K výročí pádu reálného socialismu V čem jsme to vlastně do roku 1989 žili?
RSS

K výročí pádu reálného socialismu V čem jsme to vlastně do roku 1989 žili?

800x600 Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE MicrosoftInternetExplorer4 /* Style Definitions */ table.MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin:0cm; mso-para-margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:10.0pt; font-family:"Times New Roman",serif;} Petr Kužvart 8.11. 2019 Proč označení reálný socialismus? Období pádu a zániku reálného socialismu je vymezeno letopočty1989-1991. Po celou dobu jeho existence nebyl nazýván jednotně a už vůbec ne jako „reálný socialismus“. Tento termín je pozdějšího data, užívala jej oficiální propaganda někdy v 70. letech minulého století k odlišení skutečného, existujícího společenského uspořádání na rozdíl od utopického socialismu, ale i vědecké disciplíny snažící se rozpracovat socialistickou teorii a od různých ideologických nálepek a dalších podobných –ismů s důrazem na jeho reálnou existenci v protikladu k dobovému kapitalismu. S tímto vědomím určité nepřesnosti termín užívám pro celé období od roku 1917 do roku 1991. Omyl vousatých klasiků Vznik a vůdčí představa socialismu byly předznamenány důrazem na diskontinuitu vývoje: socialismus je novou kvalitou, jež na dosavadní pořádky nenavazuje, ale odstraňuje je. Proto Marx a později Lenin hledali novou formu politické organizace společnosti, nový politický systém. Měli před očima (druhou) Komuna města Paříže z března až května 1871, později Lenina zaujaly sověty z povstání roku 1905 a následně vznikající sověty v průběhu revolučního roku 1917 v Rusku. To byly podle klasiků příklady politické diktatury proletariátu, Zapomněli na fakt, že měšťácký parlamentarismus se chystali nahradit ve své podstatě nouzovými strukturami rad – sovětů, kolektivních orgánů spontánně vznikajících za povstání, stávek, katastrof a revolucí. Takové struktury vznikají zdola a zcela bezděčně za všech krizových situací, jejich členové mají více či méně rozdělené úkoly (vzájemnou dělbu práce a kompetencí), tedy každý má svou působnost, jeden ostrahu a obranu, druhý zásobování, třetí koordinaci s dalšími radami v daném regionu a podobně. Navzájem jasně neoddělena v nich byla moc výkonná a moc normotvorná. Za povstání, stávky, živelní katastrofy fungují takové struktury dokonale, ale s přechodem na standardní (nekrizový) společenský provoz jejich úloha končívá a jsou nahrazovány standardními mocenskými a správními strukturami. Nebyly to tedy předzvěsti budoucích pořádků, jak klasikové předpokládali. A po odeznění revoluční krize a občanské války v Rusku nevyhnutelně zkostnatěly, obalily se výkonným aparátem a staly se součástí centralizovaného byrokratického aparátu moci a správy. U nás byl jejich obdobou systém národních výborů. Překvapivý způsob regenerace třídní struktury V oblasti oficiální ideologie a propagandy trvalo charakterizování sovětů jako nového a vyššího typu politické organizace a moci. Ideologie tu zradila své tvůrce, začala záhy fungovat jako dokonalé falešné vědomí, jako iluze vědecké predikce zákonitého společenského vývoje se svůdnou snahou dějinnému pohybu pomoci, když už přece dokonale víme, jak „musí“ dále probíhat Výsledkem snahy o diktaturu proletariátu byla nejprve diktatura bolševické strany – údajného předvoje dělnictva – a nakonec (během 20. let) postupný vznik a stabilizace diktatury monopolní, hierarchické, centralisticky organizované stranicko-státní byrokracie, jež si direktivně, drsně, nevolnicky podřídila celou ostatní společnost – dělnictvo, parcelové rolnictvo (dekret o půdě z konce roku 1917 znamenal jeho masový vznik), prostě celou společnost. Systém diktatury monopolní byrokracie znamenal regeneraci třídní struktury v novém, překvapivém smyslu, ve variantě krajní všestranné centrální monopolizace. Její podstatou byla úplná stranicko-stítní kontrola reprodukčního procesu veškerého společenského kapitálu spojená s přisvojováním a rozdělováním vznikajícího celospolečenského nadvýrobku. Šlo o kontrolu zcela výlučnou, monopolní, prováděnou hierarchickým a centralizovaným systémem monopolní byrokracie, tedy soustavou orgánů státu a komunistické (bolševické) strany. Během cca 10 let se vytvořilo něco úplně jiného, než revolucionáři předpokládali. A sami se stali tohoto i podstatnou součástí – bez ohledu na přetrvávající