SU/PAVEL ŠIK
Vláda s původně největším kreditem v historii, i fanatici, kteří nasekali 1,2 biliónu dluhu. To je ve zkratce bilance čtyř let Fialova kabinetu podle ekonoma Pavla Šika. „Oni se vlastně z těch tehdy rozumnějších stali absolutními fanatiky,“ popsal proměnu dosluhující koalice, která národ místo spojení rozeštvala na „správné“ podporovatele války a jejich „špatné“ kritiky. Přitom – paradoxně – poražené vládní strany v posledních volbách získaly dokonce více hlasů než před čtyřmi lety. Náš host to vysvětluje: Lidé chtějí patřit k těm „dobrým“, i když se mají hůř. V pozadí pak můj host vidí vliv zbrojařské lobby – a nejde jen o nákup F-35 za stovky miliard, zatímco armáda nemá vojáky. „Tam musí být obrovské fondy, které něco takového tlačí,“ upozorňuje Pavel Šik. Teď přichází nová vláda. Dokáže odolat takovým tlakům?
Martina Kociánová: Abychom se dostali i k vládě, která nás pravděpodobně čeká, tak k tomu využiju Ukrajinu. Když byla poslední tiskovka Donalda Trumpa s Ukrajinou, tak mě nesmírně zaujal jeden jeho výrok – neřeknu ho určitě přesně, budu ho parafrázovat – kde říkal: „Na Ukrajině nikdo z Američanů nebojuje a neumírá. Je to výhodné, protože dodáváme Ukrajině zbraně, a dodáváme zbraně NATO. Ale nám je těch lidských životů líto.“ To bylo – s tou jeho stručností a strohostí – něco mrazivého. Myslíš si, že třeba vláda Andreje Babiše bude mít na to, aby se k ukrajinskému konfliktu postavila podobným způsobem? Nebo přeci jenom uprostřed Evropy bude muset dělat mnohé ústupky, které si bude bojovná Evropa přát?
Pavel Šik: Myslíš podobným jako Trump?
Martina Kociánová: Ano.
Pavel Šik: Já si nemyslím, že Andrej Babiš je Viktor Orbán. Nemyslím si to. Pokud, budu mluvit otevřeně, tak si myslím, že Andrej Babiš cílí na prezidentskou kampaň, to znamená, že se bude snažit chovat tak, aby získal většinu občanů pro svou volbu. Nebude jediný. Vidím už pár dalších jmen, která se chystají do kampaně. Ale nemyslím si, že on je jako Viktor Orbán, s jeho vehemencí. Nebo si nemyslím, že je jako Fico, který prostě jde do boje opravdu tak strašně, až je to extrém. Extrém vůči tomu, co je v Evropě standard. To jsou u obou dvou opravdu extrémní postoje.
Martina Kociánová: A co ho odděluje od lídrů, jako je Orbán, nebo Fico? Jsou to jeho vlastní zájmy?
Pavel Šik: Ne, to si nemyslím. Nebo takhle – pokud řekneš „vlastní zájmy“, tak já tam nevidím hospodářské zájmy, to bych asi vyloučil, nebo já ho takto neodhaduji.
Babiš touží po prezidentství a chce být milován, proto půjde na kompromisy s Evropou i Patrioty
Martina Kociánová: Spíš tedy prezidentství.
Pavel Šik: Spíš myslím, že Andrej Babiš má v sobě něco, že chce být milován. Něco jako: „Milujte mě všichni, já jsem přeci ten nejlepší.“ To znamená, že nepůjde na barikády, aby symbolizoval nějaký názor.
Martina Kociánová: A není tento jeho způsob projevem jistého populismu, co vlastně zoufale potřebujeme? Tedy, že vláda bude dělat to, co si lidé přejí, a co jim neškodí?
Pavel Šik: Ale kteří lidé?
Martina Kociánová: Pokud říkáš většina, tak já říkám většina.
Pavel Šik: Zase, to je těžký.
