LIBOR ČÍHAL
Jak známo střední třída v nám blízkém západním světě, až na nešťastné výjimky historií znevýhodněných jako jsou např. Romové, už neexistuje. Všichni patříme do jedné globalizované populace. Třídní diverzifikaci nahradila příjmová diverzifikace, která má výhradně technické důvody a žádnou hlubší třídní nebo sociální kauzalitu. Příjmový rozptyl je kromě náhodného faktoru generován nepodstatnými proměnnými, např. v Praze do prvního příjmového kvantilu patří elektrikáři, kteří by v normálně fungujícím ekonomickém systému neklesli do nejnižšího kvantilu, ale nepatřili by do prominentní příjmové skupiny. Pokud ten, kdo platí, si nemůže vybírat mezi alternativami, signalizuje to, že ekonomický systém ztratil schopnost seberegulačními mechanismy nastolit přirozenou rovnováhu, a pak rozdělení peněz indukuje systémové deformace. Nejde jen o profese typu elektrikář, v případě zubaře jímá člověka noční můra z představy, že ho zubař vyškrtne z evidence nebo že půjde do důchodu. Přitom zubař je profese, kterou z našich peněz platí zdravotní pojišťovna, ale člověk nemá právo vyjádřit sebemenší nespokojenost s výkonem. Zdravotní pojišťovny, které koncentrují gigantické finanční prostředky, jsou do očí bijícím příkladem pokřiveného ekonomického systému. Člověk jim svěří velké prostředky, ale nemá záruku ani šetrného hospodaření se svěřenými prostředky, ani kvality výkonu zdravotního systému. Stovky miliard rozdělované bez konkurenčního principu zdravotními pojišťovnami silně ovlivňují distribuci peněz ve společnosti.
Rozdělení peněz bez principu spravedlivé konkurence v dlouhodobé projekci zdeformuje trh pracovní síly i ekonomický systém. Regulace se stane až tak obtížnou, že nestačí technické zásahy do systému, ale je nutná hlubší reforma. Ovšem tu může prosadit jen politická vůle, k níž obvykle chybí odvaha, a deformovaný ekonomický systém se začne chápat jako normální stav. Projevem systémové deformace je stále se opakující tvrzení o chybějící pracovní síle téměř ve všech oborech. Stavebnictví potřebuje 50 tisíc lidí, učitelů je málo, chybí tisíce doktorů, dokonce jedny noviny vyčíslily, že dopravci a městská doprava urgentně potřebují 30 tisíc šoférů. Dobře řízenému ekonomickému systému s prvky seberegulace nemůže chybět pětina pracovní síly, jako v Česku. Buď jde o vtip nebo fatální selhání seberegulujících mechanismů a systémového řízení.
Systémové deformace jsou vlastní sebedokonalejšímu ekonomickému systému, a po čase deformace zablokují ekonomickou a sociální dynamiku. Dlouhodobé příjmové nerovnosti vedou k akumulaci bohatství, které zpětně ovlivňuje systém a deformaci prohlubuje. Christopher Lasch psal, že demokracie nežádá uniformní distribuci majetku, ale žádá spojitý proces v němž se moc a privilegia automaticky redistribuují na konci každé generace, citoval bostonské noviny z 1867: „V Americe neexistuje něco takového jako dědičná dělnická třída.“ Se zajímavým nápadem systémové terapie přišel miliardář a velký matematický talent Gary Stevenson, až tak dobrým nápadem, že o tom referují seriózní Wirtschafts-Nachrichten. Jeho nápad řeší i třídu miliardářů, kteří díky financím, kterými disponují, o to víc ekonomický systém deformují.
Stevenson soudí, že dlouhodobé příjmové disproporce mají zhoubnou společenskou tendenci a vždy by se měly časem eliminovat. Nahlíží velmi skepticky na levné řešení finančních disproporcí praktikované centrálními bankami, které pumpují nepodložené peníze do systému, aby ekonomiku stabilizovaly. Podle Stevensona toto schéma nemůže fungovat věčně. Miliardář založil organizaci, jejíž jméno působí v českém prostředí jako bomba: „Organizace vlasteneckých milionářů.“ Programem organizace je daleko vyšší zdanění bohatých a vyšší daň z movitého majetku. Stevensonova diagnóza: reálné mzdy stále klesají, zatímco ceny nemovitostí rostou, žádné dobré ekonomické zdůvodnění pro to neexistuje. V mnoha regionech světa je práce tak špatně placená, že mladí prchají do stále rostoucích velkoměst. Tam to ovšem se zaplacením práce není o moc lepší. Koupit si vlastní bydlení za pracovní nasazení je jenom snem. Minulé generace, které nastupovaly na pracovní trh v letech 1950 až 1990, se prací a pílí domohly k vlastnímu bydlení, mohly podporovat děti na studiu a šetřit si na stáří. Stevenson je přesvědčen, že bez přerozdělení vlastnictví hrozí západnímu ekonomickému systému krach.
Stevenson navrhuje elegantní řešení s dlouhodobým efektem, přitom bez zdanění a násilí. Navrhuje přistupovat k fyzickému majetku jako k duševnímu vlastnictví. Lidé budou mít možnost užívat své vlastnictví jako doposud, ale ne navždy. Pokud jsou malé skupiny lidí trvalými vlastníky, většina lidí zůstane navždy relativně chudou. Navrhuje pevnou např. 150letou dobu vlastnictví. Během této doby lze majetek převádět na následníky, ale po této době nárok na vlastnictví zaniká. To v dlouhodobé perspektivě přinutí dědice utrácet místo hromadění majetku. Důsledkem bude nárůst společenské poptávky a oživení ekonomiky, ceny nemovitostí klesnou a realitní trh se stane dostupným pro mladé. Dnes se dědí 80 % globálního majetku, s navrhovaným systémem by to byla velmi nízká procenta. Nastupující generace by majetek získávaly výhradně na základě zásluh. Stevenson spočítal, že mladí lidé by se mohli dovolit pětkrát víc nemovitostí než dnes, kupní síla mzdy k vlastnictví realit by se zvedla o 400 %. Pouhou regulací, bez revoluce a excesivního zdanění, by se ekonomika radikálně zdynamizovala.
Článek Obnovit střední třídu se nejdříve objevil na .
