Dr. Jordan Peterson
JordanBPeterson.com
Překlad: NaSeveru.org
19. listopadu 2019
Titulní foto: „ Rozmanitost je naše největší síla. Vaše kulturní a etnické odlišnosti budou přidány k našim. Budete asimilováni. “
Pokud jste členem kanadské akademické obce, je docela pravděpodobné, že jste nedávno obdrželi email nebo dopis od kanadské statistické agentury. Průzkum zaměřený na terciární akademiky a výzkumné pracovníky byl navržen tak, aby posoudil něco, co se mezi cílovými skupinami stalo známým jako „rozmanitost“, a to v důsledku závazku tří kanadských rad pro udělování grantů, pod vedením federální liberální vlády, pro navýšení „rozmanitosti“ mezi těmi, kteří dostávají finanční prostředky. Velmi dlouho platilo, že financování výzkumu záviselo, v co největší míře, na dvou, velmi silně meritokratických faktorech: výzkumných výsledcích žadatele a kvalitě navrhovaného výzkumu. Zdá se, že se tento přístup nyní změní.
Skutečnost tohoto jevu mě motivovala k tomu, abych si vyzkoušel napsání kritiky pojmu rozmanitost, který je velmi záludným pojmem. Ve skutečnosti to znamená: „Zaměřme se na snížení počtu bílých mužů na mocenských pozicích“, což by byl dobrý nápad, kdyby rasa a sex byly rozumnými kritérii pro posuzování uchazečů a pokud by to nebylo motivováno velkou řadou „progresivních“ přesvědčení, která zahrnují myšlenku, že žijeme v utlačovatelském patriarchátu a že mužům, kteří nyní pracují, by mělo být nařízeno ustoupit, aby bylo možné napravit litanii hypotetických, nedefinovatelných a předsudkových historických zločinů (a to i přesto, že ti sjednávající nápravu nebyli těmi, kteří se dopustili takříkajíc předsudkových zločinů, a ti, kteří z toho budou mít prospěch, nebyli oběťmi). V časopisu Nature , který byl jednou spolu s časopisem Science jedním ze dvou nepochybně nejvlivnějších vědeckých časopisů, byl dokonce nedávno článek , který navrhuje, aby mužští vědci dobrovolně odložili svůj kariérní postup, aby jejich znevýhodnění kolegové (znevýhodnění navzdory svému postavení profesorů vysokých škol) měli možnost je dohnat a spravedlnost mohla být řádně nastolena.
„Rozmanitost“ je slovo, které se na povrchu maskuje jako něco pozitivního – protože je pozitivní, v některých svých projevech. Očividně není užitečné zřídit organizaci, ve které každý myslí stejně, nebo pouze schváleným způsobem. Například je třeba, aby zdravé organizace spojily konzervativní tendenci uchování s liberálnější tendencí transformovat. Ale to vyvolává otázku: kde najdeme rozmanitost? Mezi ideology, kteří tlačili „progresivní“ doktrínu, jejíž je rozmanitost součástí, nejčastěji zahrnující „inkluzivitu, spravedlnost a intersekcionalit u“, se nachází v souboru neměnných charakteristik, které typizují různé skupiny, včetně rasy, pohlaví, genderu (protože ten je odlišován těmi stejnými ideology od sexu) a sexuálními sklony, především.
V této agendě však jsou skutečné problémy. První spočívá v tom, že je nebezpečná přesně tím způsobem, kterým je hypoteticky navržena proti tomu bojovat. Argumenty těch, kteří jsou skutečně předpojatí, byly vždy takové, že rozdíly mezi skupinami jsou tak velké, že diskriminace, izolace, segregace a dokonce i otevřený konflikt, včetně války a genocidy jsou nezbytné pro bezpečnost kterékoli skupiny, do které patří a kterou hypoteticky chrání. Proč je méně riskantní, aby byl argument učiněn obráceně? Tvrzení, že skupinové rozdíly jsou natolik důležité, že musí mít při nabírání zaměstnanců a povýšení zásadní prioritu, pouze riskuje validaci opačného tvrzení.
