SOSP/IVAN HOFFMAN
Jeden z laureátů letošních cen svobody projevu publicista Ivan Hoffman za svobodu slova bojoval již před rokem 1989 v době tvrdé cenzury a nezpronevěřil se tomu ani v letech nastupující měkké cenzury v dobách covidových a ukrajinsko-válečných. Ze zdravotních důvodů nemohl převzít cenu osobně a vyslal pro ni svého přítele, předlistopadového chartistu a bubeníka Plastiků a polistopadového důstojníka BIS a publicistu Jana Schneidera.
Ivan Hoffman napsal k této příležitosti pro Společnost pro obranu svobody projevu Slovo o cenzuře. Stojí za to:
Je-li řeč o ochraně svobody projevu, snad nebude vadit pár slov o těch, kteří svobodě projevu brání, tedy cenzorech.
Máme s nimi něco společného. Respekt ke slovu. Neshodneme se s cenzory, která slova mají právo na život a kterých je třeba se střežit, ale jsme za jedno v tom, že slovo má váhu a moc. Moc něco vyvolat nebo moc něco zastavit. Moc něco zničit, anebo moc něco zachránit. Moc pomáhat anebo moc škodit.
Zmiňuji to proto, že jenom ten, kdo věří v sílu slova, může ve slovo vkládat naději, anebo se slova bát. Cenzoři jsou vlastně padlí andělé. Ztratili víru ve svobodné slovo a obrátili se proti němu. Přestoupili na temnou stranu. To, že slovem nepohrdají, že ho nezlehčují, nepodceňují, je nicméně paradoxně šlechtí. Cenzor představuje poučené, kvalifikované zlo.
Za první zkušenosti s cenzurou vděčím bývalé státní bezpečnosti, která nezávisle šířené slovo nebrala na lehkou váhu.
V jednom samizdatovém textu jsem cenzorům vysekl poklonu. Když se mladí právníci, co mne dostali na starost, chlubili tím, jak mě mají přečteného, ukázali mi můj text, na kterém mi ale přišlo něco divného. Došlo mi, že mám před sebou překlad původně slovenského textu do hezké češtiny. Péčí cenzorů jsem byl polichocen.
Ve stejné době jsem byl poprvé přeložen do angličtiny. Text, který jsem napsal o nezávislé iniciativě „Bratislava nahlas“ na objednávku magazínu Index on Censorship přepsal Karel Kyncl tak, aby se to líbilo Angličanům a vymyslel k tomu titulek Greening the Reds, zelenání rudých. Nebylo to špatné, ale nechápal jsem, proč jsem podepsán pod něčím, co jsem nenapsal.
Mým nejprominentnějším cenzorem byl Pavel Tigrid. Objednal u mne pro exilové Svědectví text na téma, jak mladí lidé na Slovensku vnímají Slovenský štát. Vyžádaný článek neuveřejnil, nejspíše proto, že ho pravda znechutila.
Nezlobil jsem se na něj, protože ta pravda znechutila i mne.
Na sklonku minulého režimu jsem napsal úvahu Proč nejsem antikomunistou, která byla inspirována Čapkovou prvorepublikovou esejí Proč nejsem komunistou. Mí tehdejší kamarádi, vášnivý mladí antikomunisté ze samizdatu Sport, mi ten text znechuceně vrátili. Článek je o tom, že být „anti“ nestačí – a zvítězil nad samizdatovou cenzurou, když byl vytištěn v prvním čísle obnovených Lidových novin.
Závěrem mi dovolte zmínit ještě jednu starou osobní vzpomínku, kterou chci ilustrovat podezření, že v každém z nás je kousek cenzora. Pro Svobodnou Evropu jsem někdy v roce 1992 natočil rozhovor s Fedorem Gálem, za kterým jsem vycestoval do Londýna, kam utekl před zuřivými slovenskými nacionalisty. Z toho rozhovoru vyšel tak špatně, že jsem ho z lítosti vůči pronásledovanému člověku neodvysílal.
Umím si představit, že někteří cenzoři žijí v přesvědčení, že omezováním svobody projevu neprokazují dobrodiní pouze veřejnosti, ale také umlčovaným autorům. Cenzor ve mně tomu rozumí: Mít tu možnost, zrušil bych Českou televizi! Ještě že existuje podobenství o koukolu v pšenici a biblická rada neprotrhávat, nýbrž počkat na sklizeň, kdy se oddělí plevel, aniž by se znehodnotila úroda. Slovo je zrno, které přežije.
The post Slovo o cenzuře first appeared on Pravý prostor .
