JAROSLAV UNGERMAN
V první ukázce o souvislostech měnové reformy (1953) představujeme novou knihu Jaroslava Šulce a Jaroslava Ungermana o historickém vývoji české ekonomy po roce 1945.
Knihu s názvem Dějiny píšou vítězové aneb Jak to vlastně tenkrát všechno bylo a proč? od autorů Jaroslava Šulce a Jaroslava Ungermana vydalo Nakladatelství Jaskmanický.
Autoři zde formou otázek a odpovědí popisují poválečný vývoj české ekonomiky. Oba se pokusili o autorský pohled na minulost, kterou z velké části prožili při své praxi na hospodářských ministerstvech.
Měli i to štěstí, že mohli spolupracovat s mnoha účastníky budování poválečné československé ekonomiky. Mnozí z nich už dnes nežijí, a proto také jejich zprostředkované vzpomínky mají nepopiratelnou hodnotu pro poznání příčin a souvislostí tehdejšího hospodářského vývoje.
Je snahou autorů podívat se na naši minulost i z jiného úhlu, než je ten převážně negativní, který dnes převažuje ve veřejném prostoru. Nejednou se přece setkáváme se snahou přepsat dějiny a tato kniha je pokusem říci, že možná „něco v té minulosti bylo i jinak…“ A také doufat, že někdo se možná se nad tím novodobým přepisováním historie zamyslí.
Kromě výkladu souvislostí poválečného vývoje československé ekonomiky se autoři zamýšlejí i nad osudovými „osmičkovými“ roky československé historie.
Kniha není ve volné distribuci. Případní zájemci se mohou obrátit na adresu jaskmanicky@seznam.cz , která knihu rozesílá.
***
Souvislosti měnové reformy v roce 1953
Až do měnové reformy v roce 1953 byl v ČSR vývoj reálné spotřeby domácností poměrně spolehlivě zajišťován v rozhodujících položkách potravin a základního spotřebního zboží tzv. přídělovým lístkovým systémem . Se všemi výhodami a problémy z toho plynoucími – důležité však bylo, že se takto dalo poměrně dobře čelit dopadům inflace, protože ty rodiny dostávaly poukázky na zboží v kusech, kilogramech, litrech apod.
To snad ne! Inflace je přece vždy stejně škodlivá již jen proto, že všem stejnou měrou požírá úspory!
Učebnicově vzato inflace nepochybně škodlivá [1] je, ale ne všem škodí stejně. Pokud banka svým klientům působení inflace okamžitě a pružně neblokuje adekvátně vysokým úročením vkladů, tak tvrzení o její škodlivosti platí kdykoliv i pro střadatele. Ale byl toto případ předúnorové doby s přídělovým systémem? Rozhodně nebyl! Inflace vadila především nejmajetnějším vrstvám – a ti byli voliči levice jen výjimečně. Finanční úspory byly ve společnosti i tehdy rozloženy velmi nerovnoměrně [2], podobně jako dnes.
Jak byla inflace v té době vysoká?
Z té doby máme k dispozici jen omezený rozsah údajů o vývoji životních nákladů, a to jen pražských dělnických domácností (cenová statistika byla v té době oproti té dnešní přece jen jednodušší). Pokud se ale vezmou za základ ceny spotřebního zboží a základních služeb v rozsahu umožňujícím seriózně určit poválečnou výši životních nákladů oproti té předválečné , tak ve srovnání s rokem 1937 (jako indexu 1937 = 100 %) máme k dispozici tyto hodnoty ročních indexů [3] cen volného trhu (nikoli lístkového přídělového trhu, který měl ceny úplně jiné).
Jen pro úplnost dodejme, že křivka indexu životních nákladů měla po měnové reformě v roce 1953 – o ní více za okamžik – za celé následující čtvrtstoletí (v letech 1953 až 1978) tvar hodně rozevřeného písmene „ U “. Z výchozí úrovně „127,0 %“ v roce 1953 (vůči roku 1937=100 %) pak víceméně životní náklady relativně trvale klesaly až pod 110procentní hladinu (v letech 1960 a 1961), aby trvalo skoro další dvě dekády, než se v roce 1978 dostaly na výchozí hladinu roku 1953 (127,0 %) a v roce 1989 asi na úroveň 150,9 % (ale v následujícím roce 1990 již 165,8 %). Aspoň takto mluví oficiální statistiky [4].
Ale vraťme se ke specifikám přelomu 40. a 50. let!
