„Určitě“ jste už mohli slyšet, jak někdo
říká: „Svobodné trhy jsou ohromné, když nám poskytují věci jako fazole, auta,
hollywoodské trháky, ale určitě existují určité věci, které jsou prostě příliš
důležité na to, aby se nechaly na trhu.“ Rychlé hledání fráze „příliš důležité,
aby se to nechalo na trhu,“ na Googlu nám poskytuje samou dětskou vzdorovitost:
Životní prostředí, zdravotnictví, televizi,
energii, vzdělání, bydlení, sociální média, „mise knihoven“, finance, sport a
rekreaci, produkci potravin a vody uvádí jako příklady věcí, které ta
neviditelná ruka podle nich nemůže přiměřeně zvládnout.
Trhy jsou samozřejmě zatím „nedokonalé“,
jelikož nemohou a ani v budoucnu nebudou moci produkovat utopie. Je to ale
obrovský úlet, když chceme utéct od občas tápající neviditelné ruky
k představě o viditelné pěsti státu, která věci zvládne lépe. Před
desetiletím filosof James Otteson vycházel z práce Adama Smithe a
Friedricha Hayeka, aby vysvětlil to, co nazýval „Blud o velkém duchu.“ Ten nám teď
pomůže s myšlenkovým cvičením v porovnávání institucí, což nám pak
následně zase pomůže dovědět se, zda opravdu dává smysl tvrzení „příliš
důležité, aby se to ponechalo na trhu.“ James C. Scott jakožto politolog a
antropolog tvrdí, že státy odvádí vynikající práci v tom, že dělají ze
společnosti, které vládnou, čitelnou věc. To ovšem zjevně není to samé, jako
skutečně řešit sociální problémy. To vše dohromady nám pomůže vidět to stejně
jako ekonom a laureát Nobelovy ceny James M. Buchanan: „Řád je definován
v procesu, z něhož se vynoří.“
Až dosud bylo klišé opakovat, že věci
jako vzdělání, finance, sport a rekreace atd. jsou opravdu pro blaho lidí
základní, a tak jsou příliš důležité na to, aby „se ponechaly na trhu.“ Tvrdit,
že to je klišé, není prostořeké, od boku střelené reakcionářské vyjádření
ideologické nedůvěry ve veřejné instituce. To je prohlášení o hluboké a
základní důležitosti tržního procesu, který zapojuje a nasazuje obsah, a
přesvědčení, že soužití miliard myslí sice nevyprodukuje nějaký tak krásný a
artikulovaný plán jako jediná Velká mysl, nýbrž že vytváří to, co filosof,
fyzik a polyhistor Raymond Tallis nazval „bezbřehou, neomezeně propracovanou
komunitou myslí, kterou ukuly biliony kognitivních potřesení rukou
v průběhu stovek a tisíců let.“
Státy nevychází moc dobře
s komunitami myslí ukutými kognitivním potřásáním rukou. Scott napsal
trojici knih, které se zaměřují na představu soužití komunit myslí se státem:
Vidět jako stát (1998), Umění nepodléhá vládnutí (2009) a Opřené o zrna:
Hluboká historie raných států (2017). V roce 2010 sympozium Cato Unbound
shrnulo jeho argumenty (všimněte si, že to nejsou Scottova slova, nýbrž
formulace redaktora sympozia):“ Státy mohou uplatnit svoji moc na to, o čem
mohou vědět. Vědět vyžaduje měření, systematizaci a zjednodušování.“ Měření,
systematizace a zjednodušování nezní tak špatně. Je to konec konců to, co vědci
a učenci dělali vždy. Má to ale háček: „Jinými slovy to vyžaduje, chybění
spousty konkrétních místních dat.“
Státy jsou velice dobré při identifikaci
dobře definovaných problémů a při úpravě systému tak, aby byl čitelný pro jeho
funkcionáře. To ale není to samé jako identifikace skutečného problému (nebo
sady problémů) a poskytování něčeho blížícího se „skutečným“ řešením. Je to jen
nalezení něčeho pro mocné lidi, aby mohli měřit a kontrolovat. Státy během procesu,
v němž činí věci čitelnými, poskytují i zkrácený výpis o jiných
problémech, které jsou extrémně důležité, které jsou ale mimo rozsah jejich
zájmů. Pokud je třeba cílem „zastavit šíření COVID-19 za každou cenu,“ tak
vypadá autoritářská karanténa jako dost zjevně se nabízející řešení. Jakmile
pak ale relaxujete „za každou cenu“ v rámci tohoto záměru, tak už situace
tak jednoduchá není.
