VÁCLAV KRÁSA
Uplynulý týden byl opět bohatý na události a překvapení. Pan prezident zvítězil nad vládou a pan Turek se definitivně nestane ministrem, ministr zahraničí pan Petr Macinka zaujal svým vystoupením na bezpečnostní konferenci v Mnichově s jeho přestřelkou s Hillary Clintonovou a Radoslawem Sikorskim, a někteří důchodci nechtějí zvýšit důchody, aby bylo dost peněz na pomoc Ukrajině a konečně téma Ukrajiny ovládlo náš mediální i politický prostor, ačkoliv sami máme svých problémů až dost.
Petr Pavel dosáhl svého, nebo lépe, lidé, kteří „radí“ panu prezidentovi, dosáhli svého a podařilo se jim zabránit jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Kdo bude jmenován místo něho není vůbec důležité. Osobně jsem přesvědčen, že nejmenováním pana Turka došlo k porušení ústavy, ale můj názor není důležitý. Důležité jsou politické důsledky takového kroku. Akceptací porušování Ústavy prezidentem ze strany premiéra, se v budoucnu může stát ústavní zvyklostí a v budoucnosti vést k dalším sporům. Opozice začíná stále častěji útočit na pana premiéra, že je slabý premiér, který není schopen udržet jednotu ve vládě a neřeší jednotlivé poklesky koaličních členů vlády či nejvyšších představitelů Poslanecké sněmovny. Právě prohra při jmenování Filipa Turka, může být v budoucnu použita jako důkaz této slabosti. Pan Andrej Babiš je pragmatik a dobře si spočítal, že vyvolání ústavní krize by oslabilo celou vládu, ale hlavně by ztratil spoustu času na provedení změn, které chce jeho vláda prosadit. Přesto bych vládě doporučil, aby úplně neodstupovala od svých základních slibů, kterými získala dostatečný mandát k jejich realizaci. Neprosazení zrušení koncesionářských poplatků, či zrušení emisních povolenek, zlevnění energií a potravin a další, byly základními kameny, na kterých současná koalice zvítězila, proto musí na nich trvat. Mezi ty sliby patří i slib o maximální podpoře míru na Ukrajině. Pokud nebude část slibů splněna, je pravděpodobné, že příští volby mohou dopadnout zcela jinak. Lidé uvěří opozici, že si zvolili slabého „vůdce“, a podpora je pryč. Někdy je nezbytné jít do tvrdého politického střetu, protože tak to v politice chodí, a hlavně politik nesmí ztratit tvář. Konec Petra Fialy je ukázkovým obrazem, kdy politik ztratí tvář, stane se směšným a dnes už nikoho nezajímá.
Po mizerných výkonech našich hokejistů na zimní olympiádě jsem pocítil určitou hrdost na to, že jsem Čech, a věřím, že jsem nebyl sám, po vystoupení ministra zahraničí Petra Macinky na bezpečnostní konferenci v Mnichově s jeho přestřelkou s Hillary Clintonovou a Radoslawem Sikorskim. Ukázalo se, že pan Macinka byl připraveným kandidátem na ministra zahraničí a hlavně, že se nebojí hájit reál pohled na politiku. Je dobré si připomenout o čem se diskutovalo. Témat bylo více, ale dominovala dvě témata o rozkolu na Západě a válka na Ukrajině. Panel se zaměřoval na to, zda aktuální kroky Donalda Trumpa a jeho administrativa vytvořily nový rozkol mezi Spojenými státy a evropskými spojenci. Clintonová kritizovala Trumpovu politiku vůči válce na Ukrajině, označovala ji za ohrožení západních hodnot a zdůrazňovala potřebu silné podpory Kyjeva. Macinka reagoval, že části americké politiky, včetně Trumpovy odpovědi, jsou reakcí na to, co označil za „příliš daleko odskočené od reality běžných lidí“ (např. v otázkách genderu a klimatu) a vymezil se proti některým progresivním tématům. Došlo i na témata jako genderová agenda a klimatický alarmismus, kde se názory Petra Macinky a Hillary Clintonové výrazně lišily. S Radosławem Sikorským se Petr Macinka střetl hlavně v názorech na to, jak demokratická je Evropská unie, zvláště v tom, jak fungují její instituce a legitimita rozhodování. Sikorski hájil jejich demokratickou povahu, zatímco Macinka byl kritický vůči tomu, že komise není přímo odpovědná voličům. Diskuse zaujala jak média, tak také politiky. I když vystoupení pana Macinky zaujalo i prezidenta USA, který na něj reagoval, domácí opozice, naše média se opět ukázala jako hlásná trouba George Sorose a opoziční politici nezůstali pozadu. Je to hodně smutné, ale je to naše realita.
Podle titulků novin, vyjádření politiků a akce některých nátlakových skupin se zdá, že našim jediným tématem a problémem je vývoj války na Ukrajině. Jde to až tak daleko, že jakákoliv diskuse o míře našeho zapojení do konfliktu skončí hádkou. Militantní obhájci ukrajinské války vytvářejí atmosféru, že kdo nepodporuje Ukrajinu, je prevít a měl by být ostrakizován. Mlčící nemilitantní většina vytváří dojem, že většina lidí podporuje naše větší zapojení do války. Jsem přesvědčen, že opak je pravdou. K tomuto vnitřnímu konfliktu přispívají naši politici v čele s panem prezidentem, který na akci na podporu Ukrajiny na Staroměstském náměstí v Praze prohlásil, že válka, ve které se Ukrajinci již čtyři roky brání ruské agresi, je i naší válkou. Není to naše válka. Pan prezident nemůže naši zemi zatáhnout do války, k tomu je zmocněn pouze Parlament. Slova Petra Pavla jsou velmi nebezpečná. Prezident svými vyjádřeními stále více rozděluje společnost, což je v rozporu s jeho slovy při inauguraci, že chce být prezidentem všech. Jak absurdně se zažírá téma ukrajinské války do našich myslí svědčí prohlášení paralympijského výboru, že se česká paralympijská výprava nezúčastní slavnostního zahájení nadcházejících paralympijských her, na protest proti účasti ruských a běloruských sportovců. Na sobotní demonstraci na Staroměstském náměstí na podporu Ukrajiny mě zaujal transparent jakéhosi důchodce, že nechce zvýšit důchod, aby bylo dost peněz na pomoc Ukrajině. Pán zapomněl, že se zatím žádné zvýšení důchodů nechystá. Míru podpory udržování války na Ukrajině ukazuje počet lidí na demonstraci, můj odhad je 15 až 20 tisíc, ale je nezjistitelné, kolik bylo přítomno Ukrajinců. Zkusme se více bavit o našich problémech než o cizích.
FB
Článek Co týden dal č. 8 (2026) se nejdříve objevil na .