Jak již bylo řečeno, v zásadě všechny domácnosti (podle počtu a stáří členů) pravidelně fasovaly poukázky na zboží v naturálním vyjádření. Takže tady změny cen – tj. inflace – vůbec nehrály roli. Inflace tedy v podstatě nezajímala zhruba „spodní“ polovinu československých domácností, které „žily z ruky do úst“. Ty měly totiž tak nízké příjmy, že v zásadě nebyly schopny si nic ušetřit, takže těm inflace neměla co ve spořitelně znehodnocovat.
A přesně naopak: inflace – zvláště hned po válce (jak je vidno z tabulky) velmi citelně doléhala na majetné vrstvy. Byť nepříliš početné, ale prakticky jen těm ukusovala z kupní síly vysokých příjmů a nahromaděných úspor. Proto lze pochopit, že v tomto ohledu ztráta majetkových pozic nevoličů KSČ komunistům před únorem ´48 vůbec nevadila a s trochou cynismu se dá dokonce říct, že právě naopak!
Ale to nebyl všem dnům – pokud jde o majetky československých domácností – zdaleka konec. Obecně se vědělo, že tehdejší ČSR byla už jedna z posledních evropských zemí, kde finální měnová reforma ještě neproběhla. Takže nervozita, kdy a za jakých podmínek to bude, přirozeně ve společnosti (především v té části, která měla co ztratit minimálně na vázaných vkladech), rychle narůstala.
Zapomíná se, že to nebyla první měnová reforma, ne?
Přesně tak, ale u té první není jednoduché určit „viníka“, který by se dal tak snadno pranýřovat jako u té druhé. První měnová reforma po skončení 2. světové války v osvobozeném Československu, o níž se prakticky vůbec nemluví, skutečně proběhla již k 1. listopadu 1945, a to na základě prezidentského dekretu č. 91/1945 Sb. A to tak, že do té doby v bývalém Protektorátu obíhající české koruny (K) a na Slovensku slovenské koruny (Ks) byly v poměru 1:1 vyměněny za nové koruny československé (Kčs) . Avšak s tím, že si každý občan mohl v tomto jednotném kursu vyměnit nejvýše 500 starých českých/slovenských korun a dostal hotově nových 500 Kčs. Nicméně případná vyměňovaná částka nad českých 500 K (či 500 korun slovenských) mu nebyla směněna, ale zákonem deponována na tzv. vázaný vklad . S ním mohl disponovat jen ve zcela výjimečných případech, a to se souhlasem ministerstva financí.
Efekt byl jednoznačný a z národohospodářského hlediska nezpochybnitelný: jednak bylo z oběhu měnovou reformou staženo nadměrné množství oběživa (které nebylo kryto zbožím), jednak byla movitějším domácnostem různě velká část jejich finančního majetku fakticky zablokována a tím se tlak na trh zboží rapidně snížil. Nicméně aspoň načas se dostaly do přibližné rovnováhy celková hodnota zásob zboží v obchodech s objemem oběživa v domácnostech plus úsporami v nové měně.
Bylo to dostačující řešení?
Ani zdaleka, byť krátkodobě to pomohlo, a lidé to dobře poznávali ze své každodenní zkušenosti. Brzy se však ukazovalo, že – i přes funkčnost a jednoduchost přídělového systému (podobně jako jinde v Evropě, třeba ve Velké Británii, kde se udržel až do roku 1955) – šlo pořád jen o provizorní a vynucené první nezbytné opatření .
Nešlo jen o to, že původní přibližnou rovnováhu mezi sumou peněz a sumou zboží rychle a pravidelně destabilizovaly statisíce nadprůměrně vydělávajících lidí – část úřednictva, mnozí podnikatelé, ale také vrstva vysoce kvalifikované části dělnictva atd., ale uspokojivě nefungoval ani od roku 1949 tehdejší vládou zvolený způsob aspoň částečného zvládání této tržní nerovnováhy – zavedení volného trhu. Na něm se platilo tzv . volnými cenami . A ty rychle rostly, rozmáhal se černý trh. A pokud jsou v zemi dvě, či dokonce tři cenové hladiny, nikdy to nedělá dobrotu.