Na základní úrovni to vypadá, jako by
teoretici a praktici, kteří zavrhují brzdy svobodné společnosti, byli oddáni
tomu, co filosof James Otteson v článku v žurnálu Social Philosophy
and Policy nazval „Iluze o velkém duchu.“ Ten definoval dva problémy, Problém smeček
koček a Problém shromažďování informací, které otráví jakýkoliv plán na státní
akci. Jak to popisuje „o státní akci v Problému smeček koček“:
„Protože lidské bytosti mají své vlastní
představy o tom, co dělat, přičemž zákonodárci si přejí, aby se místo toho drželi
jejich komplexního plánu, ať je sám o sobě jakkoliv krásný a atraktivní, tak je
odsouzen přinášet frustraci. Lidské bytosti, jak řekl Robert Nozick, rozčiluje
postupovat podle vzorů a sabotují to četnými a nepředvídatelnými způsoby.
Legislativec je tudíž postaven před volbu, buď se svého krásného plánu vzdát,
nebo se pokusit ho vynutit silou.“ (str. 276)
Navíc je tu problém vzájemně
neslučitelných cílů, který popisuje v práci Problém sběru informací:
„Ekonom Friedrich Hayek argumentoval, že
informace o lidech, o jejich místních situacích a o jejich osobních cílech,
okolnostech, příležitostech a hodnotách je rozptýlena v neproniknutelném předivu
miliard mozků. Aby legislativec pro společnost vymyslel plán, co podněcuje k nějakému
chování, jenž povede k přínosným důsledkům, tak by musel tyto informace
mít. Ale protože to není možné, tak Hayek tvrdil, že plány legislativců, ať
jsou jakékoliv, nebudou schopny využít unikátní rezervoáry informací, a tudíž
bude takový plán trpět nedostatkem informací a bude přehnanou zjednodušeninou.“
(str. 276-77)
Kombinujeme tedy Problém smeček koček s Problémem
sběru informací, aby se nám tak předvedl ten Blud o velkém duchu, kdy ten Blud „spočívá
ve schválení politických a ekonomických principů, které vyžadují, aby své sliby
splnila nějaké osoba, která má zázračnou schopnost překonat takové problémy
propletenců v lidské společnosti, jako je Problém smeček koček a Problém
sběru informací.“ (str. 277)
Politika řešení problému COVID-19, aniž by
bylo třeba provádět nějaké analýzy veřejných politik, vypadá, že je zamořená
Bludem velkého ducha. Ekonomové a jiní společenští vědci patří mezi ty, kteří
jsou pod neustálým tlakem identifikovat „politické důsledky“ svých výzkumů a
nacházet smysl v čtení akademické literatury, kterou čtu i já, načež
spousta z nás si začne myslet, že poskytujeme argumenty a parametry, které
ten Velký duch zkombinuje do efektivního plánu. Přepokládat, že by občas mohl
být užitečný i dobrotivý centrální plánovač, by mohlo být užitečným duševním
cvičením nebo modelovým zjednodušením, ale myslet si, že opravdu existuje
nějaká politická instituce blížící se svými schopnostmi těmto zázračným bohům,
to je už něco jiného.
Můj přítel a mentor David R. Henderson
to prozkoumal ve svém nedávném článku v AIER Liberation
from Lockdown Now (Osvoboďme se z karantény hned
teď). Jak to formuluje, asi deset procent
pracovní síly požádalo o podporu v nezaměstnanosti, „protože jim státní
vlády nuceně znemožnily pracovat.“ Data o žádostech o podporu v nezaměstnanosti
ilustrují obrovitost tohoto problému. Může to být silný argument pro zvýšení
likvidity, aby se pomohlo lidem s náhlým krátkodobým problémem s finančními
toky, ale jak uvádí Henderson, je ale zavádějící nazývat ty bankovky sypoucí se
od ministerstva financí „stimulem“, protože „vláda nemůže stimulovat produkci,
kterou zakázala.“
Henderson se ptá: „Mohla by síla
představivosti občanů dospět k vytvoření dostatečně efektivního sociálního
odstupu s nižšími náklady, než jak to nařizuje vláda?“ To se asi nikdy
nedovíme, ale poukazuje, že existují společnosti, které zůstaly otevřenými
společnostmi, přičemž virus udržely pod kontrolou. Existuje samozřejmě i
možnost, že to poslouží jako prověřený koncept pro příští kolo ohromujícně
autoritářských intervencí, o kterých vládní činitelé sní. Tak přišel na svět
mozkový trust Franklina Delano Roosvelta Průmyslová rada z I. světové
války, a o tom mluvil ekonomický historik Robert Higgs, když ve své knize z roku
1987 Krize a Leviathan vysvětloval, jak po I. světové válce narostla moc vlády,
a jak potom po Velké depresi a pak po II. světové válce toho bylo využito jako
příležitosti, aby ta moc narůstala zase. A ta moc bezpochyby naroste i v důsledku
pandemie COVID-19.
