M. TENGLER
Nedávno jsem si položil otázku, v čem se dnešní Česká republika podobá totalitnímu Československu před rokem 1989. Možná vás to udiví, ale těch podobností je více, než byste čekali, zvláště pokud si uvědomíme, že se tu už 36 let pokoušíme budovat demokracii. Jak je tedy možné, že naše společnost vykazuje tolik podobností se starým totalitním režimem ovládaným komunisty? Odpověď je jednodušší, než byste čekali: Nechali jsme se ukolébat frázemi o svobodě, a přitom zapomněli kontrolovat nové vládce, zda-li to, co nám slibují, skutečně dělají. Karel Kryl nás varoval, že k tomu může dojít, takže nemáme žádnou výmluvu.
Pokud jsme si charakter naší společnosti dostatečně nehlídali, a dopustili tak rychlý návrat starých struktur na nová místa, je to naše vina, kterou nemůžeme na nikoho svalit. Podívejme se tedy na tyto podobnosti popořadě:
1) Před rokem 1989 byla naše vláda pouhým převodníkem politického vlivu skutečných vládců v zahraničí. Dnes je situace v podstatě totožná – jen vrchnost z východu nahradila vrchnost ze západu.
2) V čele země jsme měli od roku 1948 až do roku 1989 bolševiky, kteří si s textem ústavy příliš hlavu nelámali. Dnes máme na Hradě bolševika znovu – jen vyměnil svůj tehdejší kabát za nový a dnes si hraje na demokrata. Když se ale pozorněji podíváme na jeho činy, zjistíme varující podobnost s chováním jeho předchůdců z období vlády jedné strany, jejímž byl Petr Pavel nejen členem, ale dokonce aparátčíkem (tedy součástí vedení).
3) Přestože v naší zemi platil lustrační zákon, který měl za cíl eliminovat vliv výše postavených komunistů a někdejších příslušníků velmi nebezpečné civilní kontrarozvědky (Státní bezpečnosti) na chod země, nepodařilo se tento záměr nikdy úspěšně realizovat. Komunisté a estébáci se jen rozmístili do ostatních politických subjektů v naší zemi (včetně tehdy ještě pravicové ODS), dostali se dokonce do prvních porevolučních vlád, o parlamentu ani nemluvě. Zbytek komunistů se přemístil do ekonomické sféry, případně na vlivná místa soudců a státních zástupců (včetně postu předsedy ústavního soudu!), odkud tito lidé ovlivňovali a doposud stále ovlivňují chod naší země.
4) Od roku 1948 až do roku 1989 udržovala vládnoucí moc svůj vliv na společnost prostřednictvím cenzury rozhlasového a televizního zpravodajství, filmu i divadla. V posledních dvaceti až pětadvaceti letech je stále intenzivněji cítit, že se doba nesvobody znovu vrací. Protože však přichází po malých krůčcích, uvědomuje si jen málokdo, jak velmi nebezpečný je to trend. Nejcitelněji byl tento vliv cítit za covidové diktatury v letech 2020 – 2022 a následně za války na Ukrajině, která probíhá od února roku 2022 až do dnešních dnů. Cenzurována (nebo spíše auto-cenzurována) je drtivá většina zpravodajství českých televizních a rozhlasových stanic, většina obsahu na internetu, a samozřejmě také obsah sociálních sítí.