Proto i přes jistá krátkodobá pozitiva zavedení volného trhu (šlo o konkurenci černému trhu ), byla jeho existence z mnoha hledisek dlouhodobě nežádoucí. Ceny na volném trhu oproti vázanému byly vyšší třeba u chleba dvakrát, u brambor třikrát, u hovězího masa čtyřikrát, u másla skoro šestkrát apod. A i když se ceny na volném trhu dařilo v průběhu let mírně snižovat (spolu s přísnější regulací výdělků), finální řešení – druhou měnovou reformu – tehdejší režim dlouho odkládal. Až teprve po nenápadném a dlouhodobě utajovaném a postupném vytváření přiměřeně vysokých zásob spotřebního zboží bylo možné uvažovat o spuštění zásadní a celostní reformy vnitřního trhu – jak strany nabídky zboží a služeb, tak poptávky po nich. Přirozeně nešlo jen o otázku makroekonomickou, ale výsostně politickou. Navíc v situaci, kdy na jaře 1953 vcelku nečekaně zemřel v SSSR J. V. Stalin a devět dní poté i K. Gottwald.
Tak co se vlastně k 1. červnu 1953 odehrálo? A proč to bylo tehdy tak utajované a dodnes tak citlivé téma?
K hluboké a komplexní reformě vnitřního trhu došlo skutečně až k 1. červnu 1953. Je ale hrubá chyba toto datum spojovat jen s výměnou peněz – byť je to propagandisticky nejvíce využitelné. Ano, k tomuto datu se začaly měnit staré československé peníze za nové v poměru 5:1 (u hotovosti do výše 300 Kčs a vkladů do 5 000 Kčs). U hotovostí převyšujících 300 Kčs a u vkladů učiněných po 15. květnu 1953 byl poměr odstupňovaně až desetkrát nevýhodnější (až na kurs 50:1).
Ale už se málokdy hovoří o souběžných krocích, kdy se ke stejnému datu v poměru 5:1 současně snížily také mzdy, platy a ceny. Volný trh, stejně jako přídělový systém, mohly být zrušeny a prodejny dostaly celostátně jednotné ceníky maloobchodních cen. Tím, že nové ceny byly sníženy ve zhruba stejném poměru, jako to bylo u příjmů, tak fakticky došlo k plošnému a poměrně symetrickému zlevnění spotřebního zboží . Tabulka uvádí pár příkladů [5].
Lze vyslovit hypotézu, proč se o této měnové reformě mluví dodnes tak hanlivě – a vysvětlení je psychologické: Lidé více a citlivěji vnímali hlavně to, že za „starou stokorunu“ dostali jen „nových dvacet korun“ a jaksi přehlížejí, že kupní síla těchto dvaceti korun byla prakticky stejná, jako u předchozí stokoruny. Ale nepochybně v podvědomí zůstane faktická ztráta finančního majetku v podobě vyšších úspor.
Takže nešlo jen o výměnu peněz, ale o reformu systému fungování vnitřního trhu?
Přesně tak: Hlavním cílem přece nebylo „ožebračení domácností“, jako to současná propaganda donekonečna hloupě omílá, ale dostat do přibližného souladu objemy kupní síly domácností – chcete-li peněz v oběhu na straně jedné – a celkové sumy cen zboží v maloobchodní síti na straně druhé. Takto definovaná „bilanční“ rovnováha na vnitřním trhu je totiž nezbytnou podmínkou nejen k udržení stability vnitřního trhu v tom smyslu, že se omezí škodlivý efekt případných nákupních horeček kvůli nedostatku základních produktů na trhu, ale je to i podmínka pro víceméně plošný růst životní úrovně. Právě tím, že proti rostoucím příjmům domácností stojí dostatečně robustní nabídka zboží v obchodní síti a placených služeb.
Jak se v tom má vyznat člověk, který nemá zrovna ekonomické vzdělání?
Není to zas tak složité. Inflace, tak jak ji známe z denní praxe v současnosti, tehdy nebyla problémem, protože se prodávalo za celostátně platné, tedy všude v obchodech stejné, [6] státní maloobchodní ceny. Teprve, když došlo čas od času k úřednímu zvýšení cen [7], by se mohlo mluvit o inflaci. [8] Hlavním problémem tehdejší doby bylo zajistit určitou rovnováhu mezi nabídkou zboží a koupěschopnou poptávkou, kterou v zásadě stát měl pod kontrolou, protože se centrálně určoval růst mezd a platů (v potřebné struktuře).
Ale i toto plánování mělo přece svá omezení.
Nepochybně bylo jednak těžko dopředu přesně odhadnout případný přesun poptávky na určitý druh zboží a jednak předvídat konkrétní použití narůstajících úspor. Ty mohly být směrovány k nepředpokládaně zvýšeným nákupům některého zboží. K tomu snad ještě dodejme, že tehdejší stát – v zásadě z ideologických důvodů – vůbec nechtěl použít k regulaci poptávky zvýšení ceny [9]. A to platilo vlastně po celé posuzované období.
