Netušené souvislosti: Afghánistán a Tálibán; Pákistán, Indie a Kašmír; 11. září 2001
RSS

Netušené souvislosti: Afghánistán a Tálibán; Pákistán, Indie a Kašmír; 11. září 2001

Co zpočátku působilo jako totální utopie, se brzy může přetavit v nečekanou realitu. Po více než roce tvrdého vyjednávání se průlomová mírová dohoda mezi Spojenými státy a islamistickým hnutím Tálibán, po dlouhé roky nesmiřitelnými nepřáteli, blíží do finále.
Výsledný návrh dohody počítá mimo jiné s příměřím a postupným stažením amerických sil z Afghánistánu výměnou za slib Tálibánu, že neumožní, aby se chudičká středoasijská země stala základnou k plánování útoků na USA a jejich spojence.
„Souhlasili jsme s tím, že v případě splnění podmínek dohody opustíme v průběhu 135 dní pět základen, na kterých jsme v současnosti přítomni,“ řekl v úterý Khalilzad. V první fázi stahování by tak z Afghánistánu mělo odejít něco přes 5 000 ze zhruba 14 000 amerických vojáků. Pokud se dohoda naplní, může to znamenat počátek konce nejdelší americké války, téměř osmnáct let trvajícího konfliktu vyvolaného útoky z 11. září 2001. Ten si dosud vyžádal přes 2 300 amerických životů a americké daňové poplatníky stál miliardy dolarů.
Takové byly informace o Afgánistánu ještě týden před letošním výročím útoků z 11. září 2001, o pár dnů později Donald Trump oznámil, že mírové rozhovory jsou mrtvé a na ceremoniálu k výročí 11. září 2001 vyhlásil Tálibánu pokračování války. Stalo se tak po dvou bombových útocích v Kábulu v průběhu týdne. ( ZDE ) Když v noci na 11. 9. 2019 došlo k dalšímu útoku , tentokrát na americkém velvyslanectví, Donald Trump v reakcích přitvrdil.
Aktuální situace je taková, že představitelé Tálibánu opět vyjednávají v Moskvě. „Zamir Kabulov, zvláštní zástupce ruského prezidenta pro Afghánistán, ředitel druhého asijského odboru ruského ministerstva zahraničních věcí, přija l delegaci radikálního hnutí Tálibánn v Moskvě, ruská strana zdůraznila potřebu obnovit jednání mezi USA a Tálibánem.“
Americký prezident se vyjádřil , že Talibán si uvědomil svou chybu a moc rád by se k jednáním vrátil.
K tomu se ale objevila ještě další zpráva: Hraniční oblast Tádžikistánu a Afghánistánu se opět zklidnila, zvláštní jednotky země vytlačily Tálibán z okupovaného regionu.
Obzvláště poslední zpráva se může jevit jako zvláštní – zatímco Moskva s delegací Tálibánu jedná, afgánská vláda proti Tálibánu bojuje. A to dokonce tak, že jej vytlačuje od hranic, které kdysi byly sovětsko-afghánské, což by Rusko mělo vítat. Ve skutečnosti to ale jen ukazuje, že Afghánistán je zemí, kde se střetává několik zájmů.

Ale zpět k úvodu, který je o tom, že po 18 letech nepřátelství mezi USA a Afghánistánem by tyto země mohly dospět k mírové dohodě. Nad těm 18 lety se totiž tyčí jiný časový horizont, a sice ten, že po 22 letech byla s velikou slávou zahájena výstavba plynovodu, který spojí Turkmenistán, Afghánistán, Pákistán a Indii (TAPI), přičemž byla zahájena i pokládka optických vláken a výstavba železnice.

K videu cituji ze  stránek Turkmenistánu : „Na jižní hranici Turkmenistánu se konaly oslavy při zahájení výstavby afghánské části plynovodu Turkmenistán – Afghánistán – Pákistán – Indie (TAPI).  Uskutečnila se také slavnostní pokládka elektrických vedení a vedení z optických vláken na trase Turkmenistán – Afghánistán – Pákistán (TAP) a zprovoznění železnice Serchetabat (Turkmenistán) – Turgundi (Afghánistán). Oslav se zúčastnili prezident Turkmenistánu Gurbanguly Berdimuhamedov, afghánský prezident Mohammad Ašraf Ghaní, pákistánský premiér Shahid Khaqan Abbasi a státní ministr zahraničních věcí Indie Mobašar Džavíd Akbar.“

Trvalo dlouhých 22 let, než se realizace naplnila, ač ve skutečnosti nešlo o 22 let, ale o 30 let – tedy o klasické plány globalistů, které jsou o dvacetiletkách, třicetiletkách, padesátiletkách atd. A v případě plynovodu TAPI bylo nutné, aby proběhly dva procesy:

Rozpad SSSR, započatý rokem 1989 a
Odstavení vlivu USA tak, aby energetické zdroje nikde na planetě už nekryly americký dolar/petrodolar.

