Jelikož jsem jako dítě zažil 21. srpen 1968 s šíleným probuzením při němž nám hlídající babička sdělila – vstávejte, začala válka, napadli nás Rusáci – tak od té doby nevěřím vládě „Azbuků“ ani dobrý den.
Při té propagandě, kterou do nás valili od mateřské školky (se Sovětským svazem na věčné časy atd.) to pro nás nezletilé bylo nejen ten den o to hůř stravitelné. Rudá sběř mi jen o pár let později pomohla pochopit tu zhovadilost, o kterou pod knutou SSSR při zbytečné tzv. socialistické odbočce z přirozeného vývoje lidstva jde. Když mě jako nejvzdělanějšího žáka ze třídy nevzali na střední školu pro můj nevyhovující morálně-politický profil (v 15 letech!), měl jsem už navždy jasno. Po roce v učebním oboru na soustružníka, průměru známek málem 0,99 a získání diplomu vzorný učeň, se soudruzi ustrnuli a pustili mě na strojnickou průmyslovku. Potom se situace vlastně opakovala, nemohl jsem studovat žádnou z vysokých škol které bych chtěl a dovolili mi jen VUT v Brně.
Ale vrátím se k tématu. Zkráceně. Když původně padesátitisícové agresivní moskevské knížectví postupně ovládlo nejen Kyjevskou Rus (část současné Ukrajiny), v níž měli prsty i Vikingové, Slované a nepohodlní židé (vyhnaní z jižních oblastí právě moskevským knížetem), ale i obrovské území Euroasie, vytvořilo Ruské impérium o rozloze přes 22 miliónů kilometrů. Pak během 1. světové války Němci v obavách z vlastních komunistů zaplatili a vyslali Uljanova, nebo-li Lenina, z vyhnanství zpět do Ruska, tak netrvalo dlouho a zhruba ve stejné rozloze vznikl bolševický Sovětský svaz. Na konci 2. světové války už asi paralytický prezident Roosvelt (2 měsíce před smrtí) „prodal“ v Jaltě Rusům většinu střední Evropy a Balkánu, čímž jsme po Mnichovu byli zrazeni podruhé. Po „vítězném únoru“ 1948 a pekelných 50. letech (za účasti sovětských poradců) u nás nastalo ve druhé polovině šedesátých let uvolňování ledů a v roce 1968 to vypadalo na demokratizaci tehdejšího socialismu.
Jenže Brežněv vycítil, že by mu časem Československo mohlo pomocí demokracie vyklouznout ze sdružení totalitních komunistických států a železnou pěstí 21.8.1968 zadusil Pražské jaro s půl miliónem vojáků – i z dalších 4 zemí Varšavské smlouvy. Podobně jako v roce 1953 východoněmecké povstání a protikomunistickou vzpouru 1956 v Maďarsku Chruščov. V případě Maďarska za aktivní účasti po válce nechvalně známého maršála Koněva, stavitele Berlínské zdi (dříve osvoboditele osvobozené Prahy 1945). Ke konci 80. let pod velkým tlakem prezidenta Reagana a za nechtěného přispění generálního tajemníka KSSS Gorbačova se nekonkurenceschopné státy socialistické soustavy začaly hroutit, včetně obra na hliněných nohou, a lidé za železnou oponou si mohli vydechnout. Pro mě byly události po 17. listopadu 1989 jedny z nejšťastnějších chvil života. Jenže teď se objevuje brouk v hlavě a nedobré vzpomínky na časy předlistopadové. Ta osoba v čele Ruska, hrající si na cara, Napoleona, Hitlera a generálního tajemníka zároveň, už nějaký čas zřejmě hodlá vliv bývalého SSSR obnovit. Ekonomicky a vojensky slabé Rusko na to naštěstí nemá. Bohužel ale nevíme co starý, asi nemocný a k smrti vyděšený mužik udělá až Ukrajina jeho nevalnou armádu vypráská ze své země. Má totiž v záloze zbraně ohrožující samu existenci lidstva.
Miroslav Šabatka
The post Návrat SSSR nebo konec? first appeared on .