Udržet přibližnou rovnováhu mezi zásobou zboží a koupěschopnou poptávkou bylo klíčové především pro první měsíce po provedení měnové reformy. V dalším období, kdy už bylo jasnější, jak se poptávka obyvatelstva vyvíjí, bylo možné striktní regulaci postupně uvolňovat. A jak bylo výše naznačeno na vývoji indexu životních nákladů (trvale klesaly až do začátku 60. let), lze i na dalších číslech dokázat, že prakticky okamžitě po měnové reformě se začaly přírůstky spotřeby domácností zrychlovat : vůči předchozímu ( měnovému roku 1953 ) v následujícím roce 1954 dokonce o rekordních 71 %, když i v dalších letech šlo pořád meziročně ještě načas o dvojciferné hodnoty (o 37 % v roce 1955 a ještě o 12,5 % v roce 1956).
Byl tu nějaký další viditelný bonus měnové reformy než jen uklidnění vnitřního trhu?
Především došlo k vytvoření zcela základního předpokladu k obnovení motivační funkce odměn za práci . Do té doby to prakticky nebylo možné, protože za rostoucí výdělky [10] nebylo prakticky moc co nakoupit, a to ani na volném trhu. A pokud jde o „podpultové“ nákupy u šmelinářů, tak ty byly spojeny vždy s nemalým rizikem: na potlačování černého trhu byl zvláštní paragraf v trestním zákoníku.
Nicméně ani schopnost plánovitě docela dobře po další desetiletí řídit vývoj jak peněžních příjmů obyvatelstva (jako spotřebitelskou poptávku hlavně závaznými platovými tabulkami coby základu konstrukce levé strany bilance peněžních příjmů a výdajů obyvatelstva), tak rozsah i strukturu dodávek zboží do maloobchodní sítě (coby nabídku spotřebitelům formou závazných ukazatelů státního plánu), se ani tento mechanismus nakonec neukázal být dostatečně efektivním řešením. Jednoduše proto, že – a není to možné brát jen jako jednoznačně negativně – přírůstek spotřebitelské poptávky byl v delším časovém období vcelku rychlejší než přírůstek nabídky.
Co bylo tedy zásadním problémem v tehdejším systému?
Byl tím odhad vývoje spotřebitelské poptávky v celé její struktuře. Ta totiž podléhá těžko odhadnutelným módním vlivům, spotřebitelé reagují na zastaralost sortimentu, velikost poptávky po určitém produktu se časem mění [11] apod. Prostě tyto změny nelze „od stolu“ odhadnout, tím méně dobře prognózovat. Navíc není-li k dispozici možnost pružné cenové politiky, regulující poptávku. Tento trvalý „hlad po zboží“ byl – spolu s neschopností dostatečně pružně ekonomickými nástroji reagovat na tržní signály – zdrojem jednoho ze základních systémových nedostatků centrálně plánované ekonomiky. Dokonce se v ekonomické teorii i v té době již objevoval výstižný termín nedostatková ekonomika [12].
Na měnovou reformu doplatily různé sociální skupiny každá trochu jinak, ne?
To bylo dáno tehdejším rozložením majetku. Jestli někdo mluví o „ožebračení“, tak ve skutečnosti jde ve velké většině jen o ty domácnosti, které byly schopny si od války přicházet na mimořádně vysoké příjmy: byli tu přece milionáři ještě z války, šmelináři s miliony na účtech či „ve slamníku [13]“. Fungoval zde přece ještě celý soukromý sektor – obchod, menší firmy, do období let 1950–1952 i zemědělství bylo soukromé, soukromý byl prakticky celý sektor služeb (mimo státní instituce třeba ve školství či zdravotnictví). Tam všude vznikaly trvale podstatně vyšší příjmy než ve fabrikách.
Tady byly základy přebytku peněžní poptávky nad existující zbožovou nabídkou. Ty jmenované vysokopříjmové skupiny však byla naprostou minoritou československé společnosti – ale oč početně menší, o to hlasitější. No, takže je úplně pochopitelné, že právě oni a jejich potomci mají od té doby téma ožebračení za komunistické měnové reformy coby oblíbený evergreen. Že to bylo řešení nanejvýše demokratické, ekonomicky, sociálně i politicky zhola nezbytné a – jak následný vývoj ukázal – řešení i celospolečensky dlouhodobě časem docela prospěšné – o tom přirozeně decentně mlčí .
Ale protestovali nejen tehdejší zbohatlíci?