O současnosti můžeme dále říct, že běží ještě další proces: Globalisté se snaží o spojení islámských zemí Turkmenistánu, Afghánistánu a Pákistánu na straně jedné s hinduistickou Indií na straně druhé. A mezi islámem a hinduismem je už dlouho jablkem sváru Kašmír, který představuje válečný spor mezi dvěma jadernými velmocemi, Pákistánem a Indií. Takže tady máme nejen dosud nevyřešenou situaci v Afghánistánu, kde vládnoucí silou stále zůstává Tálibán a nikoliv afghánská vláda, ale i nevyřešenou situaci mezi Pákistánem a Indií. A tady je důležité zmínit, že plynovod TAPI má podle plánů globalistů obejít nejen Čínu, ale především Rusko. A to je to důležité proto, že bez Ruska si globalisté se situací v regionu neporadí nejen v odstavování amerického (a celkově anglosaského) vlivu, ale ani se vztahy mezi jednotlivými zeměmi.
Takové jsou dle mého zásadní informace o současném dění kolem Afghánistánu a Tálibánu a dále kolem Kašmíru, čímž bych mohla článek ukončit. My se však podíváme, jak to celé probíhalo a jak to zapadá do kontextu minulých událostí, a to i v souvislosti s 11. zářím 2001.
Chudičká středoasijská země? Nikoliv – velmi strategický Afghánistán!
Donald Trump pro Afgánistán použil označení „chudičká středoasijská země“, což evokuje označení „bezvýznamná země“. Kdyby tomu tak ovšem bylo, nebyl by Afghánistán v hledáčku takové pozornosti (a takových nákladů a ztrát jak finančních, tak lidských), jaké se mu dlouhodobě dostává. Ale od začátku.
Afghánistán je středoasijská islámská země a pomineme-li jej jako zdroj opia (o tom tento článek není), tak důležité jsou právě ty dvě skutečnosti, že je to země středoasijská a současně země islámská.
Afghánistán je středoasijská země , která sousedila se SSSR
Na západě Afghánistán sousedí s Íránem, na východě s Pákistánem, na severu s Turkmenistánem, Uzbekistánem a Tádžikistánem. Kromě toho, že všechno jsou to islámské země, je důležitá právě ta severní hranice, protože do rozpadu SSSR to byla hranice Afghánistánu právě se SSSR.
Pro SSSR byl tedy Afghánistán strategickým územím – obzvláště pak v souvislosti s tím, že od konce 19. století byl Afghánistán „nárazníkovým státem“ v rámci rusko-britské Velké hry , v níž Británie považovala Afghánistán za místo obrany své kolonie Indie před Ruskem. Později, po rozpadu britského impéria, tuto roli převzaly Spojené státy. Roku 1955 navštívil Kábul sovětský představitel N. S. Chruščov, který zahájil éru sovětské pomoci Afghánistánu, od roku 1963 Sovětskému svazu ale začali konkurovat Američané.
Převratem, který proběhl 17. července 1973, bylo v Afghánistánu zrušeno království a byla vyhlášena republika, bylo zrušeno otroctví. Nástupce krále, jeho příbuzný Muhammad Dáud byl pro jeho příklon k Moskvě v USA nazýván „rudým vladařem“ a s jeho příchodem skončila deset let trvající éra americké pomoci (1963–1973).
Po krátké době byl Muhammad Dáud nahrazen rovněž promoskevským Muhammadem Tarákím a smlouva o spolupráci Afghánistánu a SSSR umožnila sovětské straně zasáhnout na obranu Afghánistánu, bude-li to třeba. A když byl 14. září 1979 Tarákí zavražděn, v prosinci 1979 vstoupily na pozvání vlády do země sovětské jednotky a byla ustavena komunistická vláda v čele s Babrakem Karmalem (vládl 1979–1986).
Sovětská invaze do Afghánistánu proběhla 27. prosince 1979. Byl tím zahájen konflikt mezi sovětskými jednotkami, které do Afghánistánu přišly na pozvání afghánské komunistické vlády, a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžahedínů. Spojené státy začaly už od léta 1979 dodávat peníze a zbraně povstaleckým skupinám mudžáhedínů, které byly od vypuknutí bojů vyzbrojovány a cvičeny agenty CIA.
V květnu 1979 se začali američtí představitelé prostřednictvím pákistánských vládních kontaktů tajně setkávat s vůdci afghánských povstalců. V červenci 1979 podepsal americký prezident Jimmy Carter prezidentský výnos, v němž pověřil CIA utratit přes půl milionu dolarů na pomoc mudžáhedínům. Tím začala Operace Cyklon (jednu z nejdelších a nejdražších utajených operací v historii CIA zpopularizoval film  Soukromá válka pana Wilsona  v hlavní roli s Tomem Hanksem).
Kromě Spojených států začala i Saúdská Arábie prostřednictvím pákistánské tajné služby ISI masivně financovat a vyzbrojovat protisovětský odboj z řad domácích mudžáhedinů i zahraničních dobrovolníků z celého islámského světa.
Tímto malým exkurzem za použití Wikipedie se dostáváme mj. k tomu, proč v Afghánistánu pobývala sovětská armáda – je to potvrzení, jak už v minulosti byl Afghánistán strategickým územím boje anglosaského světa proti Rusku na straně jedné a územím obrany Ruska proti anglosaskému světu (a nově můžeme říct i proti globalistům, ale o tom později) na straně druhé. A nepřehlédněme v tom roli Pákistánu (ale o tom rovněž později).
Jak Sovětský svaz v Afgánistánu skončil, víme. 15. února 1989 opustil Afgánistán poslední sovětský voják. Přesněji, jak uvádí Wikipedie: „Kvůli vzrůstajícímu mezinárodnímu tlaku, ztrátě asi 15 000 sovětských vojáků zabitých mudžáhedíny, trénovanými USA, Pákistánem a dalšími zahraničními vládami, a ekonomickým problémům v SSSR, opustil dne 15. února 1989 poslední sovětský voják Afghánistán.“ A tady je důležité to, že od roku 1989 už ve světě běží zcela jiný scénář.
Afghánistán je islámská země
Že pád komunismu v 89. a následný rozpad SSSR byly řízené procesy, to už dnes víme. Že tehdy všichni uvěřili, že bipolární svět končí proto, aby byl nahrazen světem unipolárním (globalizace ve stylu Pax Americana, tzn. s USA v čele), to už dnes také většina ví. Že to byl podvod nejen na Rusko, ale i na USA, ví jen málokdo.
V 89. roce však bylo toto poznání ještě na hony vzdáleno, a to především Spojeným státům a vůbec anglosaskému světu. Proto se nelze divit tomu, že vzápětí po odchodu posledního sovětského vojáka z Afghánistánu vznikla (23. února 1989) afghánská prozatímní exilová vláda. Ta si ale udržovala moc jen ve městech, zatímco osvobozenecké síly mudžáhedínů kontrolovaly většinu afghánského venkova. V roce 1989 na obou válčících stranách zesílil přísun zbraní i výcvik záloh a občanská válka se rozhořela naplno. Právě tato válka umožnila vznik Tálibánu.
Ideově byla vláda Tálibánu založena na kombinaci radikálního islámu a paštúnského nacionalismu. Většina jejích prominentních členů patřila k váženým učitelům na islámských náboženských školách, jejichž paštúnští studenti tvořili jádro jejich stoupenců a ozbrojených sil. Ozbrojené složky Tálibánu pak byly posíleny mudžáhedíny z mnoha arabských států a od bohatých Arabů pak pocházela i štědrá finanční podpora, která mnohonásobně předčila vládní zdroje.
Nemalou finanční i vojenskou podporu pak Tálibánu poskytoval vůdce mezinárodní teroristické organizace al Kájda, Usáma bin Ládin, který od roku 1996 sídlil přímo v Afghánistánu ( Wikipedia ).

