Úvaha listopadová první
RSS

Úvaha listopadová první

PERGILL
Obyčejně se označuje dění v listopadu 1989 za „sametovou revoluci“, případně za „Velkou Sametovou Revoluci“. Nicméně od samého počátku je toto označení co do pravdivosti a výstižnosti zpochybňováno.


Historie
Můžeme nadávat na „gulášový socialismus“ soudruha Husáka, nicméně je třeba si uvědomit, že naprosto stejný režim, co do systému hodnot, panoval i za Rakouska-Uherska. I zde stát stanovil jakési „penzum povinností občana“ a více-méně se zavázal těm, kteří ho dodržovali, zajistit slušné živobytí.
Což fungovalo už někdy od časů Marie Terezie, kdy byl jednak potlačen odpor protirakouského a protikatolického disentu a jednak byl nastolen (Josef II.) určitý modus vivendi s dosud přežívajícími nekatolíky.
Kdysi jsem také napsal, že Národní obrození vzniklo jako naprosto nechtěný (leč neodvratitelný) důsledek toho, že Rakousko potřebovalo z vitálních zájmů rozvoj průmyslu a technologií (ten demonstrovala už první zemská výstava za vlády Leopolda II. na konci 18. století). Průmysl nutně potřeboval nájemnou pracovní sílu, a ta se dala získat jen zrušením „člověčenství“, které představovalo onu osobní závislost poddaného na feudálovi, včetně nemožnosti bez povolení panstva se stěhovat, vyučit se nějakému řemeslu či uzavřít sňatek. To samé se týkalo i zvyšování kvalifikace obyvatelstva. S „člověčenstvím“ souviselo i „právo první noci“, které snad u nás nebylo vyžadováno tak striktně jako v jiných zemích, ale existovalo (za silné podpory římskokatolické církve) v podstatě až do zániku monarchie.
Právě stěhování venkovského obyvatelstva do populačně pasívních měst (tj. více lidí tam zemřelo, než se narodilo a rozdíl byl kompenzován permanentním přistěhovalectvím, a to v podstatě od počátků měst v Česku) přivedlo do měst větší počet česky smýšlejících a k českému národu se hlásícím lidí a vyvolalo tlaky na zrovnoprávnění češtiny a němčiny.
Svou vinu na tom mají nedomyšlené reformy Josefa II., s prosazováním němčiny jako jednotného státního jazyka. Tak nějak mu nedošlo, že bude-li tímto jednotným státním jazykem jazyk některého z národů, které v monarchii žijí, bude jeho zavádění ostatními národy (a v podstatě právem) chápáno jako odnárodňování a dominování jednoho národa nad jinými. To poslední se, bohužel týká Němců, jejichž jazyk byl takto preferován. Ti touto cestou získali pocit jedinečnosti a „samospasitelnosti“, který je zavedl až do Hitlerovy náruče. Pád Badeniho reformy (spočívající v tom, že by německy nehovořící občané R-U by mohli úřední podání předkládat ve svých jazycích, s tím, že by byla přeložena do němčiny, a byrokratický aparát státu by je v němčině zpracoval), vyřvaný německými nacionalisty jasně ukázal, že R-U stát je natolik ve vleku německých nacionalistů, že život v něm je pro jiné národy naprosto nemožný.
Faktem je, že ve východní části monarchie byla situace odlišná. Zde byla až do 19. století úředním jazykem latina, která byla národnostně neutrální (a která je původem mnoha latinismů ve slovenštině). Maďarština začala převažovat až později, a to spíše než „skrze nacionalismus“ tím, že se jedná o jazyk jednodušší a snadněji naučitelný, jak v porovnání s latinou, tak i s němčinou nebo slovanskými jazyky. Esperanto to sice není, ale z živých evropských jazyků se mu pravidelností gramatiky a ortografie (včetně fonetického zápisu), s minimem výjimek, blíží asi nejvíce.
První světová válka znamenala odklon od relativně liberálních politických i ekonomických poměrů kombinovaný se stále dalším uhýbáním státu před německými nacionalisty. Rakousko-Uhersko přestalo svým německy nemluvícím občanům poskytovat důvody ho hájit.