Je tu také druhý problém – a je obzvláště zajímavý, protože pochází od stejných ideologicky orientovaných skupin v levici, které prosazují agendu rozmanitosti: zvažovat rasu, například, a gender, při rozhodování o rozmanitosti, není dostatečné. Rozmanitost zaměřená na ženy je nedostatečná, protože například černé, asijské nebo hispánské ženy čelí závažnějším předsudkům oproti bílým ženám. To nás přivádí k poslednímu slovu progresivní množiny – „intersekcionalita“. Pro ideology intersekcionality nelze skutečnou rozmanitost omezit na rysy, které jsme již zvážili – rasu a podobně – protože mnoho lidí je odcizeno, neboli v žargonu „marginalizováno“, od širší kultury více než jedním utlačovaným menšinovým rysem . V důsledku toho je třeba zvážit „intersekci“ mezi skupinami, aby se skutečná spravedlnost projevila jako důsledek opatření.
Jedná se o extrémně problematickou teorii, prakticky řečeno (a to je ten druhý problém, kromě právě nastíněného nebezpečí) v tom, že se zdá, že neexistují žádná omezení, prakticky či filozoficky, počtu skupinových členství, které je třeba brát v úvahu, aby se ustavila skutečná rozmanitost (a myslím to neironicky). K určení povahy problému netřeba příliš mnoho přemýšlení – jen trochu aritmetiky: Existuje příliš mnoho potenciálních intersekcionálních kategorií. Pojďme to rozebrat.
Pro začátek je zde rasa a pohlaví – a převážná pozornost je věnována oběma – a poté gender, který se zdá být na něčem, co se podle důležitosti blíží druhému místu. Ale kolik ras, pohlaví a genderů je však třeba zvážit? Předpokládejme pro naše účely (a to je to, co moderní věda navrhuje), že existuje pět hlavních lidských subpopulací: africká, evropská/středovýchodní, východoasijská, obyvatelé Oceánie a obyvatelé Nového světa. Předpokládejme dvě pohlaví a tři gendery – i když mnozí z těch, kteří se zabývají rozmanitostí atd., budou trvat na tom, že je jich mnohem více. Takže to je 5x3x2 = 30.
Pak bychom k tomu také mohli přidat zdravotní postižení , která jsou mimořádně běžná (zvláště když si uvědomíte, že mnoho lidí, kteří nejsou aktivně nemocní nějakým významným způsobem, fyzickým nebo duševním, čelí mimořádnému stresu spojeným s péčí o člena rodiny, který nemocný je). Nevím, jak zde vypočítat příslušné číslo, i když podle Národního střediska pro statistiku vzdělávání 20% vysokoškoláků v bakalářském studiu [1] nahlásilo v letech 2015–2016 zdravotní postižení. Patří sem „ti, kteří uvedli, že měli jedno nebo více z následujících onemocnění: slepotu nebo zrakové postižení, které nelze napravit brýlemi; poškození sluchu (např. neslyšící nebo nedoslýchaví); ortopedické nebo pohybové postižení; porucha učení, duševní, emocionální nebo psychiatrická (např. vážné poruchy učení, deprese, ADD nebo ADHD) nebo jinak poškozé zdraví nebo potíže.“ [2] Takže když budeme předpokládat, že jsou třeba dvě rozdělení (je přítomné/není přítomné) k zachycení každého postižení (počítáme-li samostatně každé uvedené v poslední větě), nyní potřebujeme dalších devět násobků dvou (dvě pro slepotu, dvě pro sluchové postižení, atd.) pro naši rovnici:
Takže to je 30 x 2 x 2 x 2 x 2 x 2 x 2 x 2 x 2 = 15360.
Nevidím důvod, proč by se také neměl brát v úvahu třídní/ekonomický původ . Podle odhadů Amerického úřadu pro sčítání lidu žije 12% Američanů pod hranicí chudoby. Abychom mohli zohlednit ekonomické rozdíly, potřebujeme alespoň další dvě kategorie, a to jen jako velmi hrubé měření. A to nás přivádí k 30.720 kategoriím „rozmanitých“ jednotlivců(15.360×2). Pokud to opravdu myslíme vážně s rozmanitostí a jsme ochotni ji přiřadit ke skupinové identitě, a použijeme její diktát k nabírání zaměstnanců, umisťování a ke kariérnímu postupu pro každou pozici, potom musíme zvážit minimálně +/- třicet tisíc různých kategorií – a existuje mnoho jiných kategorií vyloučení, které mají pravděpodobně stejnou důležitost (a to takových, že je obtížné určit, proč je právě tolik pozornosti věnováno rase, pohlaví a genderu).