googletag.pubads().definePassback('/162717810/CZ-outsidermedia.cz/400x200', [400, 200]).display();

Rok 1996 – vznik Tálibánu a nová role Afghánistánu
V období od roku 1989, kdy Sovětský svaz odešel z Afghánistánu a současně se rozpadl tak, že na jeho jižní hranici vzniklo pět samostatných států – Kazachstán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán – do roku 1996, kdy vzniklo hnutí Tálibán, se strategická role Afghánistánu velmi změnila.
S odstupem času už víme, že zatímco pro Tálibán znamenal rok 1996 čas jeho vzniku, pro Rusko to byl čas prvních prezidentských voleb po rozpadu SSSR. Šlo o první prezidentské volby po rozpadu Sovětského svazu a vítězem se stal Boris Jelcin, který ve druhém kole porazil komunistického kandidáta G. Zjuganova. Voleb se účastnilo celkem 11 kandidátů a odehrály se v atmosféře první čečenské války a různých ruských vnitropolitických konfliktů ( Wikipedia ).
Čečenská válka, to je důležitý okamžik. Čečenská republika Ičkerie byl v letech 1991–1994 a 1996–1999 mezinárodně neuznaný nezávislý stát, který byl vyhlášen 1. listopadu 1991 v době rozpadu SSSR jako pokus Čečenců o nezávislost na SSSR, posléze na Rusku. A co je zajímavé – nový stát, přesněji tuto muslimskou separatistickou oblast, uznala jen Gruzie a do roku 2001 jej uznával také Afghánistán, tehdy už pod vládou Tálibánu. ( Wikipedia ).
Válka s Čečenskem skončila až v roce 2009 ( ZDE ), mezitím ale v roce 2008 proběhla válka Ruska s Gruzií ( Wikipedia ). Mapa níže ukazuje, jak dvě původně sovětské republiky se po rozpadu SSSR staly místem konfliktů s Ruskem, resp. jak se tzv. podbřišek Ruska stal citlivým pro budoucnost Ruska.

( Zdroj )

