Celá desetiletí sleduji, že dochází k paralelnímu vývoji politických výmyslů mezi Českem a Itálií. Kdykoliv si zainteresovaná mafiánská lobby vymyslí a v italském parlamentu prosadí nějakou lumpárnu na lidi, nemine víc než tři měsíce a už je na čekých poslaneckých stolcích připravena její česká verze.
Začínalo to nenápadně. Odpadky je nezbytné odvážet z měst a poté se jich zbavit. Při kalkulaci nové daně z odpadků se pak vedly přímo vědecké debaty o recyklaci odpadů a co to stojí! Ve skutečnosti už všichni budoucí provozovatelé této služby měli jasno v tom, co s tím odpadem udělat. Naloží to na loď a odvezou na Sardinii! Tam se toho vejde! Rozdíl mezi vybranou sumou této novodobé daně z hlavy a skutečnými náklady je holt tajemství, které nesmí žádný whistleblower prozradit. V Čechách se samozřejmě našli podobní dobráci, kteří dokázali vycloumat poplatek z odpadků i z právě narozeného občánka, jemuž je právě 5 minut! A tak to šlo v řadě dalších dobrot dál. Technicky zcela uhozené energetické štítky na domech, drtivá legislativa proti vlastníkům nemovitostí, kteří nejsou ochotni zaplatit kominické lobby za papír o tom, že komín kouří atd.
V těchto dnech zase došlo v Itálii k událostem, které, jak doufám, se budou odehrávat i v Česku s tím obvyklým zpožděníčkem. O co v tomto případě jde? Poslední dobou se v ČR stále hlasitěji volá po demisi vlády. V Itálii vláda ani po měsíci od voleb není a zřejmě hned tak nebude. Čím to asi tak může být?
Až dosud byla i v Itálii obvyklá tlačenice před každým ministerským křeslem a dnes, přes pohodlné volební vítězství pravé koalice, se nikdo do vlády nehrne! Dokonce ani koaliční partneři italských Bratříků – Salviniho LEGA ani Berlusconiho Forza Italia nemají chuť převzít plnou vládní odpovědnost! Meloniová to asi zpočátku dostatečně nechápala, postupem času jí to však došlo a tomu přiměřeně upravila svá vystupování před novináři.
Vyhrála sice volby, jenže ve skutečnosti vyhrála černého Petra, k jehož spoludržbě se nikdo nehlásí… Vysvětlení není složité. Předchozí vládní squadry se trumfovaly v odečítání ze rtů figurkám EU v Bruseli. Podle toho také vypadá finanční pozice Itálie, která je před pádem zatím dočasně chráněná nákupem italských dluhopisů Evropskou centrální bankou. To se ale hrubě nelíbí Němcům, protože se tak nepřímo podílejí na záchraně neufinacovatelné italské ekonomiky postupným snižováním hodnoty eura. Vyhlášením dvěstěmiliardové proenergetické injekce německým podnikům (jestli jen těm na německém území, nebo i v některých z jejich kolonií, dosud není veřejně známo) definitivně skončila jakákoliv „evropská solidarita“, a to se pochopitelně týká v první řadě Itálie.
Šéfka Evropské centrální banky nebude pokračovat v proinflační politice a zřejmě zastaví financování italského dluhu, což okamžitě dále zvedne úrokovou sazbu dluhopisů k radosti finančního Edenu za velkou louží i za Lamanšským kanálem. Znamená to, že Italské republice i dalším zadluženým (především jihoevropským) státům se úroky za jejich dluhy podstatně zvýší, což bude mít za následek státní bankroty a s tím i rozpad EU s komickým „polipdírem“ v čele s gynekoložkou Uršulou!
Mnoho Italů je názoru: „Už aby to bylo! Vrátíme se k naší milované liře a bude nám dobře.“ Bohužel nebude a nejlíp to vědí ti, kteří zem do situace na hraně bankrotu přivedli. Není už nadále možné, aby italská inflace byla díky centům navíc na cenovkách málo zřetelná, už se to rozjelo. Za kilo cukru se od včerejška účtuje cena o sto procent vyšší než předevčírem. Náznak budoucí hyperinflace? V každém případě jde o jasně katastrofický hospodářský vývoj, pod nímž se pochopitelně nechce podepisovat žádný z letitých partajních matadorů v obou římských parlamentních palácích. Meloniová je už pět týdnů pravděpodobnou premiérkou, její koaliční partneři ji ale zlobí. Nejvíce samozřejmě Berlusconi, který opravdu umí všechny politické fígle. Meloniová na něj „nemá“, a tak ho požádala, aby jí dělal poradce. A on rozmisťuje na výkonné státní pozice lidi, o nichž je známo, že mají přesně opačné názory než Meloniová. Do počtu to sleduje Salvini, který se předtím pro voliče úplně znemožnil svou vládní spoluprací s Draghiho kabinetem. Dokonce začíná docházet k prvním schůzkám exponentů levice a pravice.
Prostě průser je tak gigantický, že každý italský politik, který má už něco za sebou, intenzivně hledá místo, kde bude pokud možno neviditelný, ale zároveň dost blízko tomu, kde se rozhoduje. Umím si představit podobnou situaci na Malé Straně a ve Strakovce. Podle všeho by k mí mohlo dojít na konci tohoto roku.