Aby neprotestovali! Měnová reforma se přece dotýkala – byť v různé míře – prakticky každé domácnosti. Paradoxně krutě postihla i ty, kteří využívali nabídnuté mzdové preference ve vybraných oborech – třeba v hornictví [14], na klíčových stavbách atd., takže se negativně dotkla tak říkajíc tehdejšího „předvoje dělnické třídy“ coby jedné z opor režimu. Proto se stávkovalo ve 129 podnicích a stávek se účastnilo asi 32 tisíc lidí [15]. Vedle pražské ČKD Stalingrad, třineckých oceláren, textilky ve Vimperku je asi nejznámější stávka – s účastí odhadovanou na 20 tisíc stávkujících – ta v plzeňské škodovce.
Ale nebyli to zdaleka jen plzeňští škodováci – rozzlobenost u kategorií – dnes se jim říká střední vrstvy – byla tehdy vcelku plošná.
Je z plzeňské stávky nějaké dlouhodobě platné poučení?
Jistě ano, ale jen při znalosti potřebných souvislostí.
Za prvé opakujme, že výměnný poměr při měnové reformě byl pro velkou skupinu dobře vydělávajících lidí – včetně dělníků, což byl často případ právě zaměstnanců škodovky – mimořádně tvrdý . Zvláště pro tehdejší úderníky překračující úkoly v té době finišujícího prvního pětiletého plánu.
Za druhé jen shodou okolností došlo k časovému souběhu , kdy krátce po řádné a docela vysoké výplatě mezd plus výkonových prémií škodovákům došlo hned následující den – tedy aniž bylo možné peníze nějak utratit za nákupy – vyhlášením měnové reformy k jejich znehodnocení na dvě procenta původní nominální částky. Proto to oprávněné rozhořčení.
Za třetí je známo, že hodně z příslušníků plzeňské dělnické šlechty bylo zvyklých překračovat normy a brát prémie či jiné formy ohodnocení dlouhodobě, což se netýkalo jen poválečných roků Dvouletky obnovy a první pětiletky , ale i let Protektorátu. A o to se v tomto případě hlavně jednalo: o seznamy jmenovitého ohodnocení konkrétních starších zaměstnanců dokladujícího jejich vynikající práci pro Říši, které bylo uloženo ve firemním archívu ŠKODA . Jestli se o existenci těchto silně kompromitujících materiálů ve fabrice všeobecně vědělo, tak měna a následná „spravedlivá protestní“ stávka přece nabídla ideální záminku k útoku na administrativní budovu a v ní především na vydrancování místností archivu s kompromitujícími osobními „protektorátními“ daty.
A co lži z Hradu – přímo od tehdejšího prezidenta Zápotockého!
To je pravda. Ale jestli se v souvislosti s měnovou reformou pořád útočí na tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého za to, že ještě pár dní před termínem výměny peněz v rádiu prohlašoval, že „ československá koruna je pevná a žádná měna nehrozí “, pak je to především hloupost autorů napadajících prezidenta. On přece tenkrát nemohl říct nic jiného, než co řekl! Žádný odpovědný představitel kteréhokoliv státu přece nemůže veřejně prohlásit – připravujeme měnovou reformu, za tři dny ji spustíme [16]. Zodpovědný politik si takové prohlášení nemůže dovolit, protože musí vědět, co by pak následovalo.
Antonín Zápotocký byl tehdy nejvyšším představitelem státu, prezidentem, a proto dobře věděl, co se chystá a jaká rizika jsou s tím spojená, zvláště při případném prozrazení. Podle svědectví účastníků této operace všechny je varoval, aby pracovali velmi zodpovědně a pohrozil jim, že při neúspěchu mohou velmi špatně dopadnout – vč. udělení nejvyšších trestů. [17] Také patrně proto při přípravě konkrétního řešení převážila opatrnost a snaha nepřipustit nerovnováhu mezi tržními fondy zboží a disponibilními příjmy obyvatelstva. Je nutno dodat, že tehdejším expertům se právě díky vysokému stupni utajení podařilo vyhnout vysokému riziku totálního zhroucení vnitřního trhu s těžko domyslitelnými důsledky.
A dnešní pohled?
Dnes – s odstupem mnoha desítek let – je již snadné soudit, co vše tehdy bylo špatné a co mělo se udělat jinak. Ale jaké to muselo být pracovat pod takovým tlakem, to si dnes málokdo umí představit. Ti všichni dnešní pozdní hrdinové, kteří vědí, co všechno se tehdy mělo udělat lépe, by měli především trochu více přemýšlet. Jak říká bible – „ nesuďte, abyste nebyli souzeni, protože jak vy soudíte dnes, budou jednou soudit i vás…“
Není sporu o tom, že měnová reforma i v Československu byla důležitým a zcela nezbytným krokem k překonání dědictví války a v krátké době byly její negativní důsledky překonány a životní úroveň obyvatelstva začala růst.