Martina Kociánová: Střední třída, vyšší třída, samozřejmě sociální skupiny, ale zkrátka – nedá se zavděčit všem. Ale tys naznačil, že by podle tebe Andrej Babiš rád obsáhl co největší vzorek populace.
Pavel Šik: Já si myslím, že co se týče zahraniční politiky, tak tam to bude jakési myškování, bude to ne úplně jasné, tedy ne jak, to vidíme u Orbána, nebo u Fica. Nebude to takhle jasné. Bude to myškování, snaha neudělat chybu, být na jednu stranu zadobře s Patrioty, ale na druhou stranu i s Evropou, i s Komisí a s dalšími politiky v Evropě.
Martina Kociánová: To může být dobrá strategie, nebo tím můžete úplně všechny naštvat.
Pavel Šik: Je to otázka. Nevím. To záleží na tom, jak se bude všechno dál vyvíjet. A je třeba možné, že Babiš bude mít štěstí, že takovéto zásadní otázky, které otřásly Evropou v minulých letech, už nebude muset řešit. Třeba se stane něco, co to všechno ukončí, a potom už jsou to jenom věci jako více v povzdálí, to znamená, že zahraniční politika třeba už nebude až tak prvořadá, jako jsme to viděli v posledních čtyřech letech.
Martina Kociánová: Mě by zajímala jedna věc: Když jsi říkal, že tahle země je zdravá, když zvolila změnu, tak – a teď bude trochu podpásovka – jelikož tě sleduji na sítích, tak jsi přesto po oznámení výsledků voleb vyzýval, ať jdou lidé, kamarádi, do restaurace, protože na tohle nemůžeš být sám. Jak si to mám přebrat?
Pavel Šik: To jsem nenapsal já. Nebo jsem to napsal já?
Martina Kociánová: Já myslím, že ano. Ale možná, že se to řetězilo jenom v těch zprávách.
Pavel Šik: Možná.
Martina Kociánová: Zkrátka, zeptám se, jestli jsi měl z těch výsledků radost, a měl jsi radost z tak silného mandátu, který teď Andrej Babiš má? A my se dál budeme bavit o tom, jak myslíš, že s ním naloží.
Pavel Šik: Měl jsem radost z toho, že dosluhující vláda zřejmě nebude vládnout dál. To jsem měl radost. Co se týče rozložení, tak to vidím – a já o tom v poslední době i píšu – dva bloky. Je to docela absurdní – my si tady hrajeme na evropskou demokracii, ale v principu jsme ve stejné situaci, jako jsou Američani, kde jsou teoreticky republikáni, teoreticky demokrati. My tady máme dva bloky, které navzájem těžko překračují hranice, a vlastně se vymezují vůči sobě navzájem.
To znamená, že opoziční blok dopadl, jak dopadl, já jsem byl třeba z některých výsledků překvapen. Nečekal jsem, že se STAČILO! nedostane do Sněmovny, nečekal jsem, že budou mít Motoristi poměrně hodně hlasů, nečekal jsem, že SPD bude mít poměrně málo hlasů a že to takhle vymete Andrej Babiš. To jsem až tak nepředpokládal. Ale doufal jsem, že celý tento blok dohromady bude mít nějakou většinu. V to jsem doufal.
Měl jsem z toho na jednu stranu radost, ale na druhou stranu – jak jsem říkal – jsem byl rozpačitý z toho, kolik hlasů dostala dosluhující vláda. Vlastně je to vyznamenání. Já vůbec nechápu proč. Oni vlastně dovedli vládní koalici dohromady k lepšímu výsledku, než jaký měli před čtyřmi roky. No nic, to je jen taková poznámka.
Česko musí usilovat o ukončení války, protože ta váže pozornost a prostředky celé Evropy
Martina Kociánová: Podívejme se na situaci, jaká je teď. Co si ty, jako ekonom, myslíš, že by teď měla být priorita, abychom se začali znova stavět ekonomicky a sociálně na nohy?
