát prezentován jako hrozba a švédská kultura jako ostuda.
Ale existuje jedno slovo, které si jen málokdo troufne použít: kolonialismus.
Nákupní centrum Kista. Foto: Jonas Andersson Nejde o kolonialismus ve starém slova smyslu – evropské říše dobývající svět –, ale o nový druh kolonialismu, směřující dovnitř. Kde jsou vlastní lidé zbaveni své historie, kontinuity, jazyka a správy věcí veřejných.
Kde elity, aktivisté a globalisté přetvářejí zemi shora, bez mandátu od lidu, a kde se od obyvatelstva očekává, že akceptuje, že se jeho kulturní domov transformuje na něco, pro co nikdy nehlasovali, o co nikdy nežádali a o čem nikdy neměli ani možnost otevřeně diskutovat.
Je to kolonialismus, kdy lidem říkáte, že jejich země není jejich. Že jejich dědictví neexistuje. Že jsou nahraditelní. Že jejich kultura je výmysl. Že jejich odpor je rasismus. Že jejich úzkost je fašismus. Že jejich láska k jejich zemi je něco ošklivého.
Propaganda, která nám vzala švédskost
V tomto projektu se levice spojila s islamismem i globalisty, kteří profitují z rozpadu národních států. A v této prázdnotě, kde už nikdo nesmí mluvit o švédskosti, se objevují silnější identity.
Identita islamismu. Identita klanové kultury. Identita segregace. Skupiny, které přesně vědí, kdo jsou – a co chtějí.
A v této masivní deformaci, kde byly vymazány jak jazyk, tak identita, se Švédsko nyní nachází na křižovatce. Na existenční křižovatce. Demokracie totiž vyžaduje společný jazyk.
Společný referenční rámec. Pocit, že jsme „my.“ Bez něj neexistuje demokracie, pouze zájmové skupiny, paralelní společnosti, klany a konflikty.
Jonas Anderson
Během mého působení jako lektora na Konstfacku jsem viděl, jak se tato práce provádí veřejně. Jak byly přihlášky se „švédsky znějícími chlapeckými jmény“ odstraňovány ještě předtím, než byly vůbec posouzeny.
Protestoval jsem. Prohrál jsem. Levicové feministky, které už tak dominovaly, směřovaly instituci k politické uniformitě a uměleckému ochuzení. Ale co je důležitější: zajistily, aby se švédská kultura stala něčím, za co se lze stydět.
Viděl jsem švédské stožáry s vlajkami ohnuté v pokoře a vystavené jako triumfální umělecká díla na Sergels Torg. Jak jsou švédští chlapci ponižováni, jak mladí muži z islámských kultur Blízkého východu nazývají švédské dívky „švédskými děvkami.“
Viděl jsem, jak jsou švédské děti učeny, že jim chybí dědictví, že jejich historie je nedokonalá, a že jejich bezpečnost je privilegium, za které by se měly stydět.
Budeme se stydět. Podvolíme se. Zapomeneme, že jsme národ. Zapomeneme, že máme zemi.
Takhle to chodí, den co den, po celá desetiletí. A kolik lidí na světě by mohlo odolat takovému psychologickému útoku? Kolik lidí by mohlo odolat takové propagandě?
Nákupní centrum Kista. Foto: Jonas Andersson Co zbude, když elita zničí základy národa?
Švédové nevolí svůj vlastní pád, protože jsou hloupí. Dělají to proto, že nikdy neslyšeli pravdu. Dělají to proto, že média – ta, která měla zkoumat moc – se stala hlasem moci. Stala se filtry, strážci brány, propagandisty. SVT. BBC. DN.
Veřejná služba v celém západním světě. Po dvě desetiletí tyto instituce vymazávaly popis reality a nahradily ho ideologickým narativem, v němž jsou Švédové a Evropané obecně pachateli, nikdy oběťmi, ba ani lidmi ve své vlastní historii.
A v této masivní deformaci, kde byly vymazány jak jazyk, tak identita, se Švédsko nyní nachází na křižovatce. Na existenční křižovatce. Demokracie totiž vyžaduje společný jazyk. Společný referenční rámec.
Pocit, že jsme „my“. Bez něj neexistuje demokracie, pouze zájmové skupiny, paralelní společnosti, klany a konflikty.
Kista není příčinou. Kista je příznakem. Předtuchou. Možná budoucností, pokud se nic nezmění.
A možná právě proto mi srdce tak silně bilo, když jsem stál na náměstí v Kistě. Protože jsem viděl Švédsko ne takové, jaké bylo, ne takové, jaké mu bylo slíbeno, ale takové, jakým se teď stane. Zemi, která se vzdaluje vlastním lidem. Zemi, která ztrácí sama sebe.
Ale nemusí to takhle skončit. Ne, pokud se odvážíme vidět, co se doopravdy děje. Ne, pokud si vezmeme zpět jazyk, sebeobraz, historii. Ne, pokud se přestaneme stydět za jednu věc, za kterou byste se nikdy neměli stydět: za svůj domov.
Ti, kteří nemají vlast, nemají co zanechat svým dětem.
Ohodnoťte tento příspěvek!
[Celkem: 2 Průměrně: 5 ]