5) Sdělovací prostředky byly v naší zemi po celou dobu vlády komunistů plně pod kontrolou oportunistů a zrádců, kteří zajišťovali ideologicky „čisté“ zpravodajství a případně šířily dezinformace o nepřátelích režimu. Pravdu se lidé většinou stejně dozvěděli, ale povídali si o tom jen doma za zavřenými dveřmi. Dnes dělá naprostá většina dnešních sdělovacích prostředků (včetně těch veřejnoprávních) v podstatě totéž. Jen kontrolu zajišťují nikoli státní úředníci, ale sami vedoucí redakcí. Zpravodajství musí být opět ideologicky „čisté“, a poplatné tomu, co si přeje vrchnost (jen ne z Moskvy, ale z Bruselu). Nemalá část naší veřejnosti se už opět bojí říkat na veřejnosti svůj názor, natož jej někde napsat. Obává se nejen nenávistných reakcí, ale také zablokování svých stránek na sociálních sítích, případně i trestního stíhání ze strany Policie České republiky. Případ učitelky Martiny Bednářové, která byla za své názory vyhozena ze zaměstnání a následně tři roky vláčena po soudech, je pro mnoho lidí důrazným varováním, kam až umí zajít orgány takzvaně „demokratického“ státu, když se mu nelíbí názory jeho vlastních občanů. Mimochodem, nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, který svým dovoláním zvrátil již pravomocný osvobozující rozsudek nad učitelkou Bednářovou, byl členem Komunistické strany Československa, a před listopadem 1989 vyšetřovatelem a vojenským prokurátorem. Jak mohl někdo svěřit tak důležitý post ve státě člověku s tak příšernou minulostí? Jak vidíte, mohl, a zřejmě s tím měl nějaké úmysly. Lidé s cejchem totiž bývají vděční a velmi poslušní!!
Co je to za společnost, která potřebuje i 36 let po konci poslední diktatury využívat služeb jejích oddaných slouhů?
Proč musíme i dnes sledovat, jak se nám tu rozlézá chátra napojená na někdejší bolševiky? Jak je možné, že se na nejvyšší post v zemi dostal bývalý komunista a rozvědčík tajných služeb Petr Pavel, který byl jako budoucí agent prověřen pracovníky StB i KGB a uznán hodným svého úkolu? Takové pocty se dostávalo jen zasloužilým soudruhům.
Jak je možné, že stále potřebujeme v politice lidi typu Andreje Babiše, který byl rovněž komunistou a s velkou pravděpodobností i agentem StB? Co mají v soudním systému naší země co pohledávat lidé, jako je Pavel Rychetský nebo Jan Baxa? Oba pánové byli komunisté, kteří před rokem 1989 pronásledovali jinak smýšlející občany naší země.
Jsme opravdu demokratickou společností, pokud tu stát ovládaný starými bolševiky cenzuruje naše názory, štve proti nám bezpečnostní složky státu, zastrašuje nás a zahrnuje urážkami (viz. kauza plukovníka Foltýna – zaměstnance Vojenské kanceláře prezidenta republiky)? Jsme skutečně demokratickou společností, pokud se do domácí politiky otevřeně vměšuje Armáda České republiky, jejíž náčelník generálního štábu Karel Řehka dokonce drze polemizuje s rozhodnutím vlády? Proč se k domácí politice vyjadřuje šéf kontrarozvědky Michal Koudelka, který by se měl starat o úplně jiné záležitosti?
Jsme skutečně demokratickou společností, která uznává základní právo lidí rozhodovat o svém zdraví, pokud se nás stát pokoušel v letech 2020 – 2022 donutit, abychom se nechali očkovat svinstvem, o kterém až dnes vychází najevo, jak dlouhou řadu vedlejších účinků mělo? Stát za první vlády Andreje Babiše naprosto selhal v ochraně svých vlastních občanů před nevyzkoušenou genovou terapií, která se tu vydávala za vakcíny proti nemoci COVID-19, přestože vládní politici i úředníci ze Státního úřadu pro kontrolu léčiv (SÚKL) informace o obrovském množství vedlejších účinků měli. A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat …
Na závěr mi dovolte důležitou otázku, na kterou si musíme odpovědět každý sám:
JE ČESKÁ REPUBLIKA SKUTEČNĚ DEMOKRATICKOU ZEMÍ, KDE JE ÚSTAVA PRVNÍM ZÁKONEM A KDE SE CTÍ ROZHODNUTÍ VOLIČŮ?
The post Je Česká republika skutečně demokratickou zemí? first appeared on .