Pavel Šik: Myslím, že jsou dvě roviny. V zájmu Česká republiky je, aby konflikt na Ukrajině skončil. To je zásadní vnější zájem, který Česká republika musí mít, protože to stejně nikam nevede. Měli bychom podporovat jednání, měli bychom podporovat co nejrychlejší ukončení tohoto konfliktu, protože to váže moc velkou pozornost, váže to moc velké prostředky v rámci Evropy. Myslím, že to je jedna z velkých priorit.
Martina Kociánová: To je jedna z priorit. Promiň, nezapomeň řeč, jenom se ještě vrátím: Proč myslíš, že k tomu ještě nedošlo? Proč si myslíš, že Ukrajina nepřistoupila na mír ještě v prvních měsících války, kdy spolu obě země jednaly v Istanbulu, a pravděpodobně by na tom byla v mnoha ohledech lépe? Nebo ne pravděpodobně, ale určitě. Obrovské ztráty, zničená města, a možná by uhájila i menší územní ztráty, než které ji v rámci vyjednávání pravděpodobně čekají. Máš na to odpověď?
Pavel Šik: Tak já si myslím, že by Ukrajina nemusela mít žádné územní ztráty…
Martina Kociánová: Tehdy.
Pavel Šik: Tehdy. Tam byl jasný návrh Ruska v tom smyslu, že východní oblasti budou autonomní, a tak dále, že se akceptuje Krym, a mohlo to skončit dřív, než to začalo. To je můj názor. Spousta lidí mi samozřejmě řekne, že Rusku se nedá věřit.
Ukrajině je dávána stále naděje, že se vše otočí, protože mocnosti chtějí oslabit Rusko
Martina Kociánová: Ty jsi několikrát použil dokonce v souvislosti s válkou na Ukrajině slovo „zbytečná“.
Pavel Šik: Já myslím, že byla zbytečná. Je to měření sil, a Ukrajina je tam víceméně jako oběť. Měření sil nějakých vojenských bloků, a Ukrajina je tam oběť. A proč si myslím, že to ještě neskončilo? Protože holt někdo drží celé ukrajinské vedení v naději, že se to změní, že se to ještě nějakým způsobem může všechno otočit. Vždyť to vidíme pořád dokola. Tam musí pracovat někdo v pozadí, kdo pořád dává naději, že to takhle neskončí, že to bude jinak, a tak dále.
Martina Kociánová: A ten někdo v pozadí jedná na čí pokyn?
Pavel Šik: To jsou mocnosti, které mají určité zájmy, které mají historické zájmy, které vždy stály o to, aby Rusko nějakým způsobem oslabovalo. Tam je to opravdu střet bloků a střet mocností, a bojištěm je Ukrajina.
Martina Kociánová: Je možné hledat odpověď i v chování Evropy, protože doposud desítky let po pádu bipolárního světa se většina evropských zemí k zahraničním válkám – a to i k těm, které třeba vedla Amerika – stavěly spíše zdrženlivě. A nadšená podpora prakticky všech probruselských politiků nějaké válečné straně, jak ji vidíme v případě konfliktu na Ukrajině, je doposud nevídaná. Je i v tom, komu na tom záleží, určitá odpověď?
Pavel Šik: A to jsme vlastně viděli i v tom, že když začal jednat Trump, a nevyšlo to, tak v pozadí, myslím, stály evropské státy, které do toho hodily vidle. Kdyby Trumpovi nějakým způsobem pomohly… Ale tam byly nějaké zájmy, které nechtěly, aby byl Trump úspěšný. A to jsme potom viděli na postoji Ameriky, že se nějakým způsobem musela smířit s tím, že Evropa pořád bude proti tomu, jak to vidí Trump.