revoluční blouznění. Trockistická opozice se snažila takovému trendu vzdorovat a byla poražena. Jejím vkladem do dějin politického myšlení bylo konstatování faktu „degenerace“ dělnického státu, přičemž pokračování revoluce přinese až žádoucí odstranění té degenerace a náprava vývoje. Trocký a spol. nemohli vzhledem ke svému předchozímu revolučnímu angažmá připustit nějakou regeneraci třídní struktury, protože to by uznali krach revoluce, ve kterou věřili. I oni operovali svými teoretickými úvahami ve sféře falešného vědomí. Měli už ale přece jen našlápnuto k hlubšímu pochopení probíhajícího vývoje, ale zatím jen v náznaku. Prvotní akumulace kapitálu a industrializace Ruska – mimokapitalisticky! Socialistická teorie předpokládala vznik nového uspořádání v nejvyspělejších zemích. Toto přesvědčení se zakládalo na předpokladu, že imperialismus přelomu století je posledním stádiem kapitalismu, po kterém musí následovat zásadní, revoluční systémová změna. Jenže reálné dějiny rozhodly jinak. Kapitalismus se během 20. století dál vyvíjel, nepřešel v socialismus a revoluce nakonec zvítězila a udržela se jen v relativně ještě zaostalém Rusku. Nová moc v Rusku byla postavena před jiný úkol v dosud poměrně ekonomicky nerozvinuté Ruské říši, jež stála na předělu prvotní akumulace kapitálu a industrializace včetně nutnosti vybudovat obrovskou technickou infrastrukturu, vyvolanou zprůmyslněním země. Mělo se řešit vlastně něco jiného, než byl přechod k socialismu v původním smyslu. Objektivně určený úkol byl ve skutečnosti jiný, nežli nastolit rovnou socialismu. Samozřejmě se blouznilo o vybudování socialismu, že sověty + Iljičovy lampičky (tj. provedení elektrifikace) znamenají už socialismus či dokonce komunismus, ale šlo o pouhé dobové třeštění, falešné ideologické záplaty na chtěném obraze doby. Na pořadu dne byl totiž objektivně pokus o nekapitalistickou, mimokapitalistickou cestu, tedy o zrychlenou a plánovitě řízenou sociální změnu, jež v západní Evropě probíhala živelně, postupně a přirozeně v 16. – 19. století. Šlo o zrychlenou prvotní akumulaci kapitálu a zavedení mechanizované tovární velkovýroby i technické infrastruktury, kterou si vynucovala. Provést měšťáckou změnu společnosti po potlačení měšťáctva a tedy bez měšťáctva ... Jak by asi probíhala revoluce v rozvinuté zemi, když imperialismus začátku 20. století nebyl, jak se ukázalo, posledním, zahnívajícím stádiem kapitalismu? Bylo to jen určité krizové rozcestí, kde dějiny hledaly další vývojovou cestu, a to vesměs odstraněním politického parlamentarismu prostřednictvím fašistického převratu a diktátorským stylem vlády (s takovým ideologickým doprovodem, jako byl korporativismus, klerofašismus nebo doslovné aplikování biologického darwinismu na dějiny a prognózu vývoje lidských ras) – a vedle těchto systémových experimentů se uplatnil ve stále ještě zaostalé zemi pokus o mimokapitalistický průběh industrializace jako další z možných cest dějinného vývoje, alespoň pro nerozvinuté země. Počátkem 20. století byly všechny možnosti otevřené a s tím spojené otázky prozatím nezodpovězené. Průběh a cena nekapitalistické industrializace Počty obětí kapitalistické cesty průmyslové revoluce i té mimokapitalistické byly nakonec vcelku srovnatelné, byť jednou šlo o proces rozložený do několika staletí a postupně i do různých zemí - a na druhé straně se jednalo o pouhých 10-20 let v jediné zemi. Na straně klasické industrializace šlo o vyvražďování a zotročování koloniálních národů a kmenů, ale také likvidaci celých kategorií a vrstev obyvatelstva v Evropě (Anglie 16. století a ono známé vyhánění pachtýřů v zájmu zavedení dominikálního velkochovu ovcí na scelených pozemcích). Na druhé straně v Rusku to bylo revoluční násilí, rozsáhlé mimoekonomické donucování a vznik a fungování pracovně-vyhlazovacích táborů (Solženicynův termín a slovní hříčka: oficiálně byly nazývány ispytatělno-trudovyje lageri, tedy pracovně-výchovné tábory, Solženicyn to změnil na istrebitělno-trudovyje, tedy na pracovně-vyhlazovací. Nejde jen o vtípek ale o krutou realitu: vězně bylo třeba fyzicky exploatovat těžkou prací během prvých měsíců v táboře, pak už mohl klidně chcípnout – viz výklad generála NKVD Naftalije Aronoviče Frenkela, zmíněný v Solženicynově Souostroví GULAG). Mimoekonomické donucování k mimokapitalistické cestě vývoje spočívalo v rozsáhlé a trvalé policejně-trestní represi naplňující pracovní tábory, v opakovaných čistkách i v rámci monopolní byrokracie samotné a celkově velmi drsné represivní vládě nad porobenou, znevolněnou společností (znevolněnou ve smyslu všeobecné pracovní povinnosti na „panském“, na erárním). Uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině ve 30. letech byl závěrem procesu vzniku diktatury monopolní byrokracie. Hladomor zlomil páteř parcelového rolnictva. Kdo přežil, skončil rád v kolchoze. 