Lze tedy konstatovat, že k pádu Rakousko-Uherska přispěl jednak německý nacionalismus, který vygeneroval jako legitimní obranný jev nacionalismy dalších národů, jednak první světová válka, která znamenala jednak utužení politického systému a současně i ukončení relativní prosperity.
Husákovský režim
Husákovský režim v podstatě měl s občany podobnou nepsanou dohodu, jako Rakousko-Uhersko (což bylo do jisté míry geniální řešení, nemající takovouto obdobu v jiných socialistických státech). Už jsem zde uvedl, že byl rovněž nadefinován určitý seznam „povinností“, jehož plnění v zásadě zaručovalo, že stát/režim nechá občana více-méně na pokoji.
Do tohoto ranku patřil i výčet postů v podnicích, školství i státní správě, které musely být obsazeny členem/kandidátem komunistické strany a byl uzavřen i jakýsi modus vivendi s Československou stranou lidovou, která si obsadila určité oblasti, týkající se zejména zemědělství a zemědělského školství, kde její členové na vybraných postech zastávali prakticky stejnou roli, jako členové KSČ v jiných oblastech.
Obdobné to bylo i s přijímacími zkouškami na střední a vysokou školu, kdy za členství rodičů v KSČ, funkce v dalších organizacích Národní Fronty byly jakési bonusy, které mohly do jisté míry vykompenzovat absenci „dělnicko-rolnického“ původu uchazeče. Přičemž v době, kdy jsem se já dostával na střední a vysokou školu, byly ony „bodovníky“ více-méně veřejně dostupné, zatímco v jiných obdobích blábolili režimisté o „komplexním hodnocení uchazeče“, které ovšem jednoznačně spočívalo na nějakém podobném seznamu „bodů“.
Prostí občané se pak režimu odvděčovali s ním nekonfliktní „vnitřní emigrací“ na chaty a chalupy, kde fungovaly, alespoň do jisté míry i normální tržní vztahy, skrývané pod pojmem „sousedská výpomoc“ před marxistickými fundamentalisty, a kde většina populace vybíjela přebytek energie, který by v normálním režimu dávala do podnikání.
Tohle fungovalo ještě v průběhu 80. let. Na jejich konci došlo ke dvěma jevům, působícím souběžně. Jednak to byla zhoršující se ekonomická situace, jednak na mezinárodní scéně rozklad komunistických režimů, přičemž klíčové bylo zhroucení komunismu v SSSR.
Husákovský režim, sedící doslova a do písmene na bodácích sovětských „dočasně umístěných“ vojáků, měl najednou obrovský problém v tom, že tyto bodáky ho přestaly zajišťovat, protože Gorbačov hlásal novou politiku, v níž nebudou režimy v satelitech drženy u moci jednotkami sovětské armády.
Současné ekonomické zhoršování mělo mnoho příčin. Jednak to byla politika „uzbrojení“ východního bloku, kterou prosazoval R. Reagan, která od poloviny 80. let dotlačila socialistický blok na ekonomické limity, jednak sám socialismus se s rozvojem složitých vědních disciplín a jejich promítáním do ekonomiky, na které nebyl sebeméně připraven, ocitl v pozici naprostého outsidera pro zavádění těchto technologií a začal zaostávat v řadě oblastí, kde ještě o dekádu dříve ekonomicky prosperoval. Mohlo za to do značné míry i rigidní ekonomické řízení, dávající přednost ideologickým žvástům před realitou.
17. listopad