Je zde výška, síla a přitažlivost, které všechny jednoznačně poskytují nerovné startovní místo v závodě pro úspěch. Je tu inteligence, rodný jazyk a vzdělání. Je zde věk, rodinný stav a – rozhodující význam – přítomnost nebo nepřítomnost nezaopatřených dětí. To je devět dalších kategorií. Za předpokladu, že opět použijeme dvě rozdělení pro každou další kategorii (malý/vysoký, silný/slabý, atd.), potom počet „rozmanitých“ jednotlivců přesáhne patnáct milionů.
30.720 x 2 x 2 x 2 x 2 x 2 x 2 x 2 x 2 = 15.728.640
Stačí, abychom přidali ještě jednu binární kategorii (obézní/neobézní (?)), abychom překročili počet celé kanadské pracovní síly čítající 18 milionů lidí. A proč ne? Kdo může tvrdit, vzhledem k tomu, že odstranění diskriminace je předpokládaným cílem, že je jedna kategorie důležitější než druhá? Říkám to se vší vážností: není to jen další forma diskriminace?
A existují velké sporné otázky i u kategorií, které se zdají na povrchu relativně jednoduché – například rasa. Genetici, jak zmiňuji, zvažují pět (a dokonce i ty se nepřekrývají dokonale s kategoriemi, které se používají politicky: například hispánská – oblíbená a jedinečná pro USA – je spíše lingvistická kategorie, i když ti takto popisovaní, jsou často smíšeného původu evropského a Nového světa). Ale proč je rozumné zastavit se u pěti? Vezměme si například případ kategorie „černý“. Nejprve bychom mohli poznamenat, že černoši, kteří emigrují do USA, mají obecně lepší výsledky než černoši, kteří jsou rodilí Američané. To platí pro vzdělání [3] (černí přistěhovalci oproti americkým mají vyšší pravděpodobnost, že budou mít vysokoškolské vzdělání) a také příjem (43.800 USD, poněkud nižší než u přistěhovalců do USA obecně (48.000 USD, což je hodnota nafouknutá nadměrným ekonomickým úspěchem asiatů: 70.600 USD), ale podstatně vyšší než černoši narození v USA (33.500 USD). Američané celkově berou v průměru 52.000 USD.
Budeme tedy rozlišovat černochy na základě jejich místa narození a přidáme tak další skupinu do fondu rozmanitosti? A mohli bychom také učinit velmi silný vědecky podložený argument pro ještě větší diferenciaci. Opravdu máme být spokojeni s tvrzením, že všichni černoši jsou stejní, dokonce i nezávisle na místě narození? Například existuje mnohem více genetické rozmanitosti mezi Afričany – domnělým domovem lidstva – než mezi všemi ostatními neafrickými populacemi. [4] [5] To je z velké části proto, že zjevně malý počet migrací z Afriky do zbytku světa vytvořil úzké hrdlo variability: relativně malý počet lidí se přestěhoval a tak existovalo relativně malé množství genetické rozmanitosti. Podle jaké logiky je tedy rozumné seskupit všechny tyto lidi dohromady, nazývat je „černochy“ a předpokládat, že spravedlnost v oblasti organizační rozmanitosti byla docílena, řekněme, díky jejich vyššímu počtu mezi novými zaměstnanci, povýšenými a umístěnými?
A vraťme se na začátek. Pokud jde o mě, pokud to nepřijmete jako dogmaticky dané (což by platilo pokud byste byli zastáncem doktríny „rovnosti“, což znamená, že všechny výsledky pro všechny skupiny ve všech profesích musí být totožné, a proto naráží na stejný aritmetický problém, s nímž se setkává rozmanitost, jak bylo popsáno výše) univerzitní postupy přijímání a udělování grantů jsou pozoruhodně meritokratické. Na univerzitních katedrách, ve kterých jsem pracoval (McGill, Harvard a University of Toronto), bylo každému jasné, že v mezích lidských chyb, které jsou samozřejmě rozmanité, byli lidé povýšeni, když si to zasloužili a výzkumné granty získali ze stejných důvodů. V obou případech měli produktivnější lidé výraznou výhodu, což je přesně tak, jak by to mělo být, pokud je vědecký výzkum dostatečně důležitý pro získání investic, ať už ze soukromých nebo veřejných zdrojů financování . Tyto tři grantové agentury jsou tak meritokratické, jak je naše (a nevyhnutelně) vadná měřítka produktivity výzkumu mohou učinit, a samotné univerzity dělají vše možné a předhánějí se (obě klišé jsou nutná), aby napravily minulé zločiny – do bodu, kdy podle uznávaných vědců společenských věd Wendy Williams a Stephena Ceci je prokázána náborová výhoda 2:1 pro ženské kandidátky na otevřené pozice ve vědě, technologii, inženýrství a matematice.