A ač Gruzie není islámská země (dominantním náboženstvím je pravoslaví), s tehdejším Afghánistánem ji spojuje to, že to byly dvě země, které podporovaly a uznaly Čečensko.
A to je důležité, protože když se od Gruzie a Čečenska posuneme dále na východ, na mapě jižní ruské hranice uvidíme, že země, které kdysi byly součástí SSSR, jsou nyní samostatné, ba co víc, jsou to rovněž islámské země.
Jde o Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Všechno jsou to islámské země, za velikou pozornost však stojí obzvláště tři: Turkmenistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán. A to proto, že zatímco v době SSSR tyto země představovaly hranici SSSR s Afghánistánem, tzn. byly součástí SSSR, nově se jakožto samostatné mohou přiklonit k Afghánistánu, ba co víc, dokonce k Tálibánu, protože je to Tálibán, kdo je vůdčí silou Afghánistánu!
A Afghánistán, resp. Tálibán, je v tom může podporovat stejně, jako podporoval už Čečence. Jinak řečeno – ve volbě „Rusko nebo Afghánistán“ může zvítězit islám. Pokud by se tak stalo, mezi Afghánistánem/Tálibánem a Ruskem už by stál jen Kazachstán – o Kazachstánu ale víme, že nejen, že je více než z poloviny rovněž islámský, ale hlavně že převzal roli sjednotitele všech turkických/islámských národů. A že tedy nebude stát o žádný konflikt s kteroukoliv islámskou zemí.
A když si to spojíme s tím, jakou „láskou“ oplývají muslimové, obzvláště pak radikální islám Tálibánu, ke křesťanům, pak můžeme říct, že na jižní hranici Ruska tiká časovaná bomba (ta ostatně tiká i na západní hranici, ale to by se do článku nevešlo).
A v čem tedy spočívá ta nová role Afgánistánu po rozpadu SSSR? V dokumentu „Světový řád podle Putina“ řekl mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov důležitou informaci:
“Když začali mluvit o Velkém Blízkém východě, což bylo asi koncem minulého století, kdy tuto terminologii začali odborníci používat a když také začala znít z úst politických lídrů, tak to dokonce chvíli vypadalo jako něco akademického, protože se nezdálo, že by to našlo nějaké praktické uplatnění.
A až teď, ve zpětném pohledu, je možné s velkou mírou přesvědčení prohlásit, že ten řetězec barevných revolucí, které se na začátku měly omezit na řízený chaos, proběhl právě v tom prostoru, který předtím nazývali Velkým Blízkým východem” – Írán, Irák, Lýbie …“ A dále říká: “K té klasifikaci celé řady států do jednoho typizovaného celku pod jeden název dochází i dnes a z úst oficiálních představitelů jsme zcela nedávno mohli slyšet takovou definici, jako Velká Střední Asie. A nad tím je dobré se zamyslet, co to má znamenat”.
„Velká Střední Asie“ – když tento výraz nadsadím, tak právě tady vidím nový význam role Afghánistánu: je zájem, aby se postsovětské země Střední Asie přidaly na stranu Afgánistánu/Tálibánu/islámu a staly se tak rozbuškou proti Rusku na způsob Čečenska a Gruzie.
Rusko to ví, proto není překvapením například tato nedávná zpráva :
„Situace na tádžicko-afgánské hranici je nyní dostatečně znepokojující, protože se tam zkoncentrovalo kolem 10 tisíc bojovníků, připravených k překročení hranic,“ řekl na konferenci nejvyšší úrovně Mezinárodní a i regionální spolupráce v boji s terorismem a zdroji jeho financování, včetně nezákonného obchodu s narkortiky a organizovaného zločinu v pátek náměstek MZV RF Oleg Syromolotov.

„Hrozbu pro Střední Asii představuje 8 ruskojazyčných teroristických lágrů nacházejících se v Afghánistánu v nichž jsou soustředěni bojovníci ze zemí SNS a Ruska, “ oznámil O. Syromolotov.
Když si to shrneme, tak jde o scénář, jaký vidíme i v Evropě: Ze zemí, které byly do roku 1989 na straně SSSR, se nově mají stát země antiruské. Nástroji, které k tomu mají posloužit, jsou začleňování těchto zemí do NATO a budování základen NATO na hranicích s Ruskem (a pokud jde o jižní hranici Ruska, zde zmiňme především Gruzii), dalším nástrojem pak má být islám, a to se týká jak Evropy, tak především právě Střední Asie. A když význam Afghánistánu shrnuji do vět, že je to země středoasijská a dále země islámská, tak mám na mysli právě toto.
Popisem roku 1996, rokem vzniku Tálibánu, jsme se sice dostali téměř až do současnosti, význam roku 1996 však přesto není úplný a je třeba se k tomuto roku ještě vrátit. Zásadní informace totiž zní „Za vším hledej zdroje, za vším hledej trubky“ a současně hledej, kdo s kým o ně bojuje.
Za vším hledej zdroje, za vším hledej trubky
Píše se rok 1996, SSSR už pět let neexistuje a už šest let jeho armáda v Afgánistánu neoperuje. Středoasijské postsovětské země jsou již cca pět let samostatnými nezávislými státy. A pokud jde o „trubky“, důležité jsou dvě: Kazachstán a Turkmenistán . Co je spojuje, jsou obrovské zásoby ropy a plynu, které nově už neříkají „pane“ Rusku. Nejvíce významným přitom je Turkmenistán, na jehož území leží čtvrté největší zásoby plynu na světě.
A právě s Turkmenistánem má Afghánistán jednu z nejdelších hranic. Znova zdůrazněme, že Turkmenistán je islámská země, nábožensky tedy má blíže k Afghánistánu, než k Rusku. A protože víme, že náboženství je bezkonkurenčním nástrojem k ovládnutí jakýchkoliv zdrojů, byla tady příležitost přivlastnit si přes náboženství jak kazašský, tak především turkménský plyn a ropu. A ještě jednou zdůrazněme, že jde o zdroje, které dříve patřily Rusku/SSSR – a které najednou byly volné.
Pokud ale jde o ropu a plyn, tam nestačí jen zdroje vlastnit, protože nebude-li komu je prodávat, je to mrtvá investice (což platí především pro vůdčí světovou pozici petrodolaru).
Nelze se tedy divit, že hned v roce 1995 vznikl projekt na dodávky turkménského plynu do Pákistánu – a odsud do Indie, jedné z největších bývalých britských kolonií (a připomeňme výše zmíněnou Velkou hru , kdy Afghánistán byl pro Brity územím izolace Indie od Ruska). A projekt turkménského plynovodu do Pákistánu a dále do Indie – jaký je to rozdíl oproti situaci, kdyby se Sovětský svaz nerozpadl! Pokud by SSSR nadále existoval, byl by to on, kdo by rozvíjející se Indii dodával turkménský plyn, po rozpadu SSSR však jeho roli mohla zaujmout Británie, resp. anglosaský svět, nově zastoupený Spojenými státy.
Pokud jde o Turkmenistán, ten projekt uvítal, protože v něm viděl možnost zbavit se závislosti na Rusku. V jeho případě však nešlo o energetickou závislost, ale závislost na ruských tranzitních cestách, když jiné k dispozici neměl a dosud nemá (jak na to Turkmenistán doplatil tím, že tato čtvrtá na zásoby plynu nejbohatší země neměla odbytiště, je obsáhle popsáno v článku Turkmenistán obnovil dodávky plynu do Ruska. Izolace od něj se mu nevyplatila ). Západ naopak v projektu viděl možnost zbavit nejen Východ, ale přes Kaspické moře i Evropu závislosti na ruském plynu. Tak vznikl projekt plynovodu TAPI – Turkmenistán, Afghánistán, Pákistán, Indie.

