L. SPIŠÁK
Tak jsem se vám, lidičkové, zamyslel. Nad včerejší demonstrací, nad těmi projevy, vlajkami a řečmi o odvaze, oběti a správné straně dějin. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to připadá jako obyčejné srabáctví. Promiňte mi to slovo, ale jiné mě nenapadá. Protože není hrdinství stát v teple na náměstí a křičet: „Bojujte dál!“ zatímco sami sedíme doma v bezpečí.
Demonstraci pořádala iniciativa Milion chvilek pro demokracii a nesla se v duchu podpory války, vytrvalosti a oběti. Pořád dokola slyšíme, že Ukrajinci prý brání i nás. Že kdyby nebojovali oni, už by tu byly ruské tanky. Možná ano. Možná ne. To dnes nikdo neví jistě. Ale i kdyby to byla pravda, znamená to snad, že máme právo posílat jiné lidi na smrt, jen aby se nás to netýkalo?
Už několik dní před demonstrací přitom zaznívala silná válečná rétorika i od některých politiků. Například Hayato Okamura přibližně pět dní předem mluvil o oběti, hrdinství a nutnosti být připraven položit život pro svobodu. Prakticky už tehdy začal bubnovat do válečných bubnů. A když se taková slova opakují z různých stran, vytváří se atmosféra, ve které je boj prezentován jako jediná správná cesta.
Na pódiích a v projevech pak zní další silná slova o odvaze. Jenže komu se to hrdinství vlastně týká? Těch, co tam stojí s mikrofonem? Těch, co tleskají? Těch, co si dají vlajku na profil? Ne. Týká se kluků v zákopech, otců od rodin, lidí, kteří by radši normálně žili, než umírali za cizí slogany.
Když pošlu peníze a řeknu: „Bojuj, vydrž, obětuj se,“ ale sám do války nejdu, nejsem hrdina. Jsem jen divák. Divák, který si platí cizí utrpení. To není odvaha. To je pohodlné moralizování z gauče. Křičet „umři, já ti na to pošlu peníze“ není statečnost. To je alibismus.
A teď si položme ještě jednu nepříjemnou otázku: kdo na tom všem vydělává? Protože válka není jen o hodnotách. Je i o penězích. O zakázkách, darech, sbírkách, provozu, marketingu, platech, vlivu. Někteří lidé na tom prostě profitují. A tvářit se, že všichni to dělají zadarmo z čistého srdce, je naivní.
Stačí se podívat třeba na Mikuláš Minář. Ten kdysi vybíral od lidí miliony na založení politické strany. Vybralo se kolem šesti milionů korun. Strana nevznikla, projekt skončil, vyúčtování bylo minimálně problematické. A peníze? Ty se lidem nikdy pořádně nevysvětlily. To není zrovna vizitka morální autority. A právě takoví lidé dnes mluví o hodnotách a oběti druhých.
Proto je fér se ptát: opravdu věříme, že se kolem těchto akcí netočí žádné zájmy? Že nikdo nemá prospěch z darů, pozornosti, moci a vlivu? Že všechno je jen čistá láska k demokracii? Nezlobte se, ale takhle svět nefunguje.
Skutečné hrdinství by bylo říct: „Už dost umírání.“
Skutečné hrdinství by bylo tlačit na mír, ne na další boj.
Skutečné hrdinství by bylo přiznat, že válka není romantika, ale peklo.
Mně ta včerejší demonstrace nepřipadala jako odvaha natož aby byla podporou prezidenta. Připadala mi jako způsob, jak si uklidnit svědomí. Jak si říct: „Já jsem byl na správné straně, já jsem poslal peníze, já jsem zatleskal.“ A dál už mě nezajímá, kolik lidí kvůli tomu zemře.
Proto říkám otevřeně: není hrdinství křičet „bojuj“ z bezpečí. Hrdinství je mít odvahu říct, že lidský život má větší cenu než jakýkoliv slogan, vlajka nebo politický projekt.
FB
The post Demonstrace Milionu chvilek: Podpora prezidenta, nebo politický vzkaz? first appeared on .
