Nebezpečí v roce 1938 nespočívalo v přílišném realismu, ale v jeho nedostatku. A právě to dnes riskujeme, že se bude opakovat – nikoli tím, že budeme vyjednávat, ale tím, že to odmítáme.
Je to už nějaká doba, co západní politici začali sahat po Mnichovu, kdykoli se v mezinárodní politice objeví slovo „diplomacie“. Šlo by to brát jako pravidlo: v momentě, kdy někdo naznačí, že diplomacie by nám mohla posloužit lépe než maximalistické válečné cíle nebo nekonečné, zbytečné a smrtící konflikty, okamžitě se ozve sbor samozvaných Churchillů, kteří varují před „ustupováním“.
Posedlost
Je to, jako by historie sama o sobě byla scénářem, jehož řádky jsme odsouzeni recitovat – nebo, ještě hůře, jako by se ve světových dějinách nic jiného nestalo, neexistovaly žádné jiné příklady, ze kterých bychom mohli čerpat poučení, a veškerá složitost, jedinečnost, kontext a pravidla geopolitiky mohla být snadno pohřbena pod vrstvou banální moralistické břečky.
(adsbygoogle=window.adsbygoogle||[]).push({});
A tak se stalo, že Boris Johnson – patron performativní vzpoury – prohlásil, že 28bodový návrh Steva Witkoffa není nic jiného než opakování roku 1938, kapitulace zahalená do diplomatické prózy a „kastrace Ukrajiny“.
Ale tupé odvolávání se na Mnichov není argument. Je to spíše reflex – zaklínadlo, které má za cíl zbavit nás zdravého rozumu. Lze to nazvat „mnichovskou mánií“: přetrvávajícím, bezmyšlenkovitým zvykem srovnávat každý územní spor s německým záborem československých Sudet či každého nepřátelského vůdce s Adolfem Hitlerem - a každé možné diplomatické urovnání vnitrostátního konfliktu s rokem 1938.
Je to posedlost tak hluboce zakořeněná v západním myšlení, že již dávno přestala osvětlovat a místo toho funguje jako klacek – nástroj k ukončení debaty ještě před jejím začátkem, k potlačení rozumných návrhů zpět do stínu.
JDE O ZDRAVÍ A ŽIVOTY: MÁME ZBRANĚ?
Nemusejí to být jen ty palné, které jsme v pořadu Noční hlídka představili za asistence plukovníka Marka Obrtela. Tentokrát v tomtéž pořadu vidíme sebeobranný arzenál úplně jiného druhu.
Nejpozději od covidu přece nikdo nepochybuje o tom, že nám jde o zdraví a životy i prostřednictvím daleko méně viditelných útoků. Mluvíme o nich - a hlavně o nejnovějších "zbraních" a metodách, jak jim čelit - v rozhovoru Petra Hájka s Jiřím Černotou.
Můžete si vytvořit bezplatný účet BEWIT s přístupem k výrazným slevám a prohlédnout si kompletní nabídku na e-shopu firmy BEWIT . Nákupem přes tyto odkazy pomáháte nejen sobě, ale podporujete i další sebeobranu a existenci Protiproudu
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Problémem samozřejmě je, že historie má vytříbený smysl pro humor. Mnichov je ve svém kanonickém vyprávění morálním příběhem o slabosti Západu odměněné další agresí, o demokratické naivitě zneužité monstrem odhodlaným ovládnout kontinent.
Tento archetyp ovšem funguje pouze v případě, že protivníkem je skutečně Hitler a sporné území je jen prvním soustem nenasytného imperiálního apetitu. Ale zaměňovat současné Rusko za nacistické Německo znamená nahradit analýzu infantilností a rozum bravurou.
Jednat - nebo se nechat zničit válkou?
Dnešní Rusko je v zásadě realistickou mocností; nejde o revoluční impérium, které by se řídilo ideologií rasového vyhlazení a globálního dobývání. Vladimir Putin – ať už má jakékoli chyby a jakkoli tvrdé metody – nesní o vybudování fašistického impéria od Lisabonu po Vladivostok. Není ani dobrodruhem, který se snaží dobýt svět, ani fantastikem toužícím po nemožném.
