JIŘÍ WEIGL
S tím jak v kohabitaci prezidenta Pavla s Babišovou vládou začínají narůstat střety a otevřené konflikty, ukazuje se, že příčinou nesouladu vyvolávajícího napětí na politické scéně není ani tak rozdílnost politických názorů obou stran, ale především přístup k politice ze strany prezidenta republiky.
Kohabitace politicky rozdílně ukotvené vlády a prezidenta přitom vůbec nemusí mít konfliktní charakter. Ba právě naopak. Nebývá zatížena vzájemnými pretenzemi a nereálnými očekáváními, které příslušnost k jednomu politickému táboru často vyvolává. Jinak politicky orientovaná vláda obvykle neočekává od hlavy státu z opačné strany politického spektra žádné výhody a naopak, takže vztahy sice nemusejí být srdečné, ale za to striktně korektní, což vytváří jasná pravidla a limity ve vzájemné interakci.
S prezidentem Pavlem to ale zjevně nefunguje, přestože se premiér Babiš zatím vůči prezidentovi chová velmi zdrženlivě. Přesto se s prezidentem od počátku nedaří racionální spolupráci navázat a zdá se, že prezident nemá jasno, jak se má ve změněné situaci po parlamentních volbách chovat.
První polovina Pavlova mandátu měla téměř selankovitý charakter. Kandidát bývalé pětikoalice s vládou souzněl ve všech ohledech, žádné velké problémy řešit nemusel, a tak výkon svého mandátu pojal spíše zážitkově. V paměti z jeho první poloviny tak utkví především motorkářské výlety, adrenalinové sporty jako seskok padákem či horolezecké čištění oken Svatovítské katedrály. Prezident se stal nekonfliktní celebritou a ozdobou společenských rubrik. Vážnější tón jeho prezidentování zajišťovala válka na Ukrajině, k níž se jako bývalý voják často vyjadřoval.
První vážná politická zkouška přišla po volbách, kdy jemu blízká dosud vládnoucí vládní koalice prohrála a jeho čekala jednání o vytvoření nové vlády, která by mohla získat důvěru nového parlamentu. Přestože povolební situace byla zcela jasná – hnutí Babišovo ANO drtivě zvítězilo a se dvěma menšími stranami rychle domluvilo koalici s pohodlnou většinou 108 hlasů ve Sněmovně, rozhodl se prezident Pavel hrát roli silného muže a klást vítězi voleb různé podmínky a vytváření vlády komplikovat. Přitom jeho postup ukázal, že mu nešlo ani tak o věcnou podstatu podmínek, které si stanovil, jako především o jakousi demonstraci síly.
Po designovaném premiérovi vyžadoval řešení jeho podnikatelského střetu zájmů, aby pak byl mezi prvními, který zvolený postup schválil, aniž bylo v té chvíli jasné, zda problém skutečně řeší. Vrcholem však byly obstrukce, které prezident vytvořil při jmenování členů vlády. V jednáních uplatňoval různé výhrady k navrženým osobám, ale nakonec mu nevadilo ani trestní stíhání, ani spolupráce s STB, ale absurdní kompro kýmsi zpravodajsky zfabrikované proti klíčové osobě hnutí Motoristů Filipu Turkovi. V tomto případě prezident Pavel neváhal vykročit za rámec ústavy a odmítl podle ní řádné navrženého kandidáta svévolně jmenovat. Vytvořil tak děsivý precedens a pasoval prezidenta republiky do role toho, kdo vládu nejen jmenuje, ale i sestavuje.
Otevřená ústavní krize nevznikla pouze proto, že premiér Babiš prezidentovu svévoli přijal a posléze mu navrhl jiného kandidáta. Pavel si byl spornosti svého kroku vědom, a proto volal po předložení kompetenční žaloby Ústavnímu soudu, což však premiér neučinil vědom si rizika další možné eroze ústavního pořádku po takovém sporu.
Pavlův svévolný postup zásadně vyhrotil vztahy na politické scéně. Motoristé pochopili prezidentovo chování jako likvidační útok proti sobě a vedou od té doby s Petrem Pavlem otevřenou válku. Prezident, zvyklý zatím pouze na aplaus a ovace, takovou situaci nezvládá, reaguje místy hystericky a nedůstojně, vymezuje se vůči vládě a stává se tak nejviditelnějším vůdcem opozice.
V těchto situacích se jasně ukazuje, že celoživotní voják Pavel, který s praktickou politikou začal až na samém jejím vrcholu, nechápe v demokratických poměrech její obsah a nerozumí smyslu dělby moci. Nerozumí tomu, že ve vrcholné demokratické politice neplatí jako na vojně vztahy nadřízenosti a podřízenosti, že jejím obsahem je diskuse a hledání kompromisu. Nevnímá, že vrcholné orgány státu jsou dělbou moci záměrně oddělené proto, aby se musely dohodnout, že jeden není nadřízen druhému. To je jeho vojenskému uvažování cizí. Problémy a střety vyhrocuje ad absurdum a potom nemůže najít exit bez ztráty tváře. Jako vrchní velitel rozkazuje, ale když zjistí, že nemůže svou vůli prosadit, nehledá kompromis, ale nějakou „vyšší šarži“ (Ústavní soud, demonstrace veřejnosti), která by mu dala za pravdu. To jasně předvedl při nezvládnutí jednání o vládě a předvádí v současném sporu o účast na nadcházejícím summitu NATO v Ankaře.
V této věci paradoxně dlouhodobě dělá všechno, aby se z účasti na této akci diskvalifikoval. Otevřeně doma i v zahraničí kritizuje vládu za její rozpočet na obranu a opakovaně se urážlivě vyjadřuje o americkém prezidentu Trumpovi způsobem, který vyvolal pozornost i v zahraničí a naše diplomacie se od něho musela veřejně distancovat. Přesto Pavel trvá na tom, že do Ankary pojede, a dokonce se v dopise premiérovi, který zveřejnil, jmenuje vedoucím delegace.
Jak by mohl skloubit své názory na vládní obranný rozpočet s jeho obhajobou na summitu a své na odiv stavěné antipatie k Trumpovi využít ve prospěch postavení ČR na tomto vrcholném jednání Aliance, není jasné. Premiér proto jeho účast oprávněně odmítá, ale prezident na ní umanutě trvá, vytváří kolem toho zásadní politický protivládní střet, jehož se účastní opozice a s ní spojená mediální fronta. Je přece vrchní velitel a zastupuje stát na venek, a basta. Je přesvědčen, že za vším stojí Motoristé a není ochoten připustit žádné věcné argumenty.
Politický amatérismus, který se projevuje v tom, že prezident bez politických zkušeností konflikty na politické scéně neurovnává, ale sám vytváří, je vážným rizikem, které náš politický vývoj může dále komplikovat. Do budoucna je potřeba se nad přímou volbou hlavy státu a jejími riziky vážně zamyslet.
Jiří Weigl, IVK
Článek Prezident, který spory neurovnává, ale vytváří se nejdříve objevil na .
