S. SPURNÝ
Rozsudek padl v roce 1605 a stal se na téměř dvě stě let precedenčním rozhodnutím , podle kterého byly posuzovány pobuřující výroky na adresu panovníků, členů vlády nebo vyšších úředníků.
Na konci 13. století schválili v Anglii zákoník známý jako „Statutes of Westminster”. Měl 51 sekcí, z nichž jedna se týkala svobody projevu. V sekci 34 zákoník uváděl: „Nikdo nesmí hlásat pomlouvačné zprávy, které by mohly vyvolat neshody.”
Star Chamber
V té době se zákon zabýval mluveným slovem, protože knihtisk byl vynalezen až o dvě století později. Po vynálezu knihtisku zřídil král úřad nazývaný „Star Chamber” neboli „Hvězdná komora”. Dostal název podle místnosti, kde se vysocí představitelé královského dvora scházeli, aby rozhodli o trestu za pobuřující řeči nebo tisky. V místnosti byly na stropě namalovány hvězdy na nebi.
Známý případ, který Star Chamber rozhodovala, se udál v roce 1605 a dostal název „De Libellis Famosis”. Zabýval se pomluvou Richarda Bancrofta, arcibiskupa z Canterbury. Autor pomluvy není znám a jeho proviněním bylo šíření ručně opisovaných veršů, ve kterých napadal katolickou církev a arcibiskupa. Arcibiskup měl podle textu pronásledovat skutečné katolíky a „prodávat Kristovy ovečky za hrst stříbrných”.
Soudní rozhodnutí
Soudci, kteří se sešli pod hvězdami na stropě ve Star Chamber, rozhodovali o tom, zda pomluva soukromé osoby může být trestná, i když nenapadá přímo či nepřímo krále. Jejich rozhodnutí bylo jednomyslné a veřejnosti jej oznámil sir Edward Coke. V odůvodnění rozsudku uvedli soudci zásady rozhodování pro podobné případy:
Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.
Každá pomluva může být učiněna buď proti soukromé osobě, nebo proti úředníkovi či veřejné osobě. Je-li učiněna proti soukromé osobě, zaslouží si přísné potrestání. Pobuřující řeči narušují nejen veřejný mír, ale i skandalizují vládu. Co může být pro vládu větším skandálem než fakt, že král jmenoval zkorumpované nebo darebné úředníky, aby řídili jeho poddané?
Je nepodstatné, že osoba, které se pomluva týká, je již mrtvá. I tak je pomluva trestná, neboť může vyvolat zlou krev a pomstu. V případě vládního úředníka se pomluva přenáší na stát, který neumírá.
Pomluva může být v mluvené nebo psané podobě nebo ve formě obrázku. Psaná podoba je vážnějším proviněním, neboť „písmo přetrvává”.
Soud dospěl k závěru, že pomluva je trestná bez nutnosti prokazovat, že byla postiženému způsobena újma.
Trestem za pomluvu může být pokuta nebo vězení. Pokud je provinění nehorázné, bude trestem pranýř nebo ztráta uší.
Na pravdě nezáleží
Je nepodstatné, zda je pomluva pravdivá, nebo ne, a je nepodstatné, zda má osoba, které se pomluva týká, dobrou, nebo špatnou pověst. Ten, kdo zabije druhého v souboji mečem, je provinilcem, ale větším provinilcem je ten, kdo otráví druhého pomluvou. Při souboji mečem se napadený může bránit, zná svého protivníka a může mu zabránit v jeho snaze. Otrava pomluvou může být učiněna v takovém utajení, že není možné se proti ní bránit. Pomluva krade muži jeho dobré jméno, které by mělo být cennější než jeho život, a proto je vážnějším proviněním.
Je-li pomluva lživá, bude potrestána, je-li pravdivá a zároveň skandální a zlovolná, bude následovat přísnější trest, protože pomluva, jež je pravdivá, způsobí větší pobouření než falešná prohlášení.
Tolik soudní rozsudek z roku 1605.
Neznámý autor posměšných veršů proti arcibiskupovi z Canterbury byl v nepřítomnosti odsouzen k pokutě, vězení a uříznutí uší, které měly být přibity na pranýř ve Westminsteru.
Pravidlo, že „čím pravdivější je prohlášení, tím více pomlouvačné je”, se ustavilo v zákonné praxi anglosaských zemí a sloužilo k pronásledování například puritánů.
Post scriptum
Pozn. autora:
Byl to nějaký uvědomělý panovník, který řekl, že trestat pravdu je už příliš? Že to porušuje základní principy spravedlnosti? Samozřejmě, že ne. Byli to obyčejní lidé, kteří se nespravedlivému zákonu postavili. Jejich čin nazvali historici „ jitřenkou na svobodném nebi ”.
V roce 1735 publikoval tiskař John Zenger z New Yorku ve svých novinách kritické články o tehdejším koloniálním guvernérovi Williamovi Cosbym. Skončil u soudu. Soudce dal porotě složené z občanů obvyklé instrukce, jak rozhodovat. Úkolem poroty nebylo podle tehdy platné právní praxe posuzovat, zda byly články v novinách pravdivé, nebo ne, ale pouze určit, zda je John Zenger opravdu otiskl.
Obhajoby tiskaře se ujal nejlepší právník své doby Andrew Hamilton. V dlouhé řeči před porotou argumentoval, že pravda musí být důležitým aspektem při posuzování pomluv. Jinak je zákon pouhým „mečem v rukou špatného krále”.
Porota složená ze 12 občanů New Yorku pokyn soudce ignorovala a rozhodla, že je John Zenger nevinen. K podstatné změně v právní praxi došlo nicméně až po americkém vyhlášení nezávislosti.
Případ Zenger se stal nedílnou součástí amerických učebnic: „jitřenka”, která pomohla přinést skutečnou svobodu tisku.
Pokud se občané domnívají, že jim svobodu „darují osvícení politici”, kteří si uvědomí, že zašli příliš daleko, žijí v království věčných snů a drsného probuzení. Svoboda lidí byla, je a vždy bude jejich starost.
S.Spurný
The post Soudní rozhodnutí: Pravdu je třeba potrestat přísněji než lež first appeared on .