On jasně řekl: „Hranice je tady, udělejte to co nejrychleji. Ukončete to.“ Ale zase na druhé straně – jak jsi říkala, že se všichni doposud stavěli ke všem válkám zdrženlivě – tak to možná souvisí s tím, že tady je to opravdu za humny. Pokud to chci vidět objektivně, tak je to opravdu za humny. Není to někde v Afghánistánu, není to někde v Libyi, kterou prakticky nikdo z Evropanů nezná, není to úplně nějaká abstraktní země, o které si člověk musí zjišťovat informace. Je to tady v Evropě, takže chápu zaťatost Evropanů, kteří s tím nesouhlasí, kteří jsou z toho špatní, a tak dále.
Konflikt byl využit k utažení smyčky kolem svobody a rozdělení společnosti na správné a špatné
Martina Kociánová: Může v tom být i takový důvod, že země, které jsou neustále udržovány v možnosti, že budou vtaženy do válečného konfliktu, jsou vlastně mnohem lépe ovladatelné? Že se v nich mnohem lépe vypínají weby, mnohem lépe omezuje svoboda slova, protože to slouží vyšším cílům? A hlavně: „Vaší bezpečnosti, milánkové. Děláme to pro vás.“ Myslíš, že i tohle je jeden z důvodů?
Pavel Šik: Samozřejmě, i to hrálo za poslední roky strašnou roli, jak se to využilo ke stažení systému, ke stažení popruhů, které máme jakoby kolem sebe v rámci státního zřízení. Takže se to strašně využilo, a strašně se přitáhly smyčky, a lidé se o pár stupňů víc smrskli, a řekli si: „Tak za tuhle hranici už nesmíte.“ To jsme viděli ve směrnicích, které se schválily, viděli jsme to ve snahách Chat Control, vidíme to prakticky všude, že situace, která tady je, a strach, je evropskými politiky strašně využíván k sešněrování svobody, svobody projevu. A naše republika nebyla výjimkou, vždyť jsme tady mluvili o tom, jak tady vláda rozdělila společnost na ty správné, na ty špatné.
Martina Kociánová: A když se pak k tomu přidá ještě to, co jsme už zmiňovali, tedy zdůvodnění jakkoli astronomických investic do zbrojního průmyslu, tak vlastně taková válka na hranicích – a teď budu hovořit cynicky – musí být pro jakéhokoliv totalitně smýšlejícího politika velice vítanou.
Pavel Šik: To si samozřejmě myslím, že je pravda. Hlavně hysterického, fanatického politika, a samozřejmě politika, který vždycky kritizoval nedostatečnost armády. Pokud ale chci být objektivní, tak armády v Evropě vypadaly opravdu špatně, jsou ve strašně špatném stavu, protože jsme tady žili x let na nějakém obláčku, a nikdy se tady nic nestalo, nikdy jsme nepředpokládali, že tady bude takováto válka.
To znamená, že když slyším názor, že by se to mělo opravdu změnit, že by se opravdu měly armády vybudovat, přetvořit, vytvořit profesionální, a tak dále, tak to zase chápu z toho hlediska, že je to svým způsobem samozřejmě nutnost. My jsme tady byli opravdu na obláčku, a když vidíme, jak se na východě masí, tak je to…
Armáda nemá vojáky, ale nejdřív se nakoupil šrot za stovky miliard místo vytvoření strategie
Martina Kociánová: Ale generálů máme prý skoro tolik, kolik má americká armáda.
Pavel Šik: To je právě ten špatný stav armády. Ale co my uděláme jako první? Nakoupíme šrot. Což je přesně to, co lidé ze všech táborů musí kritizovat. To přece nejde. Nemáte funkční systém, nebo funkční organizaci, funkční armádu, nemáte dostatek vojáků, a nakoupíte jim prostě šrot. Co to je? Nejdřív se postarejte o vytvoření strategie, vytvořte plán, jak to chcete přetvořit, tak dále. A potom se jednotlivé části dají doplňovat. A ne že začnete tím, že zboříte celej barák, nakoupíte za 450 miliard nějaká letadla. To je to, co myslím, že můžeme velice objektivně kritizovat na bývalé vládě.