Původní projekt začal v roce 1995 po podepsání inauguračního memoranda porozumění mezi vládami Turkmenistánu a Pákistánu.
O rok později, 13. srpna 1996, bylo pro realizaci projektu zřízeno konsorcium  Central Asia Gas Pipeline, Ltd  (nebo zkráceně  CentGas ), vedené americkou nadnárodní společností  Unocal  a saúdskou ropnou společností  Delta Oil jako dalšími zakládajícími členy.
27. října 1996 CentGas do projektu oficiálně začlenil několik mezinárodních ropných společností. Jeden ze zainteresovaných subjektů byla i vláda Turkmenistánu.

Rok 1996, to ale byl rok, kdy se v Afghánistánu vlády ujímal Tálibán, jehož původní příslušníky Spojené státy podporovaly od dob, kdy v Afghánistánu působila vojska SSSR. Jako s vládnoucí silou Afghánistánu proto Spojené státy v roce 1997 zahájily s Tálibánem jednání – jeho nejvyšší představitelé byli pozváni na americkou půdu, aby o otázce plynovodu debatovali. V dubnu Tálibán podepsal se Spojenými státy smlouvu, ve které přislíbil nenarušit pokračování projektu . V únoru 1998 byli představitelé společnosti Unocal pozváni na slyšení Kongresu Spojených států, kde ale sdělili, že dokud v Afghánistánu nebude stabilní, ostatními státy uznávaná vláda, je stavba plynovou a plynovod samotný ohrožen.
Mapa plynovodu TAPI

( Zdroj )

V projektu měl 10% účast i ruský Gazprom, ten však v červenci 1998 od projektu odstoupil. V srpnu téhož roku došlo k bombardování amerických velvyslanectví v Nairobi a v Tanzánii a Spojené státy tvrdily, že za těmito útoky stojí Usáma bin Ládin, v té době již pobývající v Afghánistánu. Na to od projektu odstoupila i společnost Unocal, která uzavřela své pobočky v Afghánistánu a Pákistánu a všechna další jednání se zastavila.
Zdůrazněme, že se psal rok 1998 – v čele Ruska byl už dva roky Jelcin, od americké operaci v Kuvajtu uplynulo cca 8 let a do pádu „dvojčat“ zbývaly tři roky

googletag.pubads().definePassback('/162717810/CZ-outsidermedia.cz/468x250', [468, 250]).display();

