ŠTĚPÁN CHÁB
Už jsme si tak nějak zvykli, že v České republice nic nefunguje, jak má . Teď se v absurdních dramatech nepředstírané hysterie ocitl systém tzv. superdávky.
„Doložte nájemní smlouvu, kterou jste už třikrát doložila. Lidé, kteří žádají o tzv. superdávku, zažívají absurdní situace. Se stejnými dokumenty opakovaně na úřad chodí i samoživitelka Sabina Martínková z České Lípy. Na vyřízení žádosti čeká už sedm týdnů a bojí se, že přijde o bydlení,“ píše v úvodu svého textu Libor Tampler pro CNN Prima News . A popisuje martyrium, které si lidé na úřadech užívají. Ministerstvo mluví o ojedinělých případech, sociální pracovnice Charity v Česká Lípě Michaela Mrázková mluvila o tom, že jsou takové kurděje byrokratického aparátu na denní bázi.
Vzpomeňme na volby, které proběhly před dvěma měsíci. Mnozí, a mezi nimi i dosluhující předsedkyně Poslanecké sněmovny, se chtěli legitimovat před vhozením hlasu do urny digitální občankou v mobilu. A ono to… nefungovalo .
Nebo digitalizace stavebního řízení, vlajkové lodi pirátského vraku. Fascinující doklad nefungování .
Nebo ten vtip ze státních kolbišť o tom, kterak se Ministerstvo práce a sociálních věcí už deset let snaží zdigitalizovat systémy ČSSZ . Deset let, kdy stát do změny systému nasypal 3,4 miliardy korun, aniž by z toho cokoliv bylo. I po deseti letech se jede na starých systémech, tedy lidé chodí po úřadech a úřady dál dupou po lidech. Což je osvědčený koncept, nic nenamítám, ale už deset let do něj sypeme peníze, aby nestál aspoň tolik korun. Neúspěšně.
Nefungujeme, jak bychom měli. A to i přesto, že ve vládě po tři roky seděli Piráti, tedy ti, kteří o sobě tvrdili, že jsou součástí řešení, ale stali se součástí a umocňovatelem problémů.
Přitom stačilo na státní návštěvu Estonska některému z ministrů dát do kapsy USB disk a jejich už deset let fungující systém si prostě okopírovat. Stačilo by se vymluvit na špatné trávení a místo na mísu vyrazit na misi – krademe Estonsku jejich know-how. A pokud by nebyla vůle ze strany ministrů zahrát si na kyberzločince, mohli odjet do Estonska nabrífovaní zahodit hrdost a prostě si vyžádat experta, který by to tu zvládl za nás. Ale já vím, to se nehodí. To se nenosí.
Ale my jsme se mezitím smířili s tím, že nějakou funkčnost od státu čekat nemůžeme. Už nezaznívá ani posměšný smích nad selháváním systému. Jen rezignovaný nezájem. Deset let, přes tři miliardy výdajů z kapes daňových poplatníků a ono to nefunguje, samoživitelka, která se kvůli nefunkčnosti bojí, že přijde o bydlení. Normálka. To známe každý.
Jen jsme si moc zvykli a nespíš by nás víc udivovalo, že něco funguje, že se jako celek někam posouváme. Jde označit strach samoživitelky z České Lípy za selhání systému, když, jak svědčí pro CNN Prima News sociální pracovnice Charity, podobný strach s novým systémem je na denní bázi? Měl by za selhávání systému nést ministr Jurečka zodpovědnost? Nebo aspoň povinnost se omluvit?
Vždyť je to jako s objednávkou. Objednáte si, já nevím, třeba nové auto, ale světla mu svítí jen občas, brzda funguje jen do kopce, stěrače nestírají, blinkr nebliká. Také člověk jen pokrčí rameny a řekne si – echt co, v automobilce měli špatný den, nějak už s tím dojezdím. Neřekne. Hned volá po reklamaci a je spravedlivě rozhořčen, že za své peníze dostal šmuk.
Ale naše společná úmluva o státu a důvěra v něj a krmení jeho útrob z daní jsou podmíněné přece tím, že samoživitelka v České Lípě (a s ní mnoho dalších) nebude mít strach, že přijde o bydlení, protože Jurečkův resort už zase něco nezvládl. Slovo reklamace je zcela na místě. Slovo zodpovědnost také.
Štěpán Cháb, Krajské listy
The post ČR jako fabrika na rozbité součástky first appeared on Pravý prostor .