Martina Kociánová: Já jsem ti před chvílí položila otázku, co si myslíš, že by měla nová vláda dělat pro to, aby se tato země spravila ekonomicky a sociálně, a ty jsi jako první věc řekl, že ukončit válku na Ukrajině – a já jsem si tě pak odtáhla na Ukrajinu. A teď bych tě poprosila, ať se vrátíš zpátky, a přidáš k tomu další kroky, další body.
Pavel Šik: Jak jsem řekl před tím, já si osobně myslím, že se nedá šetřit. Nebo že se dá šetřit velice těžko.
Martina Kociánová: Škrty se ke kvalitě nepropracuješ. Tak to myslíš?
Pavel Šik: Myslím, že samozřejmě můžeme říct, že máme moc administrativních pracovníků, Tak dobře, seškrtáme stavy lidí ve veřejné správě. Ale co chceme seškrtat? Chceme seškrtat učitele, hasiče, policisty?
Nejdřív je třeba vzít ze společnosti strach, protože kdo se bojí, ten nezakládá firmy
Martina Kociánová: Green Deal bych možná seškrtala.
Pavel Šik: K tomu se samozřejmě můžeme dostat. Ale nejdřív, co se týče výdajů státu. Kdybychom do toho opravdu řízli, tak ušetříme pár miliard, dejme tomu dvacet, třicet miliard, a to už by fakt vypukla povstání, stávky. To znamená, že správná cesta je, jak to vidí americký ministr financí, tedy zvednout hospodářský výsledek. My musíme začít růst, tak to holt je. My musíme začít růst, a tím pádem, pokud porosteme, pokud se zvýší příjmy, tak se zmenší schodek. To je jediná možnost.
My máme příjmovou stránku rozpočtu, máme výdajovou stránku rozpočtu, a na výdajové straně to samozřejmě můžeme trošku proškrtat, ale moc tím nezískáme. My potřebujeme navýšit příjmovou stránku rozpočtu, to znamená, že potřebujeme fungující hospodářství.
Martina Kociánová: A jak to chceš udělat, když hospodářství je ve stavu, v jakém je?
Pavel Šik: Proto jsem jako první bod řekl, že musí skončit ten konflikt. Musí, to je pro Českou republiku poměrně zásadní věc. A proto doufám, že příští vláda k tomu nějakým způsobem bude směřovat a že nenasedne na koně, kterého tady připravila bývalá vláda, tedy, že v hysterii budeme dál zbrojit, ale že se nějakým způsobem spíš budeme mentálně přiklánět k maďarskému vzoru a k pokusu o jednání, a ukončení tohoto konfliktu. Protože nejdřív musíme z celé společnosti vzít strach.
My od roku 2019 žijeme v neustálém strachu. Celá společnost žije v neustálém strachu. Co dělá člověk, který se bojí? Nekoupí si novou televizi, nebude do něčeho investovat, nebude investovat do budoucnosti. Člověk, který se bojí, investuje maximálně půl roku dopředu, a bude se bát, aby se něco nezměnilo. Vždyť ty skoky jsou strašný. A s tím souvisí i to, že se všichni tak bojí, že investují do nemovitostí, že všechno musí být pevné, aby se to nezbořilo, společnost je konzervativnější. Člověk, který se bojí, nebude zakládat firmu.
Martina Kociánová: Já jsem se před časem ptala Stanislava Bernarda, jestli by dokázal v této době založit pivovar „Bernard,“ jak to udělal tehdy. A on říkal: „V žádném případě. To je nemožné.“ Takže ty mi říkáš, co by se mělo, ale já bych vlastně potřebovala vědět, co je reálné, protože toto asi vidím trošku černě. Ale když se podívám, v jakém stavu jsou segmenty průmyslu, na kterých naše země stála, tak je to prostě pláč a skřípění zubů. Když k tomu připočteme emisní povolenky, a všechno zdražení, tak vlastně nevím, jak chceš startovat výrobu, jak chceš startovat, restrukturalizovat, náš průmysl.