V důsledku toho bych chtěl navrhnout, že správným způsobem jak určit, kdo dostane jaký kus z určitého koláče v dané organizaci, je způsob, jakým jsou zaměstnavatelé právně povinni nabírat zaměstnance: nejprve musí provést analýzu práce, aby určili a sepsali její požadavky; pak jsou, s určitými výjimkami, povinni nabrat, umístit nebo povýšit osobu, která je nejkvalifikovanější pro vykonávání dané práce, bez ohledu na atributy, které nejsou pro daný úkol podstatné . Podle mě mezi ně patří rozdíly v rase, pohlaví, genderu a jejich kombinace (stejně jako další vnitřní rozdíly, o nichž jsme diskutovali), které jsou protlačovány tak vytrvale, sebevědomě a bezmyšlenkovitě progresivci, kteří si myslí, že mohou nahradit relativně dobře fungující meritokracie, zaměřené na řešení vážných problémů nejkvalifikovanějšími lidmi s kandidáty vybranými na základě atributů, které by byly jasně považovány za škodlivé, pokud by byly použity jako důvody pro odmítnutí, odmítnutí povýšení a propuštění.
Poslední postřeh. Skutečnost nekonečného množení kategorií viktimizace (nebo přinejmenším rozdílnosti) – byla ve skutečnosti dávno vyřešena na Západě důrazem na jednotlivce. V podstatě jsme předpokládali, že každá osoba byla charakterizována tolika rozdíly oproti každé jiné osobě (vrchol v „intersekcionalitě“), že bylo lepší soustředit se pouze na meritokratický výběr, kde jediný rozdíl, který měl být zvažován, byla vhodnost osoby pro specifické a dobře navržené úkoly, které představovaly danou práci. Funguje to – ne dokonale, ale méně nedokonale, než cokoli jiného, co bylo zamýšleno nebo, ještě hůře, realizováno. Zahráváme si s tím na naše vlastní riziko.
Poznámky :
[1] Ministerstvo školství Spojených států amerických, Národní ústav pro statistiky vzdělávání. (2019). Přehled statistik ve vzdělávání [Digest of Education Statistics], 2017 (2018-070), kapitola 3 (tabulka je k dispozici na https://nces.ed.gov/fastfacts/display.asp?id=60 )
[2] Ibid.
[3] Tauriac, J.J & Liem, J.H. (2012). Zkoumání divergentních akademických výsledků černošských bakalářů s americkým původem a imigračním původem [Exploring the divergent academic outcomes of U.S.-origin and immigrant-origin Black undergraduates]. Journal of Diversity in Higher Education, 5, 244-258.
[4] Michael C. Campbell, M.C. & Tishkoff, S.A. (2008). Africká genetická diverzita: implikace pro historii lidské demografie, původu moderních lidí a mapování komplexních nemocí [African genetic diversity: implications for human demographic history, modern human origins and complex disease mapping]. Annual Review of Genomics and Human Genetics, 9 403-433.
[5] Tishkoff, S.A., Reed, F.A. Frieldaender, F.R. et al. (2009). Science, 324, 1035–1044.
Související články :
Transgenderová strategie odhalena: zničit všechny akademiky, kteří s nimi nesouhlasí
Postmodernismus ve školství: Progresivisté na západních univerzitách potlačují jiné názory
Genderová teorie: argumenty proti ní chybí… nebo je média jen nepustí do éteru?
Genderová ideológia v príručke pre mikrojasle v ČR
Jana Jochová: Snahy změnit význam manželství přinášejí velká rizika
Psychologický a sociálny význam identity
BBC hovorí školákom, že existuje viac ako 100 pohlaví
SOTT archiv: The Great Ideological Lie of Diversity