Obecně vzato rovnováha na vnitřním trhu přece není záležitostí jen toku peněžních příjmů domácností coby poptávky versus výše nabídky v podobě hodnoty zásob zboží v maloobchodní síti, ale je třeba vzít v úvahu i faktor hodně proměnlivé spořivosti domácností.
Nepochybně. Úspory domácností lze především vnímat jako odloženou poptávku po zboží, a to ať v absolutní částce, tak relativně, tj. v poměru k nějaké smysluplně stanovené veličině – třeba podílu na ročních celkových příjmech, ale mnohdy má podobu finanční rezervy . To třeba pro případ, že se v době déletrvající nemoci domácnosti sníží příjmy, ale většinou si lidé tvoří dlouhodobé úspory na důchod, na pořízení i nějakých nákladnější zařízení, když to staré doslouží, nebo bude nutné opravit domek při poškození vichřicí, povodní atd.
Takže na výši úspor lze proto nahlížet přinejmenším ze dvou úhlů ?
Určitě. A sice jednak coby způsobu našetření většího množství peněz umožňující koupi nějakého dražšího zboží, tedy rozhodně pozitivně . Je přece typickým racionálním chováním člověka, že se snaží vytvářet si určité rezervy, že není ochoten utratit vše, co v daném časovém období vydělal. Člověk jako racionální tvor vždycky přemýšlí o budoucnosti.
Za druhé je zde samozřejmě i určité – zanedbatelné či zcela hypotetické – riziko, že by v určité extrémní situaci mohlo dojít k výrazné převaze úspor oproti zásobám zboží v maloobchodě. Pak – teoreticky vzato – by mohlo dojít až k runu na maloobchodní síť – k nákupní panice . A v systému, kdy změna, resp. zvýšení maloobchodních cen, nepřichází v úvahu, se situace řídícímu centru docela komplikuje [18].
Je však třeba uvést, že takové obavy byly v podstatě zbytečné. Úspory obyvatel byly zlikvidovány přepočtovým kurzem pro úspory. Na druhé straně nebylo zřejmé, jak se držitelé těchto úspor zachovají, zda budou překotně nakupovat cokoli, či naopak začnou se chovat racionálně, když pochopí, že nejde o přechodné změny, že tyto změny a cenové relace zde budou i nadále.
Závisí proto na konkrétní situaci, v jaké vývoj spořivosti domácností posuzujeme?
Zdá se to být klíčové. V letech do měnové reformy byl výraznější převis poptávky nad nabídkou ještě v zásadě nežádoucí , neboť spotřebního zboží bylo relativně málo. Napjatá situace byla se zásobováním domácností jak potravinami, tak třeba uhlím a zvyšování mezd a platů coby nástroje hmotné zainteresovanosti nemělo dostatečné hmotné krytí v přírůstcích zásob zboží. Nicméně v dalších letech tento faktor postupně přestával působit a naopak: přírůstek úspor byl žádoucí a měl stabilizující účinek (tehdejší Státní banka československá měla možnost s úsporami domácností pracovat při financování investic).
Je to možné nějak ilustrovat na číslech?
Nejlépe asi tak, že se poměřují roční přírůstky vkladů a hotovostí domácností vůči jejich celkovým ročním peněžním příjmům. Bylo pravidlem, že ne vždy domácnosti všechny peníze, které v daném roce dostanou (na mzdách, na důchodech apod.) musí automaticky utratit. Nějakou část si vždy dávaly stranou – ať na účty ve spořitelně (nyní i v dalších finančních institucích), nebo si je nechávaly „doma pod polštářem“. Takto definovaná míra úspor domácností se v letech 1954 až 1990 pohybovala v rozmezí od minima 1,4 % (1960) do nejvýše 5,9 % (1973).
A možná to byly důsledky nervozity makroekonomů z (narůstajícího) nepoměru mezi peněžní sumou kupní síly a hmotnou sumou zásob spotřebního zboží ještě z 50. let, které vedly k diskusím o potenciálních rizicích plynoucích z tohoto nepoměru. Vývoj částek, které nebyly v daných letech utráceny, ale spořeny, je dobře patrný z následující tabulky. V ní je rozdělena celková výše tzv. nerealizované kupní síly (daná součtem úspor v tehdejší Státní spořitelně a výší hotovosti držené domácnostmi, vše v mld. Kčs) za Československo jako celek [19] po pětiletích ve zmiňovaných dekádách.