Sedm zemí do pěti let
V letech 1990-1991 proběhla v Kuvajtu operace „Pouštní bouře“ ( Wikipedia ). Ve známém videu „ Sedm zemí do pěti let “ k tomu Wesley Clark říká:
„V roce 1991 jsem měl setkání s Paulem Wolfowitzem (bývalý prezident Světové banky a v té době 2. náměstek Ministerstva obrany USA, což byla velmi vysoká funkce) a řekl jsem mu, že musí být jistě spokojen s operací Pouštní bouře (Kuvajt). A on mi odpověděl:  No, jo, ale ne tak docela, protože pravdou je, že jsme se chtěli zbavit Saddáma Husajna a to se nepovedlo. Ale jednu věc jsme se naučili – zjistili jsme, že můžeme na Středním východě použít svá vojska a Sověti nás nezastaví. Máme teď tak pět až deset let, abychom vyčistili tuto oblast od starých sovětských vlivů dříve, než vstane nová velká supervelmoc, co nám bude moci být rivalem .“
Zdůrazněme, že to byla slova z roku 1991, tedy z roku, kdy se rozpadl SSSR. Spojeným státům narostla křídla a narostla o to víc, že v rozpadu SSSR viděly konec bipolárního světa na straně jedné a začátek unipolárního světa s Pax Americana v čele na straně druhé. „New world order“ se stalo jejich mantrou, obou prezidentů Bushů obzvláště.
Nyní se na chvíli opět vraťme do Afghánistánu roku 1998, ač přesnější je do Turkmenistánu, tzn. k plynovodu TAPI. Na něm je hodná pozornosti ještě taková věc, že měl obcházet Čínu. A pokud by se tyto naděje naplnily, nejen že by Rusko ztratilo svůj vliv v Turkménii, protože by ztratilo monopol na přepravu turkménského plynu, současně by od středoasijských energetických zdrojů byla odstavena i Čína („ nová velká supervelmoc, co nám bude moci být rivalem “ ). V neposlední řadě by však středoasijské zdroje říkaly „pane“ dolaru.
Tato vidina zřejmě stála za jakékoliv riziko, které by vyřešilo problém „Afghánistán/Tálibán“ – brzdu plynovodu TAPI. Jeho hlavní překážkou se totiž pro Spojené státy paradoxně stal ten Tálibán, jehož původní členy Spojené státy podporovaly v bojích proti sovětským jednotkám v Afghánistánu.
A vidina plynovodu, spojená s poznáním z Kuvajtu, že „Sovětský svaz proti USA nezasáhne“ zřejmě nabízí vysvětlení, proč už za 48 hodin po útocích 11. září 2001 byl za viníka označen Usáma bin Ládin přebývající v Afgánistánu (pozn.: v aktuálním článku Pepe Escobara se píše, že Usáma bin Ládin byl obviněn už v 11. hodin 11. září ZDE ).
Další vývoj byl takový, že ani ne za měsíc, 7. října 2001, armáda Spojených států zahájila proti členům Tálibánu a Al-Kájdy operaci  Trvalá svoboda . Několikadenními leteckými útoky a posléze rozsáhlou pozemní operaci. 13. listopadu dobyla Kábul a Tálibán byl považován za poražený. Hned v prosinci byl předsedou přechodné vlády zvolen pozdější prezident Afghánistánu Hamíd Karzáí – člověk, který dříve pracoval pro Unocal jako konzultant. Jiný bývalý poradce této společnosti Zalmay Khalilzad se stal zvláštním velvyslancem USA v Afghánistánu.
Spojenými státy dosazený Hamíd Karzáí pak v prosinci 2002 spolu s čelními představiteli Turkmenistánu a Pákistánu podepsal novou smlouvu k realizaci plynovodu. V roce 2006 měla podle plánu začít jeho stavba na území Turkmenistánu, ale celková schůdnost projektu stála na tom, že Američané stále neměli nad územím kontrolu a toto území je stále pod vládou Tálibánu. Tálibánu, který žádnou afgánskou vládu dosud neuznává, protože ji považuje za proamerickou. Tento stav platí i po roce 2014, kdy se prezidentem Afghánistánu stal původně ekonom Světové banky, tedy člověk globalistů, ale to musíme jít dál.
Pro tuto část platí, že armáda USA v Afghánistánu zůstává do dnešních dnů a jak aktuálně potvrdil Donald Trump, i nadále je zaměstnána pozemními boji s Tálibánem i stavbou vojenských základen, zpravidla v místech plánovaného plynovodu.
Plynovod TAPI ano, ovšem nikoliv pod taktovkou USA. Sedm zemí do pěti let ještě jednou – veliký americký omyl
Vraťme se ještě k videu W. Clarka, konkrétně k této větě: “  Právě jsem dostal toto Memorandum od Ministerstva obrany. Píše se tam, že máme zaútočit a zničit vlády v sedmi zemích do pěti let. Začneme Irákem, pak se přesuneme do Sýrie, Libanonu, Somálska, Súdánu a   Íránu .“
Aby na Východě vznikla velká říše, která by Spojeným státům byla konkurencí, se jim zastavit nepodařilo, největší facku ovšem Spojené státy dostaly v Sýrii, když do ní na podzim 2015 vstoupilo Rusko. A když se tak stalo poté, co v červenci téhož roku svět s Íránem uzavřel jadernou dohodu a navíc poté, kdy už v roce 2013 prezident Obama pokorně telefonoval íránskému prezidentovi a po více jak 30 letech se stal prvním americkým prezidentem, který tak učinil, tak Spojeným státům muselo být jasné, že Sýrie znamená pro jejich tažení konečnou a o Íránu si mohou nechat jen zdát.
Veliký americký omyl byl totiž v tom, že po pádu komunismu a rozpadu SSSR uvěřily, že skutečně je budován unipolární svět s USA v čele. A uvěřily, že rozbombardování Blízkého východu – stejně jako jejich působení v Afghánistánu – se děje pro jejich zájmy, resp. pro udržení petrodolaru. Skutečnost je ale taková, že v roli policajta světa pouze posloužily zájmům globalistů, v případě Blízkého východu k překreslování jeho hranic, mocenských vlivů a v neposlední řadě k vyvolání uprchlické vlny do Evropy. A tak, jako je nežádoucí jejich další vliv na Blízkém východě, stejně je nežádoucí i jejich další vliv v Afghánistánu (což v obou případech naplňuje D. Trump)
A nyní zpět k Afghánistánu a teď už k současnému dění.
Od roku 2015 je všechno jinak
Od zásadního roku 2015 – zásadního nejen jadernou dohodou s Íránem a vstupem Ruska do Sýrie, ale také vznikem čínské investiční banky AIIB a dále tím, že v tomto roce se jak britská královna, tak americký prezident Obama poklonili čínskému prezidentovi – se situace změnila především v tom smyslu, že unipolární představa globalizace ve stylu Pax Americana byla definitivně ukončena.
Když k tomu přidáme brexit v červnu 2016 (Cameron se velmi, velmi snažil, aby brexit neproběhl, pod tlakem aféry Panama Papers však ustoupil) a následné americké volby v listopadu 2016, ve kterých zvítězil Donald Trump (ač přesnější je, že zvítězila Cambridge Analytica – viz zde  a  zde ), kterého od první chvíle nazývám americkým Gorbačovem, tak v souhrnu to všechno znamená, že ve světě skončil dominantní vliv Západu/Anglosasů.
Co to znamená pro dění na Blízkém východě, to už víme: Dolar, krytý od roku 1971 místo zlata ropou, od roku 2015 na Blízkém východě už žádnou ropu, o kterou by se mohl opřít, nemá.
A když se přesuneme do Střední Asie, kde se chtěl dolar opřít o turkménské (a také kazašské) energetické zdroje, tak tam také už je všechno jinak, než to vypadalo po září 2001. Co ale zůstalo, to je Tálibán. A plány Globalistů.
Plynovod TAPI opět na scéně, s ním i nová železnice   –  ovšem v zájmech globalistů
A tady jsme opět u plynovodu TAPI, jehož projekt byl nejen obnoven, ale v únoru 2018 byla velmi slavnostně zahájena jeho stavba, přičemž byla zahájena i pokládka optických vláken a výstavba železnice, viz videa:

Plynovod TAPI mi připomíná osud nikdy nerealizovaného plynovodu Nabucco z roku 2002, který měl do Evropy dodávat kaspický a blízkovýchodní plyn místo ruského, o kterém si ale s odstupem času dávno myslím, že neměl být realizován proto, že hlavní účast v něm chtěly mít Spojené státy (více  zde ). Nabucco sice realizováno není, jiné trasy, které rovněž počítají s odstavením ruského plynu a nahrazením kaspického a íránského, však jsou stále ve hře, přičemž rozdíl je jen v tom, že již nejde o zájmy americké, ale o zájmy globalistů.
A tak vidím i plynovod TAPI – v roce 1996 šlo o zájem americký, nově jde o zájem globalistů. Proces globalizace jakožto mnohopolárního světa totiž nemá být završen Čínou a Íránem, ale Indií a Íránem (indoíránská/indoárijská kultura). Přičemž turkménské (a středoasijské a pravděpodobně i íránské) energetické zdroje mají být Indii dodávány tak, aby obešly jak Rusko, tak i Čínu.
Myslím, že v budoucnu budeme svědky snah o sbližování Pákistánu a Indie (a nezastupitelnou roli v tom může opět sehrát Rusko, proto se bez něj globalisté neobjedou) a tím snah o ukončení konfliktů, které různě intenzivně trvají od roku 1947 ( ïndicko-pákistánské války ), kdy Indie získala nezávislost.
Toto sbližování má význam ještě v tom smyslu, že Pákistán je islámský a Indie hinduistická a zájmem globalistů je, aby tato dvě náboženství časem splynula tak, že dominujícím bude náboženství indické (náboženství na způsob Bahá’í, které obdivoval už Masaryk). Plynovodem TAPI si ovšem globalisté nabrali velmi tvrdý oříšek, který ve finále může být nebezpečný pro celý svět, a to mnohem nebezpečnějí, než jakým bylo dění na Blízkém východě. A tady je nutná odbočka od Afghánistánu, kterou pro pochopení celého dění nelze nezmínit.
Pákistán, Indie a Kašmír, Britská Indie – Británie
Britská Indie  je název bývalé britské kolonie z let 1858-1947, která zabírala takřka celé území dnešní Indie, Pákistánu, Bangladéše a od roku 1937 i Barmy.
V roce 1858 byla nadvláda nad subkontinentem převedena na britskou korunu, resp. královnu Viktorii (ta byla v roce 1876 prohlášena císařovnou Indie). V roce 1947 byla Britská Indie na základě  Zákona o nezávislosti Indie rozdělena na dvě nezávislá dominia – Indii (dnes Indická republika) a Pákistán (Islámská republika Pákistán), od níž se později oddělila Bangladéšská lidová republika.
Pákistán je druhou nejlidnatější islámskou zemí na světě (na prvním místě je Indonésie, čtvrtá nejlidnatější na země, přičemž 87 % obyvatel vyznává islám), označení dřívější severozápadní části Britské Indie, obývané muslimským obyvatelstvem, jako Pákistán bylo vytvořeno v roce 1933 muslimským aktivistou Rahmatem Alim.
Pákistán je dosud členskou zemí  Commonwealthu  – vládne mu tedy britská královna Alžběta II. a po její smrti to má být princ Charles. A tady se dostáváme ke Kašmíru, který nedávno tolik rozvířil vody světových médií.
Kašmír je historické území a bývalé knížectví v Himálaji, dnes nárokované a spravované Indií, Pákistánem a částečně i Čínou.  V nadsázce můžeme říct, že Kašmír je obdobou Jeruzaléma, jen v něm nejde o boj mezi muslimy a křesťany, ale tentokrát o boj mezi muslimy (Pákistán) a hinduisty (Indie).
A protože jak Pákistán, tak Indie jsou jaderné velmoci, každý spor mezi těmito zeměmi je pro svět velmi nebezpečný, obzvláště pak v souvislosti s tím, že Pákistán a Indie už spolu o Kašmír svedly několik válek.
Na hranu dalšího konfliktu se obě země dostaly v únoru letošního roku a média (a zde není důležité, že mainstreamová) přinášela zprávy typu Indie a Pákistán jsou na prahu války. A přišel srpen letošního roku a situace eskaluje.
A co je důvodem této eskalace? Důvody jsou dva a oba spolu souvisí, na začátek cituji z českého zdroje:
Začátkem srpna se v indickém autonomním svazovém státě Džammú a Kašmír začaly dít podivné věci. Ke stávajícímu půl milionu vojáků a policistů – kteří podle indické vlády dohlíží na místní bezpečnost, podle obyvatel Kašmíru jejich území okupují – se přidalo dalších 10 tisíc mužů. Rozmístili se v ulicích měst, uzavřeli dočasně školy a následovalo vysvětlení.
Premiér Nárendra Módí oznámil, že plní svůj předvolební slib, kterým apeloval na přízeň především hinduistických nacionalistů a ruší speciální status státu Džammú a Kašmíru, který mu zajišťuje článek 370 indické ústavy.
Na jeho základě mají Kašmířané vlastní ústavu, vlajku a možnost vytvářet zákony s výjimkou zahraniční politiky, obrany a komunikací. Mají také právo udělovat trvalý pobyt a povolovat nákup pozemků nebo majetku, takže pro obyvatele ze zbytku Indie může být složité, většinou spíše nemožné, se na území Džammú a Kašmíru usadit, vlastnit půdu nebo zastávat pozice v místní samosprávě.