Jak kdysi řekl Henry Kissinger: „Putin je seriózní stratég, který jedná na základě předpokladů ruské historie.“ Je to v podstatě opatrný, racionální aktér odhodlaný udržet vliv nad regiony, které žádný ruský vůdce – liberální, carský ani komunistický – nikdy nepovažoval za vyjednatelné. Člověk může tuto realitu nenávidět. Člověk může pohrdat invazí. Ale popírání nejzákladnějších životních a strategických zájmů Ruska nikomu neprospívá - a už vůbec ne Ukrajincům.
A právě proto je rituální odvolávání se na Mnichov tak nebezpečně zavádějící. Pokud Hitler usiloval o podmanění Evropy, pak byl kompromis s ním skutečně pošetilostí. Ale pokud je Putin realista s omezenými, historicky zakořeněnými cíli, pak diplomacie není ústupkem; je to jediné pole, na kterém lze vytvořit trvalé urovnání.
Zejména pokud vezmeme v úvahu, že Rusko je velmocí s největším jaderným arzenálem na světě, ekonomikou, která je příliš velká na to, aby ji bylo možné izolovat nebo zničit, a – ať se nám to líbí nebo ne – politickým systémem, který má schopnost diktovat výsledky a rovnováhu sil v celé Eurasii, zejména vůči rostoucí Číně.
Evropa buď bude s Ruskem jednat, nebo s ním půjde do války. Vzhledem k tomu, že druhý scénář by vedl ke katastrofálnímu zničení kontinentu, jedinou realistickou cestou, kterou můžeme zvolit, je diplomacie. Jiná možnost neexistuje.
TOHLE SI URČITĚ NENECHTE UJÍT! PENÍZE...
Rozhovor Petra Hájka s ekonomickým a finančním expertem Robertem Vláškem o nebezpečích současné bouřlivé doby způsobené nejen konflikty na Ukrajině a v Gaze. Je toho mnohem víc, co způsobuje malou likviditou některých amerických a evropských bank. Blížíme se k další finanční krizi, jako byla ta z roku 2008?
Především ve vztahu ke vznikající Babišově koaliční vládě z toho vzniká řada naléhavých otázek, které se týkají peněženky každého z nás. V tomto smyslu má Petr Hájek a Protiproud připraveno jedno překvapení, které je v rozhovoru uloženo.
Bez ohledu na to, co se stane, nemusíte být mezi ožebračenými!
Sledujte zde
Je ironií, že Johnsonovo instinktivní volání po Mnichovu zastírá skutečnost, které by si možná všiml, kdyby se namísto reflexivního odmítnutí Witkoffova návrhu obtěžoval si ho přečíst: tento plán je vůči Kyjevu spíše velkorysý – natolik oddaný ukrajinským zájmům, že se zdá naopak fantastické si představit, že by Moskva jeho podmínky přijala.
To je závěr, ke kterému dojdeme po přečtení textu. Jeho hlavním rysem by bylo zmrazení současných frontových linií, přičemž Ukrajina by se stáhla z částí Doněcka, které již téměř ztratila.
Ačkoli Kyjev a jeho evropští sponzoři se zdají být zcela nezainteresovaní v uvědomění si závažnosti ukrajinské situace, pravdou je, že tato jednání probíhají v době, kdy ukrajinská armáda čelí řadě hořkých neúspěchů, přičemž ruské síly se přibližují k důležitému městu Záporoží z východu a obléhají velkou ukrajinskou posádku poblíž Pokrovska.