Pavel Šik: To je ta druhá věc. To znamená, musíme vzít strach. Ale vláda by měla vzít strach ze společnosti i tím, že je potřeba opravdu zruší povolenky, že se omezí. Bude to hodně velký boj, bude to obrovský boj.
Havlíček slíbil, že Green Deal nezavede, ekonomie je jeho silná stránka
Martina Kociánová: Ustojí ho Babiš, když řekne: Přehodnotíme Green Deal, odstoupíme od Pařížské dohody?
Pavel Šik: Já tohle nedokážu hodnotit. Slyšel jsem Karla Havlíčka, a ten řekl jasně, že to nezavedou. A já doufám – protože Havlíček je, co se týká ekonomie, jeden z nejlepších, které vláda bude mít – že dohlédne na to, jaký by to byl strašný průšvih.
Martina Kociánová: A Green Deal je balík, který s sebou nese obrovské množství segmentů.
Pavel Šik: Ale nejde to všechno posekat najednou, to znamená, že se to bude muset dělat postupně. První stupeň je vzít strach z dalšího zdražení, vzít strach z války, vzít strach ze všeho. Prostě my nějakým způsobem potřebujeme – jako společnost – aby se zase nastartoval hospodářský růst, potřebujeme se těšit na zítřek.
Martina Kociánová: Jak toho chceš dosáhnout?
Pavel Šik: Nějakým způsobem přestaneme rozdělovat, rozeštvávat, přestaneme strašit, a začneme škrtat to, čeho se lidé také bojí, to znamená třeba povolenky. To znamená, že nějakým způsobem nabídneme lidem stabilitu do budoucna. Nějakým způsobem dát vizi. Ono to není o tom – já to tak aspoň vidím – jestli se platí tolik a tolik daní, jestli budu mít o procento menší daně, to není důvod pro to, abych začal mít novou firmu, ale já potřebuji vidět, že teď, když se do toho pustím, a budu tři roky prostě makat jako podnikatel, tak to budu moct vybudovat, a budu to moct vybudovat s nějakou jistotou toho, že se ekonomické prostředí změní co nejmíň.
Když ale máme vidinu toho, že se třeba mají zrušit spalovací motory – což je největší ptákovina – že se mají zavést další povolenky, které hrozí tím, že se zase všechno o obrovskou inflaci zdraží, tak já jako podnikatel vím, že společnosti budou chybět prachy, že všem mým zákazníkům budou chybět prachy, tak s touto vidinou nejdu do toho, abych vytvořil nějakou novou firmu. Je to možné v nějakých specifických oborech. Ale nadšení, nebo těšení se na zítřek, tak to si myslím, že tam nebude. Toto si myslím, že jsou kroky, které by měla vláda opravdu udělat.
Martina Kociánová: A myslíš si, že to Evropská komise Andreji Babišovi dovolí? Tedy, aby se Česká republika mohla v rámci svých hranic nadechnout.
Pavel Šik: Nedovolí, nedovolí. Ale i toto pan Havlíček komentoval. Nedovolí, budou tam obrovské boje, budou tam pokuty. Je otázka, co si člověk vybere, ale já si myslím, že dneska už i v Evropě je jasné, že se bude muset něco změnit. Oni to nepřiznají, ale všichni vědí, že to takhle dál nejde. Evropa byla jak slečinka, nebo dámička, která žije v nějakém salónu, má cigáro na dlouhé špičce, pije svůj čajíček, a chce všecko najednou. Chce, aby zahrada byla krásně upravená, chce, aby komnaty byly krásně uklizeny, aby dýchala čerstvý vzduch, ale zároveň na to chce mít prachy, aby to všechno dokázala pokrýt. To nejde.
