LUBOMÍR VYLÍČIL
Občas se vyplatí zvednout víko kanálu a nahlédnout. Podobně je také dobré, sem tam mrknout do některého z nejrigidnějších ultra-pokrokářských webů. Třeba na „Britské listy“. Tak zvaní liberální demokraté se tu cítí být mezi svými, a proto si nedávají až tak pozor na jazyk. Může jim proto uniknout záměr či myšlenka, kterou by jinak, z opatrnosti, na veřejnost moc nepouštěli. Jako před pár dny, během rozhovoru Bohumila Kartouse s jistým Albínem Syberou.
Bohumila Kartouse asi není třeba představovat. Vrchní Elf, pokrokářský publicista, zasloužilý prznitel českého vzdělávacího systému, skrze Eduin a další neziskovky a k tomu ještě vyhozený šéfík Pražského inovačního institutu. Ten druhý týpek je bývalý úředník Státního fondu životního prostředí a novinář na volné noze. Svým zaměřením rovněž extrémně progresivní, proevropský ultraliberál. No a tihle dva se bavili o české politice a Ukrajině .
Sybera se děsil povolební situace a ventiloval své obavy o tuzemskou demokracii: „Nechci aby to vyznělo přehnaně kriticky, ale … tak mi přišlo, že český liberalismus sfoukneš jako domeček z karet (v momentě kdy nebude EU) – asi podobně jako když první republika přes noc dezintegrovala do proto-fašistické druhé republiky. Vlastně z toho až běhá mráz po zádech jak je v Česku a okolí ta rovnice jednoduchá – buď EU, anebo chaos, konec demokracie a hospodářský úpadek…“
Takže je nám tu předkládán klasický, libtardí kánon. Pevné zakotvení v EU = demokracie. Jinak hrozí fašismus. A také prý rozklad a bída. Protože jenom EU je schopna si účinně dupnout na členské státy, udržet je v lajně, na správné, liberální cestě. Navíc má i jisté, vyzkoušené mechanismy, jak odstraňovat z politiky potenciální fašisty. Což je podle názoru obou pánů každý, kdo jásavě nehýká nad Green dealem, afromuslimskou migrací, a dalším okrouháváním suverenity členských států.
Jenže, tak zvané populistické strany sílí napříč Evropou. A u nás se po vyhraných volbách blíží k moci arcisatan Babiš. Co v takové situaci počít? Co když už dosavadní prostředky k umravňování kolonií nebudou stačit? I pro takovou situaci mají oba pánové řešení a neváhají se o ně, mezi svými, podělit: „.. přežití EU mezi Donaldem Trumpem a Moskvou, zřejmě prostě nepůjde bez toho, aby EU měla vlastní armádu a tu nemá, anebo při nejoptimističtejším pojetí ji má roztříštěnou v členských státech. Rychlejší řešení možná je integrace Ukrajiny do EU (včetně její armády).“
A je šídlo z pytle venku. Ukrajinská armáda jako základ společné, armády evropské! Pro liberály ideální řešení. Je veliká, má bojové zkušenosti… a hlavně – nemá žádný vztah k obyvatelstvu členských zemí. Což by se mohlo, za určitých okolností hodit. No uvažujte. S popularitou liberální demokracie to jde od dvaceti k nule. Všude. U moci se drží jen fintami, obezličkami a podrazy. Rumunské volby, rakouské koalice, Francouzské soudy… A je čím dál zjevnější, jak je ze zoufalství odhodlána i k válce, nebo jiným násilným řešením, aby se udržela. V takové situaci by pro Brusel bylo jackpotem, mít k dispozici několik set tisíc ozbrojenců, kteří se nezakecají. Ne jako příslušníci armád členských zemí, jejichž bojovníkům by mohlo být přece jen poněkud nepříjemné, střílet na své spolužáky ze střední, nebo na babičku dceřiny kamarádky.
Výstražný prst zvedá naše historie. V dobách socialismu jsme byli součástí tak zvané Varšavské smlouvy. Také o ní se říkalo, že je to společná armáda. Dokonce i její nejvyšší řídící orgán se jmenoval Společné velení. V praxi však tohle vojsko poslouchalo jen moskevské Polytbyro. No a tahle obří ozbrojená formace provedla ve své historii jen jednu jedinou, velkou vojenskou operaci. Vpád do naší země. Ponechme teď stranou důvody i důsledky této akce a soustřeďme se čistě na mechanismus: formálně společná armáda obsadila členskou zemi, protože se centru nelíbil politický směr, kterým tento stát, pod vedením regulérně zvolené vlády, vykročil.
Něco takového by se Eurokomisi velice, převelice hodilo. Ozbrojená síla, sloužící jako klacek, kterým se dá zahrozit neposlušným. A že se o něčem podobném v zákulisí opatrně jedná, naznačují i úniky z ukrajinských zdrojů. Tak třeba ukrajinský premiér Denys Šmyhal počátkem letošního roku navrhl vybudovat ozbrojené síly EU na základě ukrajinské armády a jejích bojových zkušeností. A president Zelenský? Ten se s tím nepáral a řekl přímo : „vstup Ukrajiny do EU není jen morální povinností, ale strategickým krokem, který je v první řadě nezbytný pro samotný blok… EU potřebuje, aby ji Ukrajina chránila. Vstupem do EU by se Ukrajina a její ozbrojené síly mohly stát páteří sjednocené evropské armády.“
Do této mozaiky pak dobře zapadá i nedávný, zuřivý odpor hlavních představitelů současného evropského režimu proti Trumpovu mírovému plánu. Je pozoruhodné, že zvláště agresivně reagovali všelicí Macroni, Merzové a Starmeři na požadavek snížení počtu ukrajinských ozbrojených sil. Proč? Proč asi tak sveřepě trvají na 800 tisícové, ukrajinské armádě? A to prosím v míru, po ukončení války? Taková velikost armády je jednak nesmyslná a jednak neufinancovatelná. Tedy, pro potřebu Ukrajiny…
The post Ukrajinská armáda – ozbrojená pěst liberální demokracie? first appeared on Pravý prostor .