Porážka Ruska se nekoná
Masové dezertování z armády ochromilo ukrajinské jednotky. Americký ministr obrany Dan Driscoll dokonce evropským velvyslancům v Kyjevě sdělil, že „upřímné hodnocení americké armády je, že Ukrajina je ve velmi špatné situaci a že nyní je čas na mír.“ Podobně bývalá mluvčí prezidenta Zelenského Iuliia Mendelová 22. listopadu napsala, že „každá další dohoda pro Ukrajinu bude jen horší – protože prohráváme. Ztrácíme lidi, území a ekonomiku. … Mnozí, kteří reflexivně odmítají každý mírový návrh, věří, že brání Ukrajinu. Se vší úctou, to je nejjasnější důkaz toho, že nemají ponětí o tom, co se právě teď děje na frontě a uvnitř země.“
(adsbygoogle=window.adsbygoogle||[]).push({});
Když se na Johnsonův údajný „Mnichov“ podíváme z tohoto úhlu pohledu, věci vypadají trochu jinak. Podle Witkoffova plánu by si Ukrajina mohla ponechat 600 000 vojáků, což je více, než má téměř každý evropský člen NATO, třikrát více, než má vojensky nejvýznamnější země EU – Francie, a třináctkrát více, než je limit, na kterém se Ukrajinci sami dohodli během mírových jednání v Istanbulu v roce 2022. Pro zemi tak zdevastovanou, vylidněnou a ekonomicky závislou na zahraničním financování, jako je Ukrajina, to není nijak zvlášť represivní.
Plán také nezmiňuje žádné omezení týkající se raket dlouhého doletu pro Kyjev, což je pravděpodobně ruská priorita v mírových jednáních. Witkoffův návrh by – pokud by s ním Rusové někdy souhlasili – představoval překvapivý ústupek, který by byl v přímém rozporu s deklarovaným cílem Moskvy, jímž je „demilitarizace“ Ukrajiny.
To vyvolává otázku: pokud by tento plán Ukrajinu nezradil, ale zachránil, proč ta hysterie? Protože mnichovská hysterie není o politice. Je o postoji. Je to způsob, jak se prohlásit za statečného, aniž by člověk podstupoval rizika, která skutečná statečnost obnáší.
Je snazší křičet „ústupek!“, než přijmout střízlivou aritmetiku války, jejíž frontové linie se již dva roky posouvají pouze jedním směrem. Je snazší vykouzlit falešného Hitlera, než se postavit mnohem nudnější úloze vyjednávání s Ruskem, které – jakkoli je jeho vedení pro současné západní vlády nepříjemné – z mapy nezmizí.
Především je ale politicky výhodnější odsoudit Ukrajinu k dalším stovkám tisíců mrtvých a – v kontextu ztrát na bojišti, korupčních skandálů a rostoucí nespokojenosti veřejnosti – ke stále reálnější možnosti kolapsu státu, než přiznat, že naši amatérští politici deindustrializovali Evropu a utratili stovky miliard peněz daňových poplatníků za chimérickou porážku Ruska, která se nekonala. To by vedlo k zúčtování, které establishment zoufale odkládá, jak jen to jde.
Tohle je naše volba: Zdraví ve svých rukou!
Už máte doma "medíky" s těmi podivuhodnými houbami, které mají často přímé zázračné účinky i na nejtěžší choroby? Právě nyní jsou k dispozici další pozoruhodné novinky. V podzimních dnech téměř nepostradatelné.
Brzy přibudou další. Pan Daniel Fiala, kterého známe z několika pozoruhodných rozhovorů s Petrem Hájkem, je totiž právě na další cestě po Číně. Hned po návratu se opět objeví před našimi kamerami. A kromě jiného chystá předvánoční překvapení pro ty nepodvolené, kteří nákupem přes Protiproud pomáhají udržet svobodné informace ve veřejném prostoru.
Stačí kliknout na červený pruh Objednat zde - a jste součástí těch, kterým není lhostejné ani jejich zdraví, ani situace v naší zemi!
Objednat zde
Odmítnout diplomacii ze strachu z opakování mnichovského scénáře znamená poučit se z historie přesně opačně. Nebezpečí roku 1938 nespočívalo v přílišném realismu, ale v jeho nedostatku. Spočívalo v nepochopení povahy, záměrů a schopností protivníka. A právě to dnes riskujeme – ne tím, že vyjednáváme, ale tím, že to odmítáme.
Pokud se Witkoffův plán vůbec podobá Mnichovu, pak jen v horečnaté fantazii těch, kteří vidí Hitlera v každé siluetě a rok 1938 v každém kalendáři. Ale historie se neopakuje jen proto, že to dostatečně hlasitě prohlašujeme. Někdy si daný okamžik vyžaduje něco mnohem méně populárního než Churchillovo divadelní vystupování:
Upřímné uznání reality a odvahu jednat podle toho.
Zdroj
