Přečtěte si komentář Jany Jochové odvysílaný 23 10. 2019 na ČRO Plus .
Istanbulská úmluva je mezinárodní smlouva o tzv. potírání
násilí na ženách a boji proti domácímu násilí. V posledním roce o ní
slýcháváme docela často, hlavně proto, že její ratifikace budí velké vášně.
Pro jistotu hned na úvod raději dodávám, že nejen jako žena
jsem samozřejmě proti domácímu násilí a že si myslím, že by snad každému
racionálně smýšlejícímu člověku mělo být jasné, že když nesouhlasíte s textem
Úmluvy, máte k tomu jiné důvody, než je absurdní podpora domácího násilí.
Jenže s názorem, že odpůrci IU jsou ti, kteří týrání
schvalují, jsem se setkala už tolikrát, že to raději říkám, aby nedošlo k nějakému
omylu. Odpůrci z řad odborné i laické veřejnosti také umí číst a v textu,
který Úmluva přináší, vidí dvojznačné pasáže, které vzbuzují pochybnosti. Zdá
se jim, že smlouva hledí na svět optikou genderové ideologie, která nejen
protěžuje ženy, ale také vidí svět jako souboj pohlaví, místo vzájemné
spolupráce. Boj proti stereotypnímu pojímání rolí žen a mužů je v tomto
kontextu natolik obecný a nikde není uvedeno, které konkrétní stereotypy tvůrci
považují za nežádoucí. Jejich neobratné vysvětlování, že velikonoční zvyky
nikdo nezakáže, působí na odpůrce vlastně nedůvěryhodně.
Nedávno se k příznivcům přidala i nová zmocněnkyně pro
lidská práva a poslankyně Helena Válková, která původně patřila spíš ke
kritikům úmluvy. Svůj myšlenkový obrat zdůvodnila špatným překladem a nechala
smlouvu znovu přeložit.
Tento argument ovšem nezabral, ratifikace totiž neschvaluje
tu či onu verzi překladu, ale původní anglický originál, ve kterém ty sporné
ideologicky zabarvené pasáže zkrátka stále zůstávají bez ohledu na překlad.
Také proto počet odpůrců roste. Nejde o žádné dojmy, lze to
prokázat počtem podpisů pod peticemi. Už v době veřejného slyšení v listopadu
2018 měly petice proti Istanbulské úmluvě (existují totiž minimálně dvě) více
jak dvojnásobný počet papírových podpisů než ta, kterou narychlo iniciovala
organizace Amnesty Internacional spolu s Českou ženskou lobby. Všechny
petice jsou stále aktivní, takže možná pomůže i toto malé srovnání: V listopadu
2018 měla petice za IU 10 556 internetových podpisů, a nyní po jedenácti
měsících se počet podpisů navýšil o necelých 300. Zatímco oponentní petice k dnešku
posílily o tisícovky podpisů reálných lidí. Tedy těch, kdo považují
Istanbulskou úmluvu za hodnou ratifikace přibyly skutečně jen hrstky.
A na stranu těchto
organizací lobbujících za přijetí Istanbulské úmluvy se v posledních
měsících přidal i Úřad vlády, tedy přesně řečeno Odbor rovnosti žen a mužů.
V něm je 11 služebních míst, z toho jen dvě jsou hrazena ze státního
rozpočtu, ostatní platí EU fondy. Tento odbor vede kampaň s názvem „To je
rovnost“ také z finančních prostředků EU za přijetí Istanbulské úmluvy.
V rámci této kampaně uspořádal uzavřený seminář pro poslance, na který
nebyl pozván žádný oponent z odborné veřejnosti, ačkoliv jich je mezi
významnými advokáty hned několik, včetně například bývalé ministryně
spravedlnosti Daniely Kovářové. Všechna úskalí, která oponenti vidí, jsou však státními
úředníky pouze zlehčována a nálepkována jako dezinformační.
To celé vzbuzuje mnoho otázek, tou hlavní ovšem je, má-li být
odbor Úřadu vlády takto aktivistický. A jak je vůbec možné, aby státní úředníci
lobbovali za přijetí mezinárodního dokumentu, který není součástí právního řádu
ČR. Tento jejich aktivismus totiž hloubí příkopy a vytváří ještě větší odcizení
mezi těmi, kdo vládnou a ostatními lidmi.