Nedaleko od nás stále zuří krvavá válka , tváříme se, že naše ruce jsou bez krve, včera zajímavé info v ruských novinách, česká vláda je jedním z největších dodavatelů zbraní na Ukrajinu. Zdá se, že Rusové se dobře zakopali a ukrajinská ofenzíva se až na chersonský směr zastavila, v chersonském směru ukrajinská armáda navyšuje lidi i techniku a masívní útok se očekává každým dnem. Před čtrnácti dny se vyjádřil nově jmenovaný velitel ruských vojsk generál Surovikin, že se musí počítat s bolestivými územními ztrátami na bojišti, předpokládalo se, že má na mysli Cherson. Hlava chersonské administrativy Stremousov na něco podobného připravuje ruské publikum v televizních pořadech a na soc. sítích. Podle video záběrů na různých soc. sítích je vidět impozantní kolony ukrajinských tanků a ozbrojených vehiklů mířících na chersonskou frontu. Prezident Vučič, který na okraj, je úžasným evropským státníkem, prognózoval, že boj o Cherson bude totéž, co Stalingrad. Srbský prezident je v hloubi duše na ruské straně, ale do té míry politickým realistou, že si to nechává jenom pro manželku, veřejně to vyjeví jen velmi zřídka. Prezident v televizi řekl, že Západ se domnívá, že takovým způsobem (západní zbraně na Ukrajině) může zničit Rusko, a Rusko počítá s tím, že ubrání území, kterých se zmocnilo a ukončí tím válku. Přijdou těžké časy, myslí si prezident. Rusové přestěhovali velkou část populace Chersonu na druhou stranu Dněpru a město s okolím opevnili do té míry, že dneska se o obětování města ze strategických důvodů už nemluví. Bude boj.
V americkém systému rozhodovacích mechanismů mají obdivuhodným způsobem zakódovanou roli myšlenkových center, kde se politické možnosti na vysoké úrovni diskutují a reálná politika se o ně opírá, jedním z těchto center je např. časopis Foreign Office. Podle diskusí v tomto médiu se dá soudit, na co vsází americká politika. Např. Daniel Treisman počátkem listopadu: „Co může Putina srazit?“ Treisman správně dovozuje, že centralizovaná vertikála moci je velmi fragilní a nemusí obstát ve stresové lavině vojenských neúspěchů a tíživých sankcí. Dojde k demonstracím, stávkám, občanské neposlušnosti atd., a moc ztratí kontrolu nad společností. Včera se píše v Moscow Times (MT), které mají duši a část redakčního personálu v Londýně, ovšem část reportuje přímo z Ruska, po vyhlášení mobilizace mělo Rusko opustit 760 000 mužů, nyní, když mobilizace skončila a trestní stíhání jim nehrozí, se jich polovina vrátí zpět. I když před mobilizací uprchlo z Ruska dost lidí, cifra je zcela nereálná. Analýzy ve Foreign Office a celkem čtivé, ale evidentně jednostranné reportování v MT, nemají kapacitu adekvátně vypovídat o reálném životě hlubinného Ruska. Tato média se nedokáží vymanit z ideového zajetí mechanismů liberálního svobodného světa s předponou post, nevypovídají o reálném, ale o vysněném světě. Ruská verze MT už koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let úžasným způsobem referovala o perestrojce, tenkrát se nedalo odhalit, že jde o líbivou fikci. Ve Foreign Office Andrea Kendall-Taylor a Michael Kofman: „Rusko bez boje nepadne.“ Podle autorů, Washington kalkuluje s koncem Ruska, v článku se vypočítává efekt sankcí a izolace Ruska v západním světě. Rusko podle autorů morálně upadne do té míry, že bude narušovat mezinárodní pravidla hry, těmi mají být sankce, které ordinuje Washington. V harwardských kabinetech Foreign Office vymysleli řadu dobře čtivých politických dogmat s holywoodskými scénáři bez vazby na realitu.
Italové na rozdíl od Amíků mají dobrou politickou intuici a smysl pro realitu už několik tisíciletí. Reálný pohled na ukrajinskou válku od politika a ředitele listu Il Giornale Augusta Minzoliniho, kdysi se v žurnalistice dokonce jedna škola psaní nazývala minzolinismus. Aby se uzavřel mír, je potřeba realismus a pragmatismus, dnes je na bojišti situace, že žádná z armád nemá kapacitu postoupit. Největším problémem je přesvědčit Zelenského, aby začal jednat, musí se mu nabídnou něco jako Mashallův plán obnovy a záruky, že Rusové nebudou v budoucnosti útočit, jak o tom mluví Berlusconi. Hlavně musíme strhnout závoj pokrytectví, který válku zahalil. Ukrajina se de facto stala členem NATO, má stejnou podporu jako každý jiný člen (počínaje nekonečným počtem západních poradců v uniformách). Putin chtěl zatlačit NATO dál od ruských hranic a sklidil tři nové členy NATO (Ukrajina, Švédsko, Finsko). Dnešní a budoucí garance Ukrajině by měly převážit nad územím Donbasu potříštěném krví.
LIBOR ČÍHAL
The post Závoj pokrytectví first appeared on .