Nedělejme si iluze. Vstup do „položení se“ režimu byl naprosto záměrný. V socialismu působily síly, které měly, na rozdíl od „zasloužilých“ soudruhů pragmatický a racionální přístup k ekonomice i politice. Naopak suita „zasloužilých“, kteří byli seskupeni kolem normalizačního pamfletu „Poučení z krizového vývoje …“ a odmítali pochopit, že to, co se děje v SSSR, je jakousi obdobou „Pražského jara“ (a dokázali reagovat jen cenzurou sovětských informačních prostředků, např. časopisu Sputnik, jehož minimálně jedno číslo bylo v českojazyčné verzi zadrženo a nesmělo se v Česku distribuovat (a negativní úlohu sehrála znalost ruštiny populací, protože se s jeho obsahem mohli seznámit lidé z ruskojazyčné verze); ruskojazyčná televize (vysílaná hlavně pro sovětské vojáky a jejich rodiny na našem území), v určité chvíli začala hrát podobnou roli jako televize rakouská či německá (a byla chytatelná i tam, kam vysílání těchto televizí nezasahovalo).
Za těchto okolností bylo jasné, že životním zájmem racionálněji uvažujícího křídla komunistů a komunistických státních složek bylo odstavení křídla „starých zasloužilých“ soudruhů od moci a obrat směrem k dalšímu uvolnění režimu.
Zpětně odhaduji, že dotyčný trend byl jasný, ať už jakýmkoli způsobem, i významným funkcionářům „středního kádru“. Usuzuji tak podle toho, jak „odvážně“ se začaly na přelomu let 1988 a 89 chovat dětičky některých komunistických papalášů, které jsem měl možnost pozorovat ve fakultní a celoškolské organizaci SSM.
Souběžně s tím začala narůstat chaotická represivnost režimu, který ještě drželi v rukou „staří a zasloužilí“. Tohle jasně demonstroval i „Palachův týden“, který režimu naprosto jednoznačně uškodil (+ některé další represívní akce).
Režim se tedy začal diskreditovat i vůči běžným a nijak nekonfliktním občanům.
Ta atmosféra „něčeho ve vzduchu“ byla tak silná, že bych to rád připomenul pompézními oslavami nekulatého (1948–1989) výročí únorového puče v posledním roce totality.
Zatímco v jiných létech, a to i rok předtím, kdy výročí bylo 40., a tedy kulaté, se to celé v Brně odehrálo před „bílým domem“, kde se sešli milicionáři před sochou vraha Klementa Gottwalda (stála zhruba tam, kde je nyní socha uklánějícího se herce, připomínající budovu, padlou při výstavbě „bílého domu“, v níž se hrálo v Brně první české divadlo), zapanáčkovali, kutálka zahrála pár odrhovaček, a tím to celé končilo.
V roce 1989 nás všechny vyhnali z kanceláří, laboratoří a učeben na náměstí Svobody, kde byly nějaké proslovy, pompézní přehlídka Lidových Milicí a podobné akce, jaké si matně pamatuji někdy z počátku 60. let. Vedle mě stála asistentka z marxismu, která se podivovala nad tím, že nekulaté výročí je takto pompézně slaveno. I osvítil mě duch svatý (a současně posedl i ďábel) a já jí řekl:  „Nediv se, třeba už je to naposled.“
Ona vykulila oči a lapala po dechu. Když jsme potom ze slavnosti odcházeli, začala mi hrozně nadávat:  „Tý vole, veď ty, čo stáli za námi, to boli tajní.“
Nic z toho nebylo a domnívám se, že naopak StB s radostí konstatovala, že normální lidé už přestávají žrát režimový fundamentalismus.
Zkrátka, režim se začínal rozpadat. Husákovská „gulášová sociální smlouva“ přestala fungovat a bylo jen otázkou času, kdy nějaká událost, klidně i zcela náhodná, odpálí velkou sociální změnu.
Změna režimu, k níž došlo v roce 1989 po 17. listopadu, by se dle mého soudu neměla nazývat revolucí, jako spíše pučem. Že se posléze „nějak zvrtla“ je více-méně jisté, ale ani tomuto zvrtnutí se nedá s čistým svědomím říkat „revoluce“.
Autor: Pergill

Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Hry zdarma

Nejlepší hry zdarma.

Půjčka do výplaty online

Výhodná nabídky půjčky do výplaty až 30 000 Kč. Vyřízení online.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Přehled bankovních půjček

Srovnání půjček vám usnadní orientaci mezi různými nabídkami.

Finance na každý den

Prezentujte své podnikání a získejte nové zákazníky na Internetu.

Dnes nejprohlíženější