„Jak ale ten problém vyřeší trh?“ To je
obvykle okamžik, kdy spousta lidí přestane poslouchat ekonomy, protože můžeme
identifikovat široké koncepty a sociální procesy, ale málokdy můžeme formulovat
a dopodrobna přesně vysvětlit, jaké to „řešení“ bude. To nemůžeme, protože
nemůžeme formulovat každý aspekt všech kognitivních potřesení rukou, které byly
ukuty v Tallisově „komunitě myslí.“ Je to přesně ten fakt, že lidé nemohou
dopředu specifikovat, jak bude ‚trh‘ ten problém řešit, a právě to činí trh
nenahraditelným. „Trh“ není prostě jednou z technologií mezi mnoha pro řešení
dobře definovaných problémů. Trh je spíše zkratkovým výrazem pro systém, v němž
lidé dobrovolně obchodují se soukromým vlastnictvím a se svobodnou prací v kontextu,
v němž je každý problém potřeba řešit, jakmile se objeví a je definován. Nebo
řečeno slovy Jamese M. Buchanana z jeho krátké, ale významné eseje „Řád je
definován v procesu, z něhož se vynoří.“
„‘Řád‘ trhu se vynoří pouze z procesu
dobrovolných směn mezi účastnícími se jedinci. Takový „řád“ je sám definován
jako výstup z procesu, který jej generuje.
Je ‚to‘ výsledek alokací a distribucí, který neexistuje a nemůže
existovat nezávisle na procesu obchodování. Pokud takový proces chybí, pak v něm
není a nemůže být ani žádný ‚řád‘.“
O kousek dál, pokračuje:
„Jedinci nejednají tak, aby
maximalizovali užitky popsané v nezávisle existujících funkcích. Jsou
konfrontováni se skutečnými volbami a série přijímaných rozhodnutí lze ex post
(po výběru) konceptualizovat z hlediska toho, jak se maximalizuje funkce „co
kdyby“. Ale tyto funkce „co kdyby“ jsou samy generovány v procesu volby,
nikoliv odděleny od takového procesu. Podíváme-li se na to z takové perspektivy,
neexistuje žádný způsob, v němž by mohl ten nejidealizovanější vševědoucí
konstruktér duplikovat výsledky vzájemné dobrovolné směny. Potenciální
účastníci, dokud do takového procesu nevstoupí, tak nevědí, jaká bude jejich
vlastní volba. Takže odsud dále je logicky nemožné, aby to věděl i vševědoucí
konstruktér…“
A pak se dostává k jádru problému:
„Tak tomu samozřejmě bude, pokud nám
nebude znemožněno uplatňovat individuální svobodnou vůli.“
A přesně to nám ti intervencionisté
přináší a právě to udělali tím, co Gene Epstein, když psal o ekonomickém dopadu
opatření proti COVID-19, nazval – v analogii k Velké depresi – Velkou
supresí tak nějak podobně jako Velký útlak. Spousta lidí s tím samozřejmě
žádný problém nemá: spoustě těch zdravotních odborníků se líbí údery takových
železných pěstí skrytých pod latexovými rukavicemi. Jenže když to odtrhneme od
trhu, spácháme závažnou chybu, protože právě trhy generují informace a
znalosti, ke kterým se prostě nedostanete nikde jinde, nebo jak je důležité
uvést, žádným jiným způsobem.
Art Carden
– April 17, 2020
Zdroj: https://www.aier.org/article/pandemics-and-the-great-mind-fallacy/
The post Pandemie a blud o velkém duchu appeared first on Reformy.cz .