JANA JOCHOVÁ
Abychom pochopili hluboké, až téměř náboženské přesvědčení, s jakým dnešní levicoví aktivisté útočí na rodinu, musíme se vrátit k otcům myšlenky – Karlu Marxovi a Bedřichu Engelsovi. Právě zde, v chladných ekonomických a materialistických analýzách 19. století, se zrodil ideologický základ pro vnímání rodiny jako společenského nepřítele.
Vznikající marxismus neviděl na rodině téměř žádné klady, naopak ji vnímal především jako ekonomický nástroj buržoazní společnosti, kdy rodina funguje jako továrna útlaku svých slabých členů a aparát pro reprodukci kapitalismu.
Rodina pro ně byla institutem, kde se rodí a legitimizuje třídní systém prostřednictvím dědičnosti. Zrušením rodiny by se tak de facto rozbila i dědičnost soukromého majetku, což by vedlo k jejich snu o beztřídní společnosti.
Zdálo by se, že realizování těchto myšlenek v mnoha zemích v průběhu 20. století, které v souhrnu stálo ještě více lidských obětí a krve než fašismus a nacismus dohromady, odradí celou lidskou společnost od toho, aby v nich dále pokračovala a rozvíjela je. Jenže lidská paměť je krátká a tyhle myšlenky pořád přežívají, jen na sebe berou trochu jiný kabát. Podstata ale zůstává stejná.
Původní třídní boj se transformoval do radikálního feminismu , kdy rodina pro něj představuje udržování genderové nerovnosti a patriarchálních struktur. Proto je nutné člověka osvobodit od jeho biologické podstaty. Proto došlo k vykonstruování různých genderů a prosazování jejich práv se tak stalo další mantrou v boji proti všem „třídním“ nerovnostem.
K čistě ideologickým argumentům se dnes často přidává osobní zkušenost, která dává kritice rodiny ještě silný emocionální náboj. Negativní zážitky z nefunkčních či rozbitých rodin (trauma, násilí, emoční chlad) jsou pro aktivisty silnou, leč zavádějící, rétorickou zbraní.
Původní marxistický argument zněl: „Rodina je špatná, protože vytváří kapitalismus a nerovnost.“
Moderní radikální a emočně podbarvený argument zní: „Moje rodina mi ublížila, a proto je institut rodiny inherentně násilný a utlačovatelský, protože ji tak stvořil „kapitalismus“ či „patriarchát“, a proto ji musíme zničit, abychom se pomstili systému (a mému otci/matce).“
Rodina jako sociální struktura dnes skutečně trpí nejen ideologickými ataky , ale hlavně špatnými osobními zkušenostmi. Mnozí lidé si jí neváží, ale všechny pokusy nahradit ji vždycky spolehlivě selžou. Ani programy „wellbeingu“ ve firmách a školách, ani armády psychologů nedokáží nikdy nahradit základní emoční ukotvení, které poskytuje fungující rodina.
Proto potřebujeme cílený návrat k základním rodinným hodnotám – odpovědnosti, péči a mezigenerační solidaritě, a to vše s vědomím, že budování rodiny vyžaduje lásku i vůli. Je třeba veřejně posilovat vědomí významu rodiny a mluvit o její nenahraditelnosti, jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost. Veřejná změna tohoto narativu není krok zpět, ale jediná cesta, jak čelit atomizaci a chaosu moderního světa.
A každý z nás osobně tím, že aktivně pečuje a chrání i svou vlastní rodinu, naplňuje svou hlubokou lidskou potřebu někam patřit a být milován. Je to to nejrozumnější, co my všichni pro naši budoucnost můžeme vykonat.
Konzervativní noviny
The post Nenávist vůči rodině: Odkud se vzala a co s tím můžeme dělat? first appeared on .