Názor, že uvedená úroveň míry úspor a jejich narůstající absolutní objem za zmiňované skoro čtyři dekády je jevem negativním – protože jen zrcadlí nemožnost vydělané peníze průběžně utrácet za nákupy zboží na maloobchodním trhu – neobstojí v okamžiku, kdy obě časové řady promítneme do posledních tří „polistopadových“ dekád.
Tato úvaha o negativnosti vysoké míry úspor se ukazuje být zásadně chybná právě v současné etapě. Bohužel však přetrvávala v myšlení mnoha řídících pracovníků a samozřejmě i teoretiků v podstatě po celé období do roku 1989. Důvod byl jediný – nemožnost řešit nerovnováhu cenami a z toho plynoucí cenová strnulost (rigidita) a tedy v podstatě popírání funkce ceny v ekonomice.
Jestliže v minulosti bylo možné porovnávat objem peněz s objemem zboží, pak v současnosti je nutno do tohoto propočtu zahrnout i objemy výdajů za služby, které dnes tvoří více než třetinu výdajů obyvatelstva. Vždyť jen výdaje na bydlení dnes ve struktuře výdajů domácností představují zhruba stejný podíl jako výdaje na potraviny, tedy asi každá čtvrtinu. Připočtěme k tomu výdaje na rekreaci, kulturu atd. a jsme v úplně jiné rovině úvah.
Právě fakt, že došlo k zásadní změně struktury spotřebních výdajů obyvatelstva, odlišuje současnou etapu od minulosti. Také proto, že tehdy např. výdaje na bydlení byly podstatně nižší položkou výdajů, byly nízké ceny energií, výdaje za kulturu, byly dotované ceny za dopravu atd. a tudíž ve výdajích obyvatelstva nehrály významnou roli.
Poznámky:
[1] Neplatí to bezezbytku. Experti na inflaci proto mluví nikoliv o naprosté cenové stabilitě, ale o její optimální výši, kterou vidí někde okolo dvou procent meziročního nárůstu .
[2] Totéž platí pro současnost, kdy se odhaduje, že asi 40 % domácností má tak napjatý rodinný rozpočet, že nejsou schopny si průběžně žádné peníze odkládat stranou.
[3] FSÚ. Historická statistická ročenka ČSSR. Tab. 10-12. str. 210.
[4] FSÚ. Statistická ročenka ČSFR 1991. Tab. 10-10. str. 260.
[5] Kurt Rozsypal a kol. Úvod do teorie a praxe národohospodářského plánování. SNTL/ALFA. Praha 1978, str. 434 a n.
[6] Byla to praxe diametrálně odlišná od té dnešní, kdy je nejméně polovina reklamních sloganů zahraničních obchodních řetězců podnikajících na trhu v ČR založena na sloganech typu „ Levněji než v AAA nenakoupíte “, či „ My v BBB nabízíme čerstvé potraviny za nejnižší ceny “ apod. Tehdy byla cena uvedena přímo na obalu.
[7] Praxe však bývala v 50. a 60. letech přesně opačná. Většinou před 1. májem bylo vyhlašováno snižování některých cen a obchody (mimo potravinářských) pár dní zely prázdnotou. Jsou to průvodní jevy deflace .
[8] Se samotným pojetím inflace je to složitější. Jen pro představu uveďme jeden příklad – nový výrobek s lepšími parametry má vyšší cenu, přitom jednotka jeho parametru stojí méně, tedy má nižší cenu. Ve výsledném cenovém indexu je ovšem vyšší cena a vyšší růst. Je to inflace, kterou zpravidla rozumíme růst cen často bez růstu užitné hodnoty, nebo to není inflace? Je v praxi v podstatě nemožné tyto vlivy odlišit.
[9] Znalci repertoáru zpěváka country Waldemara Matušky si možná vybaví sloku, kde zpívá o zemi „…kde ceny jsou stálý a lidi se maj “…
[10] Vypadalo to, že „ pravá ruka neví, co dělá levá “. Na jedné straně se propagovalo překračování plánu, údernictví po vzoru horníka Stachanova – což v situaci celkového nedostatku bylo velice racionální, ale na straně druhé tyto výplaty prémií a odměn nebyly pokryty zvýšenými dodávkami spotřebního zboží. Konflikt ideologicko-politických hledisek narážel na ekonomické možnosti a bylo ho třeba řešit.
