Milí čtenáři, dva nedávné články o inteligenci ( první , druhý ) vzbudily solidní diskusi, což naznačuje, že toto téma je pro lidi velmi zajímavé. Dnes tedy následuje třetí, který nicméně bude pojednávat o jiných tabu a jejich důsledcích, tentokrát ve školních systémech za oceánem.
Ono totiž není úplně jedno, jakým způsobem (se) učíte. Vrozené kognitivní schopnosti se tím nejspíš nedají ovlivnit, leč ony samy o sobě tvoří jenom jakýsi strop toho, co je daný jedinec schopen vstřebat. To, co se děje “pod” tím stropem, je také celkem podstatné, a za stávajících okolností – kdy vrozenou inteligenci měnit neumíme – byste po tom systému chtěli aspoň to, aby umožnil jednotlivcům dorůst k tomu jejich osobnímu stropu. A nikoliv zůstat dva metry pod ním.
Nuže, poslyšte tedy příběh o slabikáři.
Češtinu píšeme vesměs foneticky. Jedinou výraznou výjimkou je I/Y, jehož zvuková odlišnost všude mimo lašské dialekty dávno zanikla – a také je to jedna z věcí, která dělá žákům ve škole velké problémy. (Ostraváci mají v tomto smyslu štěstí, protože tvrdé Y a měkké I tady pořád v řeči slyšíte na první dobrou.) Nicméně z fonetického charakteru psané češtiny plyne, že naše děti se ve škole učí číst pomocí slabikování – a funguje to.
Anglicky mluvící svět je na tom jinak, protože propast mezi mluvenou a psanou podobou jazyka je v angličtině masivní. Naučit se číst a psát je tím pádem pro žáky výrazně těžší, i když ne tak těžké, jako třeba v čínštině. Existují různé soupeřící metody výuky čtení, a to je právě jádro dnešního příběhu.
Spojené státy mají tradiční problém s tím, že ta nejspodnější vrstva společnosti, což jsou převážně (ale nikoliv výlučně) černoši, je fakticky negramotná a má problém přečíst a pochopit i jednoduché texty. Ani přes dlouhá léta v školním systému, do kterého padá poměrně dost peněz, se určité procento Američanů nenaučí číst a psát na adekvátní úrovni.
Převažující způsob výuky čtení ve Spojených státech je takzvaná “whole word” metoda, při které se žák snaží zapamatovat celé slovo jako obrázek na papíře, a k němu si nějak do hlavy uložit jeho výslovnost. Zajímavé je, že tato metoda se svého času vůbec nerozšířila kvůli svým (neprokázaným) kvalitám, ale čistě politicky: tvrdým a konzistentním nátlakem ze strany svých zastánců. Její zakladatelkou byla novozélandská psycholožka Marie Clay , která našla v USA silnou zastánkyni jménem Lucy Calkins , a rovněž se jim společně podařilo “zaháčkovat” učitelské odbory, v řadě států tradičně silné.
Ačkoliv nižší stupně vzdělání nejsou v USA centralizovány a státy (dokonce i města) mají v tomto směru hodně volnou ruku, tato lobby stejně dokázala prosadit svoje “holistické čtení” všude možně. Jedním z nejsilnějších argumentů přitom bylo, že dřívější postup, “phonics” (založený na vyslovování hlásek, tj. bližší klasickému slabikáři) je rasistický, protože černošská angličtina (“ebonics”) zní jinak a snaha naučit černé žáky standardní výslovnosti je formou bělošské nadřazenosti. A to byl samozřejmě ve Spojených státech killer argument , aspoň donedávna.
(Z hlediska dlouhodobých efektů na společnost je asi veškeré to nálepkování “rasismem” horší než Covid.)
Jenže ta metoda moc nefunguje. Přesněji řečeno, u chytřejších žáků je to asi jedno, ti se naučí číst tak jako tak a žádný vzdělávací systém jim v tom nezabrání. Ale u těch, kdo mají právě ten svůj osobní “strop” někde nízko, byly výsledky katastrofální.
V posledních deseti letech začaly některé jižanské státy, které mají vysoké procento černého obyvatelstva – Mississippi, Louisiana – ustupovat od této metody a hledat jinou. Na scénu se vrátila “phonics”, trochu upravená a přizpůsobená moderním poznatkům vzdělávací vědy (čímž myslíme skutečné experimenty a jejich výsledky, nikoliv nějaké sveřepě zastávané teorie akademiků). K tomu byly přidány i další menší reformy, například zvýšená ochota nechat žáka propadnout a opakovat ročník, pokud zjevně nestačí.
A celková úroveň gramotnosti žáků začala růst, zejména pak ale těch horších. Docela významně, dokonce se tomu říká Mississippi Miracle . Žádní Einsteini z nich sice nebudou, taková totální transformace člověka v silách školy prostě není. Ale naučí-li se aspoň číst a psát, samozřejmě si daleko snáze najdou nějakou normální práci a bude se jim žít lépe, než kdyby to neuměli.
Celkový efekt je tak velký, že se hledají i jiné možné příčiny, například ta, že ty státy prostě lžou a výsledky těch svých reforem zkrátka přibarvují. Nicméně nic takového se zatím neprokázalo a rozdíl už je takový, že se začaly přidávat i další státy, včetně levicové Kalifornie . Dokonce i tradiční bašty demokratů musejí nějak reagovat, protože to, že je předbíhá nějaké Mississippi, je pro ně pořádná facka – asi jako by se u nás vyšplhal na čelo vzdělávacího žebříčku Litvínov nebo Karviná a nechaly za sebou Prahu. (Ale ještě víc; ty rozdíly u nás nejsou zase tak velké.)
Ponaučení: pokud někdo tlačí svůj produkt – ať už je to výrobek, teorie nebo služba – pod heslem “pokud to nevezmete, jste rasista” … vezměte na něj bez váhání vidle. Takový člověk je buď fanatik nebo šmejd. Ony by ale v zásadě stačily staré dobré tři otázky (černého) profesora Sowella , hlavně ta poslední: “Jakými skutečnostmi to máte podložené?”
Mimochodem, Sowellovi letos bylo 95 let. Upřímně mu přeju nejmíň tu stovku. Málokdo by si ji zasloužil víc.
Diskusní fórum ke článku najdete zde .
Hudební epilog