30. lety minulého století začíná období již stabilizované klasické stalinské diktatury, klasického období reálného socialismu. Již v průběhu 20. let byli vyvražděni, zavřeni nebo vyhnáni do exilu příslušníci předchozích privilegovaných tříd, šlechta, duchovenstvo, buržoazie, velkostatkáři. Ve 30. letech minulého století ale pokračovaly masové represe, jak proti porobenému lidu, tak také v rámci monopolní byrokracie samotné a v důstojnickém sboru Rudé armády. Začalo to vlastně původně postupným odklízením nekonformních levičáků, starých bolševiků a klasiků revoluční teorie a poté represe probíhaly v určitých vlnách – kampaních (zejména „Velký teror“ 1937-1938). Průběžně se uplatňovala plošná policejně-trestní represe trvale odčerpávající vzpurné nebo nedostatečně přizpůsobivé živly z nižších, ovládaných tříd. Represe měly zvláštní povahu, kdy se často likvidovali nebo posílali do lágrů lidé jaksi preventivně, tedy aniž by se trvalo na hodnověrném usvědčení z trestného skutku. Šlo víceméně o formální administrativní nebo soudní výroky, ovšem často zněly na 10 nebo i 25 let (tzv. stalinská čtvrtka), tedy prakticky na doživotí. Proč tak rozsáhlé a průběžné represe? Represe měly dvojí funkci. Jednak odčerpávat trvale a průběžně jakékoli vzpurné elementy a úchylkáře, ale někdy dokonce preventivně pouštět žilou jak monopolní byrokracii, tak i porobené, znevolněné společnosti. Nekapitalistický charakter systému musel být totiž trvale společnosti a dokonce i vládnoucím skupinám vnucován, a to mimoekonomicky, mocensky, diktátorsky. Protože ve společnosti přirozeně existovala trvale přítomná silná tendence k návratu k uspořádání, jež by přirozeně odpovídalo industrializující se (před)kapitalistické společnosti, tedy k pluralitě vlastnictví, tržnímu mechanismu, nemonopolistickému uspořádání jak hospodářství, tak i politické sféry. Tyto tendence tu stále byly a musely být průběžně také potlačovány. A vzhledem k této tendenci čekisté kolikrát slyšeli trávu růst a spouštěli preventivní represe. To byla prvá funkce represí – udržovat mimokapitalistickou trajektorii vývoje. Často se velké politické procesy a vlna „Velkého teroru“ 1937-1938 dávají za vinu Stalinově paranoie, jeho chorobné podezřívavosti. Ale požadavek trvalých represí měl ve své podstatě velmi logickou příčinu, díky které se teprve mohla paranoia velikého vůdce národů jak se patří rozvíjet a prohlubovat. Druhá funkce represe byla jednoduše ryze ekonomická, tedy mít na povel v pracovních lágrech dostatečné kapacity otrockých pracovních sil, tolik potřebných při industrializaci země, v dolech, při velkých infrastrukturních stavbách, při těžbě sibiřského dřeva a v rodícím se těžkém průmyslu. Společnost jako celek byla dočista znevolněná. Tábory GULAGu vedle ní představovaly miliony zcela zotročených pracovních sil. S jejich pomocí se také a mnohdy především prováděla industrializace mimokapitalistickou cestou. Doprovodem i zdůvodněním represí bylo falešné přesvědčení, že strana ví, jak se bude dějinný pohyb vyvíjet a je tedy možno jít mu naproti a uspíšit jej eliminací všeho nesov
Jak poznat nevěru?

Máte podezření, že vás váš protějšek podvádí?

Rychlá půjčka ihned

Není nic jednoduššího než si vybrat rychlou půjčku na www.finmoney.cz.

Špionážní technika

Jak zjistit pravdu? Pomocí profesionálních pomocníků.

Jirkovo rychlé půjčky

Srovnejte si online půjčky z pohodlí vašeho domova. 100% přes Internet

Slevové kupóny

Ušetřete nemalé peníze na online nákupech. Slevové kupóny do e-shopů.

Hry zdarma

Nejlepší hry zdarma.

Půjčka do výplaty online

Výhodná nabídky půjčky do výplaty až 30 000 Kč. Vyřízení online.

Účetní program AdmWin

Nabídky, zakázky, objednávky, sklady, faktury, dod.listy, účtenky EET

Přehled bankovních půjček

Srovnání půjček vám usnadní orientaci mezi různými nabídkami.

Finance na každý den

Prezentujte své podnikání a získejte nové zákazníky na Internetu.

Dnes nejprohlíženější