[11] Čtenář tohoto textu možná zaregistroval v posledních pár letech neobyčejně vysoký zájem o koupi elektrokol, kdy sílu cyklisty v tlaku na pedály v případě jeho rozhodnutí může doplnit síla baterie. Tato poptávka letos významně opadla a není výjimkou i 50% sleva na ceně jinak neprodejného zboží. Kdo by to byl ještě před půl rokem řekl?
[12] A politicky se dost dobře nedalo reagovat na trendy v západních zemích – veřejné odsudky tamní spotřební společnosti = konzumerismu totiž moc nefungovaly.
[13] Pokud šlo o zisky docilované na černém trhu či jiným nelegálním způsobem, je jasné, že jít se pokoušet – dnešní terminologií legalizovat výnosy z trestné činnosti – tj. tyto peníze „vyprat“ výměnou za nové i v drasticky nevýhodném kursu, se tehdy odvážil jen málokdo. Koledoval by si jen o složité vysvětlování na stanici SNB, jak k tak obrovským penězům přišel…
[14] Otec jednoho ze spoluautorů textu v té době fáral v Karviné na dolu Zárubek a vydělával na šachtě jako horník tolik peněz, že je nebylo prakticky možné všechny rozumně utratit. Takže si pamatuje, jak se matka otce občas ironicky ptala, zda se rodině to překračování plánu těžby vůbec vyplatí…
[15] Vojtěch Mencl, Miloš Hájek, Milan Otáhal, Erika Kadlecová. Křižovatky 20. století. Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách . Naše vojsko, Praha 1990. ISBN 80-206-0180-5, str. 253. K této citaci nutno dodat, že v roce 1953 pracovalo v průmyslu 1 838 tisíc zaměstnanců. Pak zmíněných 32 tisíc stávkujících osob představovaly necelá dvě procenta…
[16] Přesně to kdysi formuloval bývalý guvernér České národní banky Josef Tošovský. Když se ho nějaký novinář na tiskové konferenci ptal, zda guvernér někdy může lhát, odpověděl, že „…pokud jde třeba o měnovou reformu, pak především guvernér lhát musí !“ Ostatně není to tak dlouho, co po rozdělení Československé federativní republiky k 1. lednu 1993 došlo za pět týdnů – v noci na 8. února 1993 – k měnové odluce. Už v létě 1992 bylo přitom jasné, že společná měna po tehdy čerstvě dohodnutém zániku federativního Československa po jednáních V. Klause s Vl. Mečiarem dlouho nevydrží. Řešení bylo dvoufázové – nejdříve kolkování „starých – federálních – bankovek“, potom jejich výměna za nové „národní“. Pro první fázi české ministerstvo financí objednalo výrobu kolků (kvůli utajení) u britské společnosti Thomas De La Rue. Ta je vytiskla až v kolumbijské Bogotě, kde měla tiskárnu specializovanou na známky a ta poslala 400 beden kolků do Prahy (bylo v nich v 160 milionů nalepovacích kolků). Bedny byly uloženy do trezoru pražské centrály, a co vlastně obsahují, to nevěděli dlouho ani sami zaměstnanci Státní banky československé. Termín měnové odluky se i díky tomu centrální bance podařilo utajit do poslední chvíle.
[17] K měnové reformě došlo o rok dříve také v Rumunsku a jejím důsledkem byly lidové bouře. Její tvůrci pak byli odsouzeni za sabotáž a za to tam byly tresty smrti.
[18] Teď předběhneme dobu: Vysoká neuspokojená poptávka po spotřebním zboží nebyla specialitou jen Československa, ale prakticky všech východoevropských zemí. Takže dlouholetým československým makroekonomickým problémem bylo řešení více protichůdných požadavků najednou: Pokrývat domácí trh (s rostoucími úsporami), vyhovět požadavkům východoevropských partnerů žádajících na nás stejné zboží, narůstající volnoměnová zadluženost vůči západním zemím operativně řešitelná zase jen zvýšeným exportem československého spotřebního zboží. To byly signály, že se strukturou československé ekonomiky není něco dlouhodobě v pořádku – že je tu mezi nabídkou a poptávkou po spotřebním zboží makroekonomická nerovnováha. Detaily viz např. Karel Kaplan: Kořeny československé reformy 1968 . Str. 187 a n. Brno. Doplněk. 2000. ISBN 80-7239-061-9.
[19] FMF. Dlouhodobý vývoj finančních ukazatelů ČSSR. Praha, srpen 1989, tab. 606, str. 236. a FSÚ. Statistická ročenka ČSFR 1991. Tab. 20-1. str. 515.
Jaroslav Ungerman
The post Měnová reforma 1953: Dějiny píšou vítězové, aneb jak to vlastně tenkrát bylo a proč? first appeared on .