Nárendra Módí tento speciální status převážně muslimy obývaného území dlouhodobě kritizuje a nikdy se netajil touhou ho zrušit. Z podle něj „problematické muslimské provincie” chce učinit běžnou součást Indie.“
Co však je příčinou takového indického kroku? Tak tady už jsme zpět u Afghánistánu – příčinou totiž je to, že Spojené státy (nejen) vyjednávají (vyjednávaly) mírovou dohodu s Tálibánem! A opět cituji z českého zdroje:
S postupujícími rozhovory mezi zástupci Spojených států a afghánského islamistického hnutí Tálibán, které si kladou za cíl ukončit 18 let trvající konflikt v zemi, je totiž čím dál zřetelnější, že co se budoucího nastavení mocenského vlivu na dění v Afghánistánu týká, získává Pákistán nad Indií jasnou převahu.
Karty o budoucí uspořádání Afghánistánu teď hrají Spojené Státy, Čína, Rusko a Pákistán. Indy jaksi zapomněli přizvat do hry, a to premiér Módí nemůže nechat bez odezvy (zdroj citací zde , více také  zde ,  zde )
A tady jsme u jablka sváru – nejen Spojené státy, ale i Rusko vyjednává s Tálibánem. A ač platí, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž, pro tuto chvíli si všimněme jiného faktoru, který se týká Tálibánu. Jak už bylo výše uvedeno: “ Ideově byla vláda Tálibánu založena na kombinaci radikálního islámu a paštunského nacionialismu.“
A co, resp. kdo jsou Paštuni ? Nejrychlejší zdroj informací říká:
„Paštuni nebo Paštunové je  etnikum žijící hlavně ve východním a jižním Afgánistánu a v Pákistánu, početně nejzastoupenější jsou v Pákistánu (asi 31 milionů) a v Afgánistánu (asi 14 milionů). Paštunský nacionalismus se tak stává spojovacím prvkem mezi Afgánistánem a Pákistánem, přičemž ve spojení s Tálibánem je dalším spojovacím prvkem radikální islám. A to vše na hranicích s Indií. Ale pozor, protože to není celé, protože stejný spojovací prvek se objevuje i na bývalých hranicích SSSR s Afgánistánem, opět cituji už výše napsanou větu ke vzniku Tálibánu: “ Na jedné straně tehdy stála vratká a stále se měnící koalice menšinových etnik, zejména Tádžiků a Uzbeků, kteří více méně podporovali převážně tádžickou vládu prezidenta Rabbáního s paštunskými klanovými vůdci.“
A ze spojení „Tálibán – Paštúni“ nám plyne to, že jde o spojení Pákistánu s radikálním islámem Afghánistánu. A děje se tak nejen na hranicích Indie, ale i v blízkosti jižní hranice Ruska.
Pokud globalisté i přes tyto napěťové faktory nejen v Afghánistánu samotném, ale i mezi Afghánistánem a Pákistánem na straně jedné a Indií na straně druhé přesto stojí o realizaci plynovodu TAPI (a jelikož byla zahájena jeho výstavba, tak se potvrzuje, že stojí) , pak výše popsané je právě o tom, proč to lze považovat za velmi tvrdý oříšek.
A v dalším je možná vysvětlení, proč je to tvrdý oříšek i pro D. Trumpa, resp. pro další z jeho už klasických postojů „Odvolávám, co jsem slíbil a slibuji, co jsem odvolal“. Přeloženo konkrétně pro Afgánistán: „Ať žijí mírové dohody s Tálibánem, mírové dohody s Tálibánem jsou mrtvé“.
Tady je čas vrátit se k tomu, kdo se zahájení stavby plynovodu TAPI zúčastnil a čas zdůraznit, že za Afghánistán to byl prezident Ašraf Ghaní, nikoliv někdo ze zástupců Tálibánu! Ašraf Ghaní je původně dlouholetý zaměstnanec Světové banky a jako hlavní poradce prezidenta Hamida Karzáího (tedy toho, který dříve pracoval pro společnost Unicol a kterého Američané dosadili do čela Afgánistánu po invazi v roce 2001) se v roce 2014 stal afgánským prezidentem. Pokud afgánský prezident Ašraf Ghaní byl původně zaměstnancem Světové banky a dále v souvislosti s tím, co se o něm můžeme dočíst zde , pak vše nasvědčuje tomu, že Ašraf Ghaní je člověkem globalistů.
Když se podíváme na vztah D. Trumpa s afghánským prezidentem a dále na článek o tom, že kromě jednání s Tálibánem měl Trump naplánováno i tajné setkání s afgánským prezidentem (článek ZDE ), tak se nám musí potvrdit, že D. Trump opět jednou jedno říká a jiné koná. Tady přesto ale je důležité to, že Rusko vyzývá Trumpa, aby pokračoval v jednáních s Tálibánem.
A jaký z toho plyne závěr? Že ruská jednání s Tálibánem
Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Matrace pro zdravé spaní

Specializovaný e-shop na matrace s dopravou zdarma.

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Hry zdarma

Nejlepší hry zdarma.

Půjčka do výplaty online

Výhodná nabídky půjčky do výplaty až 30 000 Kč. Vyřízení online.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Inzerujte zde!

Máte zájem o reklamu? Kupte si textový odkaz na této pozici!



Dnes nejprohlíženější