To nejde, zvlášť když vám za humny zuří válka, a tato válka má co do činění s energií. To znamená, že Evropa měla už tehdy, před skoro čtyřmi roky, nebo minimálně třemi, prostě říct: „My všechno vypínáme, vypínáme všechna naše předsevzetí.“ Protože to, co nám nevadilo někdy před deseti lety, kdy to vlastně nikdo ani nebral vážně, ty Green Dealy, tak o to se nikdo nezajímal, vždycky se všechno schválilo, a nikdo, nikdo o to ani neťuknul. Pár aktivistů říkalo: „To je blbost“, ale lidi to nezajímalo, dokud je to netrefilo. Ale tam měla Evropa před třemi lety zabrzdit, a prostě říct: „Hele, nemůžeme všechno najednou. To prostě nejde.“
Evropa se dobrovolně proměnila ve vílu na palouku, zatímco Čína a Amerika šlapou na plyn
Martina Kociánová: Ano, nezabrzdila, a naopak teď má tendenci: „Když to nefunguje, tak ještě přidáme.“ Je poškození, které už nastalo, vratné? Není to tak, že jsme ten organismus už zkrátka tak oslabili, že v okamžiku, kdy lidem řekneme: „Tak víte co, máte se hůř, ale abyste se měli líp, tak je třeba, abyste si ještě víc utáhli opasky“ tak, vlastně v tuto chvíli každý, kdo by měl dobrý ekonomický plán, prostě narazí na odpor lidí, protože oni už další sešup nechtějí?
Pavel Šik: To jsou obrovské protitlaky. V tomto ohledu je nutné vidět, co se děje ve světě. Kdyby se svět choval stejně, tak ten sešup nebude tak rychlý.
Martina Kociánová: Kdyby se ten svět choval stejně? Napověz mi.
Pavel Šik: Představme si, že někdo je blázen, a chce nějaký vysněný svět. Vysněný svět v tom smyslu, že opravdu tady vládli lidé, kteří si mysleli, že nerůst je to, co nás zachrání. To znamená: „My máme nějaký vysněný svět čisté přírody…“
Martina Kociánová: Víly na palouku.
Pavel Šik: Víly na palouku, a tak dále. A kdyby se takto naivně choval celý svět, tak všichni pomalinku půjdeme do Prčic, ale nebude to tak rychlý sešup. Jenomže my, Evropa, nejsme sami, To znamená, že vedle nás jsou jiná centra. Vedle nás je Čína, Asie, která tyto věci vůbec neposlouchá, jedou si svou notu, dělají si své věci. A nově máme i Ameriku, která úplně změnila směr, opravdu zatáhla za ruční brzdu, hodila vlak na úplně jinou výhybku.
A my teď zůstáváme tak trošku jako víla na paloučku, která si furt myslí, že svět může být vysněný obrázek. Nebo bych to možná přirovnal k paničce, a začínáme zjišťovat, že na to, aby byla zahrada udržovaná, nemáme prachy. Nebo na to, aby byly uklizeny komnaty, nám také pomalu dochází peníze. Takže z toho důvodu si myslím, že se něco změní, bude se muset něco změnit. A pokud to nezmění politici, kteří tam dneska jsou, tak to změní lidé v Evropě, protože to prostě dotlačí ke změně. Ale to potom bude docela bolestivý.
A ještě odpovím na otázku, jestli to je ještě vratná změna? Já nevím. Podělali jsme toho docela dost A zase se vracím k tomu, že jsme nechali vyrůst Asii, vlastně jsme ji přehlíželi. Úplně jsme přehlíželi Asii, a brali jsme ji furt jako podřadnou, a bude otázka, jestli to tady doma dokážeme dohnat, a jestli dokážeme dohnat i Ameriku tím tempem, kterým se ona chce vyvíjet. Nevím.
Pavel Šik
The post Pokud změnu nepřinesou politici, tak se postarají lidé, prostě to dotlačí ke změně. Ale bude to bolet first appeared on .
