Třicet sedm lidí, tolik činí armádní kontingent vyslaný Evropany, aby bránil dánské Grónsko před možnou americkou intervencí. Paříž vyslala do Arktidy celkem patnáct vojáků. Emmanuel Macron prohlásil, že postoj Francie je neochvějný, ve smyslu ochrany „dánské územní celistvosti“.
Brusel a Londýn chtějí válčit s USA
Tato slova pronášel muž s okem červeným jako králík. Chromá kachna v Elysejském paláci nazvala svůj poškozený zrakový orgán „tygřím okem“. V podivném balancování důsledky pravděpodobně další domácí facky od své "mužné" partnerky zkusil prezident zažertovat, že ono krví podlité oko, nikoli Macron, symbolizuje „vytrvalost při dosahování cílů“.
Válečné směřování Paříže, tedy Macrona a jeho armádního sboru, stejně jako směřování Bruselu, tedy Lejnové a její ideové souputnice Kallasové, se během posledních několika týdnů podivuhodně změnilo. Už to není "agresivní Rusko", se kterým se chystá EU válčit. Myš, která řve skrze notorické válečné štváče je nový nepřítel: Spojené státy.
(adsbygoogle=window.adsbygoogle||[]).push({});
Evropští politici si našli na rozhodující bitvu čas i místo: Bude jím ostrov omývaný Severním ledovým oceánem. O něj vyzvali k boji americkou vojenskou mašinérii. Tutéž mašinérii, která dosud tuhle partu válečných žvanilů držela pod svým jaderným deštníkem a platila jejich geopolitické běsnění.
Evropské elity se zcela odtrhly od svých občanů a vůbec reality. Rozhodly, že už nepotřebují spolupracovat s washingtonskými protektory, ale půjdou s nimi do vojenského konfliktu. Ne, jen se občas hlučně pohádat v kuchyni jako Macron se svou chotí. Ne, jen si nadávat a zvyšovat hlas, tak jako dosud, ale skutečně jít s USA do války.
Jó, když jsme ještě měli kolonie...
Proč Amerika potřebuje Grónsko, o tom prezident Trump, viceprezident Vance i další činitelé mluvili dlouze a podrobně. Americká expanze dnes vypadá takto: Komu se to nelíbí, ať se dívá jinam, říká Washington. Evropské komické třeštění se třemi desítkami vojáků téměř u americké základny v Grónsku, kterou obývá něco přes 150 vojáků a důstojníků USA na velitelském centru kosmického „štítu“ Spojených států, je současně šílené, ale vlastně psychologicky pochopitelné.
(adsbygoogle=window.adsbygoogle||[]).push({});
Jde o nezhojená traumata z doby, kdy Francii, Německu a Británii nepatřilo zdaleka jen dávno již ztracené Grónsko. Ostatně ostrov nikdy nebyl v Dánském království vnímán jako něco podstatného. Podle toho vypadal i vztah k jeho obyvatelům, grónským Eskymákům, neboli Inuitům. Praxe nucené sterilizace dívek a žen, odebírání novorozených dětí pod záminkou, že „nejsou schopny se o potomstvo starat“, to nejsou dávné časy jeskyní, kožešin a Vikingů. To se na ostrově dělo ještě docela nedávno.
Evropský kolonialismus jakéhokoli druhu, ať francouzský v severní a západní Africe, německý, který si ukousl velké kusy téhož kontinentu, či britský, kdy britští vojáci zabíjeli domorodce po celém světě po milionech, je o to děsivější, že politický „ráj na zemi“ není schopen přiznat vinu za vyhlazování domorodých národů, za drancování nerostů a prosté loupení.
Každá země, která poslala své vojáky do Grónska, aby vyhrožovali Americe, má svou nezhojenou bolest neokolonialismu. Macron, snažící se o výřečnost, když se snaží „domluvit“ Washingtonu, si sebou nese traumata zámořských území Francie, kam se letí deset hodin, a které tvoří čtvrtinu rozlohy pevninské Páté republiky.
Ostrovy a souostroví neleží jen daleko od metropole. Nacházejí se v klíčových uzlech ekonomických tras a vojenských zón. Takže když Macron pateticky mluví o Grónsku, myslí ve skutečnosti na Novou Kaledonii a Polynésii.
Starmer, který do Grónska poslal celého jednoho vojáka, přemýšlí stejně. Spojené království má po světě rozeseta ostrovní území v rámci britského Commonwealthu. Jenže co když se některé z nich zalíbí Trumpovi? Ostatně o Kanadě, jedním z členů Britského společenství národů už mluvil.
Boj s Ruskem, s USA, nebo s oběma najednou?
Prostě řečeno americký prezident vědomě či nevědomky probudil evropská koloniální traumata. Pro Evropu jsou tato traumata známkou její někdejší moci. Protože nic jiného, čím by ukonejšila své komplexy méněcennosti, Evropa už nemá.
Tím, že se svázala s Ukrajinou a rozhodla se přes ni napadnout Rusko, utržila Evropa obrovskou ekonomickou ránu. Ztratila tak politickou stabilitu. A když přišla o zbytky prestiže, snaží se dnes jako řvoucí myš najít alespoň nějaké opěrné body. Aby se nezhroutila, nezmizela a mohla dál alespoň předstírat, že má nějakou roli v geopolitice.
Krize s Grónskem tedy přišla jako na zavolanou. Když prohrála válku proti Rusku na Ukrajině, vrhá zbývající ohromující vojenskou sílu proti Spojeným státům v Grónsku.
Vypadá to, že drzost a provokování ve stylu kolektivní politické chuligánské bandy je dnes to jediné, co ještě drží tyhle panáky nad vodou.
Snad už ne dlouho.
Zdroj
